ESEJ / Počátek července je vždy ve znamení svátků slovanských misionářů Konstantina (později zvaného Cyril) a Metoděje a reformátora Jana Husa. Letos se ke dvěma svátečním dnům připojila i nečekaná návštěva ukrajinského prezidenta. Tyto tři události bezděky vykreslily duchovní osu našich dějin od raného středověku přes předvečer nové doby až po současnost. A rovněž nám nabídly několik zamyšlení nad naší identitou a směřováním našich dějin. Médii prolétly jako každoročně odborné, provokativní i zcela naivní nebo ideologicky deformované debaty a hodnocení těchto významných osobností a jejich dědictví.

Vyslání dvou vzdělaných soluňských bratrů na Moravu je v populární tradici obklopeno řadou mýtů a zjednodušených výkladů. Není pravda, že přinesli pohanům křesťanství nebo písmo. Nejstarší dochované svědectví o příchodu filosofa Konstantina na Moravu, zvané Žitije Konstantina, pochází pravděpodobně od přímého žáka našich misionářů, Klimenta Ochridského, který v 9. století zaznamenal diplomatickou aktivitu moravského knížete.

Rostislav měl byzantskému císaři Michaelu III. poslat tuto žádost: „Lidé naši od pohanství odstoupili a křesťanský zákon zachovávají, nemáme však učitele takového, který by nám našim jazykem pravou víru křesťanskou vyložil, aby i jiné země, toto vidouce, následovaly nás. I pošli nám, pane, biskupa i učitele takového. Neboť od vás na všechny strany vždy dobrý zákon vychází.“

Byzantská misie

Císař Michael III. dostal ve své říši nelichotivou přezdívku Methystes, což znamená Opilec. Těžko říci, zda si ji vysloužil oprávněně, výrazným panovníkem prý nebyl, ale těžko jej soudit, když počátek své vlády rozhodně neměl lehký. Jen zásluhou schopné Michaelovy matky císařovny Theodory se církev i stát nedávno definitivně vymanily z únavných konfliktů ikonodulů a ikonoklastů čili stoupenců úcty k ikonám a obrazoborců. Díky její podpoře, radám strýce Bardase a schopných úředníků patří Michaelova vláda k těm úspěšnějším.

Od jihu neustávala hrozba ze strany abbásovského chalífátu a Byzantská říše tímto směrem expandovat nemohla, císař proto obrátil pozornost na sever, k pohanským Bulharům, Rusům a Chazarům. Politické a církevní zájmy byly jedno a totéž, světská vláda se šířila prostřednictvím misií. Jednou z misijních výprav byla námi oslavovaná cesta na Velkou Moravu, kde se objevilo dočasné mocenské vakuum, neboť kníže Rostislav chtěl více nezávislosti na Východofranské říši.

Českomoravská oblast patřila k západnímu (latinskému) civilizačnímu okruhu, už roku 845 bylo v bavorském Řezně pokřtěno čtrnáct českých knížat. Dnes tuto událost, pro naše dějiny zásadní, připomíná nenápadná pamětní deska na řezenském kostele svatého Jana. Křest slovanských knížat měl pro naše dějiny větší význam než byzantská misie. Rostislav byl spojencem, snad dokonce i přítelem, Ludvíka Němce, který vládl Východofranské říši, a když chtěl velkomoravský vládce ustanovit nezávislé biskupství, obrátil se nejprve na římského biskupa čili papeže. Teprve po jeho odmítnutí a po roztržce s Ludvíkem v roce 850 učinil politický obrat k Východu a napsal zmíněný zvací dopis do Konstantinopole.

Konstantin a Metoděj k nám nepřinesli křesťanství, jejich přínos je však v tom, že zavedli slovanský jazyk jako liturgický. Šlo o čtvrtý přípustný jazyk po hebrejštině, řečtině a latině. Vzdělaní bratři též založili slovanské písemnictví, v jejich písařské dílně byly pořízeny překlady částí Bible, bohoslužebné a právnické texty. Pro specifické potřeby slovanského jazyka vznikla malebná hlaholice (a později cyrilice) založená na řecké alfabetě. Kdyby však Slované tato písma nedostali, nestalo by se mnoho, neboť stejně jako dříve by bezpochyby dokázali své jazyky psát písmem latinským, jemuž stačí jen drobné úpravy pro vyjádření slovanských fonémů.

