Pražský primátor Zdeněk Hřib vrací úder čínským aparátčíkům v kauze zrušených turné českým hudebním souborům. S velkým předstihem vyjednané a schválené série vystoupení Čína na poslední chvíli zakázala jako trest České republice za odklon od podbízivé politiky nastolené zájmovými skupinami z okolí Miloše Zemana. Tím, že Hřib dostal zprávu o reakci Číňanů do vlivného deníku Washington Post, zaplatí Čína za aroganci svého vedení ztrátou prestiže v očích světových byznysmenů.

Hřib v článku „Proč na pražské radnici vyvěšujeme tibetskou vlajku“ podrobně seznamuje čtenáře jednoho z nejvlivnějších světových deníků s peripetiemi, které v posledních měsících provázejí narovnávání vztahů Česka s Čínou. Pražský primátor odkazuje na svůj slib, že se v případě zvolení bude zasazovat o návrat k tradici ctění demokracie a lidských práv, jak tomu bylo v dobách po revoluci roku 89.  Jak ale dál uvádí, při plnění tohoto slibu pocítil „zlobu čínské komunistické strany“.

Hřib popsal, proč nedává smysl, když čínské moci vadí vyvěšování tibetské vlajky na pražské radnici. Připomněl dohodu, kterou Čína v roce 1951 uzavřela s tibetskou vládou, a v níž Tibetu přiznává široký stupeň autonomie. Dálněvýchodní komunisty poté uvěřitelným způsobem tepal i pro brutalitu, s níž přistupují k vlastnímu obyvatelstvu. „Jako lékař jsem rovněž veřejně odsoudil nucený odběr orgánů příslušníkům muslimské ujgurské menšiny i dalším vězňům režimu,“ připomněl, než se dostal k veselejší části o zkrachovalé „sesterské“ smlouvě Prahy s Pekingem a jejím chystaném nahrazení za partnerství s tchajwanskou metropolí Tchaj-pej.

Z českých jednání s Čínou Hřib nabízí dvě ponaučení. Předně Čínu označuje za nespolehlivého partnera, který na příkaz režimu neváhá obětovat výhodná ujednání. „Čínské politbyro obratem mění smlouvy o velkých kontraktech a důležité deklarace v bezcenný kus papíru,“ podotýká a vrací se k přislíbeným a nikdy neuskutečněným miliardovým investicím. Pražský primátor následně nabízí vhled do uvažování čínských komunistů neschopných rozlišovat mezi politikem a hudebníkem, a „naše přátele ve světě“ nabádá k obezřetnosti, než „ulehnou do postele s tak nespolehlivým a rizikovým protějškem“.

V samém závěru se Hřib obrací na americké státy a města s žádostí o projev solidarity a pozvání pro pražské hudebníky. Pokud ji vyslyší, bude to nejen dobrá zpráva pro primátora, na něhož část hudebníků svaluje za vinu za jednání nevyzpytatelných Číňanů, ale i jedinečný impuls pro návrat k sebevědomé zahraniční politice.