S blížícím se výročím založení Československa položil deník FORUM 24 známým osobnostem tyto dvě otázky: Vzbuzuje ve vás stoleté výročí založení Československa pocit hrdosti? Jak vidíte budoucnost českého státu v příštích dvaceti letech? Tentokrát odpověděl svým textem poslanec KDU-ČSL Marek Výborný.

Žijeme ve světě, který je zaměřen mnohdy velmi agresivně na aktuální zisk, vlastní prospěch či prospěch politických elit navázaných na osobní ekonomické zájmy. Současně jsme ovlivňováni preferencemi populismu a černobílého vidění světa. Přitom svět našeho bezprostředního okolí, životů našich rodin, ale i společnosti je daleko pestrobarevnější. Je mozaikou, která jako celek působí úžasným dojmem. Co nám v tomto smyslu přinesou oslavy výročí vzniku Československa? Pár položených věnců, pár proslovů, slavnostní metály? To by bylo málo. Zkusme hledat hlubší smysl každého výročí, zkusme hledat i jeho přesah do dnešních dnů. Historie je mimo jiné i tím, co nám může přinést v mnohém poučení. 

Dnešní společnost do značné míry rezignovala na hlubší hodnoty, rezignovala na pohled nazpět. Nestačí se jenom občas letmo podívat do zpětného zrcátka. Je důležité se ve správnou chvíli zastavit a skutečně se otočit. Uvědomit si odkud a kam směřujeme. Jedině tak si budeme vědomi kořenů naší novodobé státnosti, pilířů, na kterých stojí naše dnešní společnost. A významná výročí spojená s naší státností k tomu právě slouží. V tomto smyslu vnímám jistý pocit hrdosti, možná lépe řečeno respektu a úcty k významným milníkům naší novodobé historie. 

Je klíčové, a to právě i s ohledem na budoucnost českého státu, aby tento respekt a současně i vědomí, co konkrétně klíčové okamžiky naší minulosti znamenaly pro společenský vývoj v našem státě, byl předáván mladé generaci. Jako pedagog zde vidím zásadní roli školy. Právě ta může žáky uvádět do souvislostí a kontextu budování demokracie a svobodného Československa. Bylo by chybou vnímat klíčové okamžiky historie pouze jako dopravní značky na cestě. V tomto smyslu je třeba připomínat kontext celého evropského potažmo euroatlantického směřování našeho kulturního okruhu. 

Nenechme se mýlit. Masarykova první republika nebyla nijak dokonalá. Trpěla z dnešního pohledu řadou deficitů demokratických mechanismů zvláště ve vnitřní politice státu. Vázaná mandáty v Parlamentu, zasahování a intervence samotného Masaryka do moci zákonodárné atd. Buďme tedy nohama na zemi. Bylo by chybou si celé období jakkoli idealizovat, přistoupit na ten společensky často idealizovaný obraz „Masaryka – tvůrce demokracie“ nebo zlidovělou podobu „tatíčka“. Přesto ty základní mantinely respektu a úcty ke svobodě, humanitě, spravedlnosti byly nastaveny a respektovány. To je úctyhodné dědictví. Byla to doba otevřenosti pro to, co přichází, doba nového začátku. Není to výzva i pro nás? Nestojíme i my na prahu doby postpopulistické? Ti co budovali nový stát, přijali velkou zodpovědnost za tento projekt. Není to výzva i pro nás, abychom vzali vážně zodpovědnost za naši budoucnost? Nemá to být právě zodpovědnost politických elit?

V tomto smyslu je důležité připomínat kořeny naší novodobé státnosti. Je stále na co navazovat. Vnímejme to pozitivní, kultivujme to, co z dnešního pohledu bylo poplatné historickému vývoji. Ale ten základní směr našeho státu musíme zachovávat v těch mantinelech, které byly definovány právě před sto lety.

Jen toto ale nestačí. Nestačí ani pouhá hrdost. Vkrádá se otázka: a bylo by vůbec na co být hrdý? Dvacáté století, dvě totality jsou nám mementem, jak rychle a jednoduše může být demokratické směřování naší vlasti na dlouhá léta přerušeno. Je zřejmé, že směřování státu není samozřejmostí. Je postaveno na hodnotách, o které je třeba stále pečovat, předávat je novým generacím. Vysvětlovat a připomínat, že historický vývoj dlouhého dvacátého století je nám mementem, jak snadno o ně můžeme přijít, jak snadno můžeme z té cesty svobody a demokracie sejít na cestu zotročení a totality. A nežijme v omylu. Vždy to byla částečně i naše vina, nesli jsme si na tom i svůj vlastní podíl, malé odvahy, chybějícího sebevědomí či někdy jenom toho, abychom dokázali překročit stín jisté provinčnosti české kotliny.

Jsem ale pozitivní člověk a v jádru optimista. Nová generace mladých lidí vyrůstá už bez oné tíže, kterou si neseme z dramatického 20. století. Jsem přesvědčen, že již nebudou opakovat chyby svých otců a dědů, že nepodlehnou líbivému populismu ani rádoby vlasteneckému izolacionismu. A v tomto smyslu mám i vizi. Vizi státu, který si bude vědom svých základů, na kterých stojí. Státu, jehož občané budou na svůj stát hrdi, tedy budou vlastenci bez jakýchkoli sklonů k nacionalismu a populismu. Státu, který bude součástí Evropy tvořené svobodnými suverénními státy, které ale dokážou společně úzce spolupracovat. A to nejen z pragmatických důvodů ekonomických či bezpečnostních, ale i hodnotových. Pokud se náš stát bude chovat zdravě sebevědomě, bude si vědom své role, bude otevřený k evropským hodnotám spolupráce a solidarity, pak bude kráčet v těch šlépějích, o kterých hovořili již „otcové zakladatelé“ užší evropské spolupráce jako byl Robert Schumann či Alcido di Gasperi. A je otázkou, zda je náhodou, že to byli představitelé křesťanskodemokratického politického proudu. Možná i toto ukazuje na nutnost vědomí kořenů a pilířů naši euroatlantické civilizace.