Latinka se nakonec v našich zemích etablovala, zatímco cyrilice se stala základem několika typů písma východních Slovanů v zemích, kde se uchytilo pravoslaví. To vše se tak jako tak týkalo jen velmi úzké vrstvy několika gramotných duchovních – lid číst a psát neuměl a nepotřeboval.

Již v tomto velkolepém příběhu raných dějin našich zemí, v Mojmírově mocenském manévrování a jeho vladařských ambicích, v krátkém průniku byzantského vlivu a v jeho potlačení probíhal politický i kulturní konflikt či dialog Východu se Západem, střetávání dvou světů, které poznamenalo samotné kořeny naší identity. Východní misie v našich zemích měla vliv kulturní a politický, soluňští bratři pomohli upevnit sebevědomí velkomoravské nobility a pravděpodobně položili základy našeho spisovného jazyka, moravské a české národní i státní identity jako specifické slovanské kultury ve středu a na východě Evropy. Ta se však později rozvíjela plně integrována do prostředí latinského Západu.

Vzpomínka na dávnou duchovní autonomii a slovanskou liturgii v jakémsi romantickém sentimentu přežívala po celý středověk a stála i u formování státní autonomie a posilování sebevědomí českého a národa. Římský císař a český král Karel IV. vědomě navázal na cyrilometodějské dědictví, když roku 1347 založil klášter řádu benediktinů slovanské liturgie zvaný Emauzy nebo též Na Slovanech.

V roce 1413 Husův žák a přítel Jeroným Pražský podnikl na pozvání knížete Vitolda cestu do Litvy, kde se zajímal o východní ritus, neboť hledal inspiraci a podporu pro české reformní úsilí. Pravděpodobně jej zde také zaujalo přijímání laiků pod obojí, které o rok později v kostele sv. Martina ve zdi zavedl Mistr Jakoubek ze Stříbra. Tento zvyk se stal výrazným znakem (nejen) české reformace.

Během národního obrození se pak panslavismus stal pro intelektuály módní ideologií a čeští vlastenci uhranutě vzhlíželi k bájnému východnímu světu, k mocnému carskému Rusku a ke slovanské liturgii. Sentimentální historismus probudil zájem vzdělanců i umělců o byzantskou misii na Velké Moravě. Před dvěma sty lety se pro mnoho vzdělaných a rozumných lidí mohl dávný pokus o přeorientování našich zemí na Východ jevit jako promarněná příležitost k vytvoření hrdinné, velkolepé a svobodné národní existence. Mnozí věřili heslu Ex oriente lux. Jan Kollár v průhledné metafoře klopýtavým veršem nabádal svůj lid, aby se orientoval na carské Rusko:

„Stůj noho! posvátná místa jsou kamkoli kráčíš,

k obloze, Tatry synu, vznes se, vyvýše pohled,

neb raději k velikému přichyl tomu tam se dubisku,

jež vzdoruje zhoubným až dosaváde časům.“

(Slávy dcera, Předzpěv)

Posledním velkým a v mnohém zneklidňujícím vzepětím tohoto orientálního romantismu je Slovanská epopej Alfonse Muchy. Nebezpečí uhranutí pravoslavným Ruskem velmi razantně odhalil Karel Havlíček Borovský po své osobní zkušenosti s ruským samoděržavím. Nicméně jeho hlas byl v menšině.

Z pohledu naší doby a zkušeností 20. století se již jednoznačně ukázalo, že misijní neúspěch soluňských bratrů a návrat našich zemí k latinskému Západu byl v dlouhodobé perspektivě bezděčnou záchranou před byzantským cézaropapismem, kulturní i politickou stagnací, absencí občanských svobod i svobody svědomí a vyznání, hospodářským úpadkem, ne-li úplným zánikem naší svébytnosti a v neposlední řadě před živořením v říši lži. Navzdory mnoha varováním i očividným hrůzám rozpoutaným na Východě však dodnes přežívá slovanský sentiment u jisté části naší populace.

Mistr Jan Hus

Příběh snad nejslavnějšího Čecha přirozeně osciluje mezi hagiografií, jak ji podal ve své „kronice“ Petr z Mladoňovic, střízlivým historickým bádáním a blasfémií. V každém případě jde stejně jako u soluňských bratří o škálu pohledů, z nichž některé ukazují rozpolcenost naší společnosti. Zatímco Konstantin a Metoděj předznamenávají naše rozkročení mezi světem Západu a světem Východu, Mistr Jan otevírá další rozpor, totiž rozdělení národa mezi římskokatolickou komunitu a reformní proud evropského křesťanstva, ale též otevírá otázku osobního nasazení tváří tvář vnější autoritě.

Přestože sám Hus byl věrným katolíkem a ctitelem Panny Marie, brzy se na něj dovolávali protestanti v čele s Martinem Lutherem, čeští nacionalisté, později i bojovní ateisté a komunisté, kteří si jej přemalovali na svého revolučního předchůdce. I dnes se jím zaštiťují mnohdy velice podivné existence. Přestože sám Hus byl intelektuál bojující pouze slovem, brzy se na něj odvolávali husité svými zbraněmi děsící celou Evropu. Ať již husity v naší době hodnotíme jakkoliv, stejně jako soluňské bratry a Mistra Jana je musíme vidět v souvislosti jejich doby. Byly to přelomové etapy, které znamenaly zánik staré Evropy a hledání nových cest. V 9. století se Franská říše rozpadla na tři státy, v Byzanci se střídaly dynastie, na světlo se vynořily nové státní útvary, ke slovu se hlásil militantní islám, obecná církev spěla k rozkolu.

V 15. století končil vrcholný středověk a latinský Západ se otřásal v základech.  V roce 1453 osmanští Turci dobyli Konstantinopol, zbytek kdysi rozsáhlého území Byzantské říše. V té době již téměř čtyři sta let trvalo schizma, které po mnoha trpkých sporech a křižácké okupaci definitivně roztrhlo křesťanský svět na latinský Západ a řecký Východ. Po pádu Konstantinopole se vytvořil prostor pro nástupnické pravoslavné církve, z nich největší byla a dosud je ta ruská. Ruské pravoslaví stvořilo ideu třetího Říma, jediné legitimní civilizace. Zatímco konstantinopolský patriarcha Bartoloměj je dnes hlasatelem Božího slova a zastáncem svobody a spravedlnosti, moskevský Kirill je prorokem lži.

Na Západě se bolestně rodila renesance, reformace a humanismus. Gutenbergův vynález knižní sazby již několik desetiletí po Husově smrti otevřel Bibli pro tisíce laiků a vyvolal živý zájem o Boží slovo. Víra již nebyla tolik záležitostí duchovních elit, ale odpovědným, osobním rozhodnutím každého člověka, rozkládal se církevní monopol na vědění, spásu a pravdu. Kolumbus přeplul oceán a otevřel brány k novým světům.

Čas i prostor se rozprostranil do nebývalých dálek, byl zbořen útulný domov v centru vesmíru a církev se ke své škodě kompromitovala potlačováním objevů a pronásledováním vědců – mnohdy řeholníků a vzdělaných teologů. Vizionář Giordano Bruno byl v roce 1600 upálen, bylo nastoleno falešné dilema vědy a víry. Pro vzdělance a objevitele se otázka svědomí a pravdy stala bytostnou výzvou.

Racionalismus, pragmatismus a individualismus v bouřlivých zápasech formovaly specifickou kulturu Západu, zatímco Východ se mnoha Evropanům mohl jevit jako oslnivý garant starobylé a nepohnuté ortodoxie, jako věrný dědic původního křesťanství. Jeho zlaté věže a téměř neměnný styl ikon, slovanská liturgie a složitá symbolika působily na návštěvníky ze Západu jako překrásný sen, který šťastně spočívá ve své velebné nehybnosti čeřené jen občasnými vzpourami a hnutími náboženských blouznivců, zatímco Západ se brodí v krvi.

Po celé období, kdy se v Evropě různé církevní denominace vzešlé z reformace snažily formulovat a zakotvit svou identitu, se na pozadí učených teologických disputací stále znovu objevovaly zlořády, které Jan Hus kritizoval: pokrytectví, zištnost, povýšenectví a krutost některých představitelů církve. Žádná reforma nemohla vykořenit lidské zlo. Ale také žádná myslitelná krutost nemohla vykořenit pokoru, toleranci, statečnost, laskavost a hledání pravdy. Na Západě bylo možné tento konflikt formulovat.

I dnes se vynořují zapomenuté stíny těchto konfliktů, denně vídáme na jedné straně zlobné, pokrytecké papalášství a podlézání moci, na druhé straně potkáváme hrdiny svědomí, hledače pravdy. Praskliny míří všemi směry, žádná ideologie, žádná společenská vrstva, žádné náboženství, žádný národ není jednolitě dobrý nebo zlý, ve všech jsou přítomni lidé nízcí stejně jako lidé čestní. Dvacáté století a počátek jednadvacátého jsou naplněny řadou krizí a zhoubných ideologií. Právě v nich se opět jako mnohokrát v minulosti vyjevily charaktery, mnozí lidé obstáli a jiní tragicky selhali.

Snad proto, že vášnivý betlémský kazatel uměl vyjádřit krizi své doby, jsou jeho slova nosná pro každou podobně přelomovou dobu a jeho jméno nebylo zapomenuto ani nyní. Dnes je již málokomu známo, jakou pravdu měl na mysli, když vyzýval své věrné: „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž se pravdy, braň pravdu až do smrti, protože pravda tě osvobodí od hříchu, od ďábla i od smrti… Nejmilejší, žijte podle poznané pravdy, která vítězí nade vším a mocná je až navěky.“ (Jan Hus: Výklad víry, 5) Jan Hus neměl na mysli svou pravdu, jak je někdy vykládáno a jeho kritiky podsouváno, ale pravdu Kristovu, pravdu, která nás přesahuje, kterou nelze mít, lze k ní jen směřovat.

Navzdory teologickému pojetí pravdy se i v současné víceméně ateistické společnosti Husův apel vždy znovu objevuje v nové podobě. I postmoderního agnostika inspiruje Mistr Jan svou vášní pro odvážné vzdorování zdrcující moci a pro věrnost svědomí. Slovo pravda má v našem čase další významy. Je těžké je definovat, ale uvědomujeme si nárok pravdy, která nás oslovuje, zasahuje, strhává. Bylo to velké téma Jana Patočky a jeho žáků. I tento velký filosof, který tvrdil, že jsou na světě věci, pro něž stojí za to položit život, dostál pravdě.

Prezident

Večer 6. července vzlétl z letiště v Sofii český vládní speciál s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským. Za něj se připojily dva gripeny a letěly jako jeho čestný doprovod do Prahy. Návštěva hlavy těžce zkoušeného státu byla do poslední chvíle utajená, protože nebezpečí atentátu bylo extrémně vysoké. Zatímco končil památný den, kdy si připomínáme mučednickou smrt Mistra Jana Husa, stali jsme se svědky nečekané návštěvy. Přestože byl tento den vybrán z bezpečnostních důvodů, neboť o svátečním dni bylo v ulicích metropole málo lidí, načasování v sobě neslo zvláštní symboliku.

I naše dny lze pokládat za kritické a přelomové. Dějiny se daly na pochod za hřmění děl, nebezpečná mocnost na Východě zaútočila na sousední zemi, která se rozhodla vykročit na Západ. Malý muž Zelenskyj se stal hrdinou této doby, Davidem čelícím Goliášovi. Když mu spojenci z USA na počátku ruského vpádu nabídli evakuaci z Kyjeva, odpověděl: „Potřebuji munici, ne odvoz.“ Lapidární věta, která vejde do dějin.

Ukrajinský prezident je původně vystudovaný právník, ale také komik, což někteří považují za důvod k výsměchu. Možná je to ale výborný předpoklad k vedení národa v osudovém zápase. Herec zná pathos obětavosti a hrdinství, umí vyjádřit emoce, které nám, střízlivým Čechům, připadají někdy nepatřičné, ale dokážou mobilizovat ohrožený národ. Také Zelenskyj vyslyšel výzvu pravdy a neuhnul ze své cesty. 

Můžeme, a dokonce máme, posuzovat věci a události diferencovaně, měli bychom vše nahlížet i z druhé strany a hledat podstatu, nevěřit krajnostem a velkým slovům. To je velké dědictví Západu a platí to po většinu našich dní. Ale je též psáno v knize Kohelet:

„Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas:

Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat;

je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat;

je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat;

je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat;

je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat;

je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit;

je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje.“

(Kazatel 3, 1-8) 

Čas na rozšafné mudrování a úvahy o tom, že „pravda je vždy někde uprostřed“, že vše je relativní a „kdo ví, jak to je, všichni lžou a kradou, nikomu se nedá věřit,“ invazí ruských vojsk na Ukrajinu pominul. Volání po míru je správné, když je čas konfliktu mezi stejně silnými partnery, ale na volání po míru není čas, kdy na slabšího mírumilovného souseda útočí mocný sadistický agresor. Jsou místa a čas, kdy je pravda předmětem akademické diskuse, ale jindy je čas, kdy je pravda jen jedna, byť spíše žitá než precizně formulovaná, transcendentní, zavazující a ta pravda stojí za nasazení života. Právě nyní je čas zápasu, odhodlání, věrnosti, solidarity a čas pravdy.

Jakkoliv nemám ráda velká gesta, a přestože barevné prapory, červené koberce a nastoupené vojáky s tasenými šavlemi často vnímám jako nepatřičnou a trochu kýčovitou parádu, reziduum minulých časů, když malý velký muž v armádním tričku vystoupil z auta a vykročil k představitelům našeho státu a když pak hrála podmanivá hymna jeho vlasti, šel mi mráz po zádech. Velké chvíle si zaslouží trochu těch barev a pathosu. Národy si zaslouží svou mytologii, hrdiny a inspirativní lapidární výroky.

Známe stovky obrázků soluňských bratří, jak v pěkně krumplovaných barokních ornátech společně třímají kříž, známe i četné sochy Jana Husa – zvláště působivé jsou ty prosté, neumělé pískovcové pomníky na českých návsích – nebo idealizované obrazy askety v univerzitním taláru. Nyní jsme však viděli obyčejného usměvavého muže v zeleném tričku. Člověka mezi Východem a Západem, prezidenta, který svým pevným postojem a statečností otočil kormidlo celé Evropy směrem k demokracii a vzájemné podpoře. Viděli jsme hrdinu naší doby.

Svátky tohoto července

Počátek letních prázdnin poznamenaly tři události a osobnosti, které stanuly na rozhraní dějin. Bylo napsáno nemálo oslavných textů, mnohdy podnětných historických studií a zajímavých úvah, jindy spíše prostých a emotivních vyznání. Četli jsme též hodně zlobných výroků, někdy rádobyvědeckých, jindy ironických či cynických a v posledním případě přímočaře nenávistných. Je však vcelku lhostejné, že Konstantin a Metoděj ve skutečnosti jen sloužili byzantské rozpínavosti, že Jan Hus býval v mládí veselým požitkářem, že Volodymyr Zelenskyj hrával komické scénky pro obveselení publika.

Je čas střízlivého zkoumání a kritického posuzování, je čas skepse a opatrnosti. Ale je také čas, kdy platí ano, ano a ne, ne. Kdy je třeba jednoznačného vyjádření, zdánlivě tvrdého nebo nesmlouvavého slova, čas, kdy je třeba vyslyšet hlas svědomí, transcendentní pravdy.

Tyto tři dny nám připomněly, že v každém čase přicházejí hrdinové, někdy nenápadní, chybující, ale v rozhodující chvíli odhodlaných uposlechnout výzvu pravdy, která je nad námi, a naplnit své poslání.

Připomněly také, že navzdory geografické poloze patříme na Západ, do Evropy s jejími konflikty, s její pestrou kulturní, náboženskou i jazykovou skladbou obyvatelstva, s reformací a humanismem, s renesancí a barokem, s náboženskými válkami a protireformací, s osvícenstvím, se vzestupem nacionalismu, s pogromy, pověrami a genocidami, s technickou revolucí, s vědou, s filosofií, s literaturou a uměním, ale i s jejím východním sentimentem a s agresivní a veskrze prolhanou říší za východními hranicemi. A tomuto „carství lži“ v našem čase vzdoruje jeden nenápadný člověk, který se nechal oslovit pravdou.

Věra Tydlitátová je religionistka a judaistka zabývající se problematikou extremismu a xenofobie. Působí na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni.