Hodně lidí si přečte, co zase „vědci (výzkumníci atd.) zjistili“ a konstatují, že tomu nevěří. Jednak mají pocit, že se jich nikdo za celý život na nic neptal, jednak soudí, že průzkumy jsou „cinknuté“ na objednávku zadavatele nebo někoho, kdo chce výzkum ovlivnit ve svůj prospěch. To podezření zní logicky, protože pokud třeba nějaká politická strana balancuje kolem pětiprocentní hranice pro vstup do sněmovny nebo kolem tříprocentní hranice potřebné pro zajímavý a vždy potěšitelný státní příspěvek, je samozřejmě výhodné dosáhnout toho, že se preference nějak povzbudí. Jakmile jste nad touto hranicí, píše se o vás, ptají se vás novináři, zvou vás do televize a vůbec vás celkově začnou brát vážně, protože v poměrném systému i malá strana, která se dostane do parlamentu, může dost ovlivnit politickou scénu. Může to znamenat, že vláda bude, nebo nebude, nebo bude jiná. A jste za vodou.

O úplatcích za vylepšování průzkumů v něčí prospěch se vyprávějí legendy a je třeba říci, že to nejsou jen legendy, ale jsou na to očití svědci. Problém je jen v tom, že existují věci, které víte, ale nemůžete je dokázat. Novináři třeba vědí, že jistý dost známý politik tloukl svou matku, ale nemohou to dokázat, protože svědek nepromluví. Stejně tak byli u pokusu o úplatky, ale není na to důkaz, neb všechno bylo v úzkém kruhu a jen ústně, takže jste nahraní, neb nabídka sama nebyla nahraná na žádné zařízení.

Pokud jde o samotnou metodologii, ta je vyzkoušená a testem jsou třeba výsledky voleb, které ve skutečnosti průzkumům odpovídají. Problém je jen v tom, že za několik dní mohou lidé změnit názor, protože to jsou živé bytosti a s tím nikdo nic nenadělá.

Často se cituje Churchillův výrok, že věří jen těm statistikám, které sám zfalšuje. Vždycky je dobré pátrat po tom, jak to dotyčný řekl doopravdy a nespolehnout se jen na to, co koluje po Facebooku jako bonmot. Churchill to ve skutečnosti řekl trochu jinak. Ten výrok zněl takto:  „Vidím, mladý muži, že byste se chtěl stát poslancem. To první, co se musíte naučit, je, že když se dožaduji statistiky o dětské úmrtnosti, tak to, co chci, je důkaz, že méně dětí umíralo v době, kdy jsem byl premiérem, než v době, kdy byl premiérem někdo jiný. To je politická statistika.“ Zní to podobně, ale je tam jemný rozdíl. Churchill hledá statistiku, která uvede argumenty v jeho prospěch, není tam nic o falšování, je to jen manipulace. Ta statistika ovšem musí existovat. Politikovi jde o to, aby ji případně vytrhl z kontextu, interpretoval ve svůj prospěch a prodal co nejlépe voličům. Lež to není, je to manipulativní použití.

Ohledně ekonomického růstu nebo schodku rozpočtu a nezaměstnanosti to dělají politici běžně. Vydávají za své zásluhy něco, co jsou ve skutečnosti zásluhy jiných, na grafech křivky ukazují tak, že nezačínají od nuly, takže všechno pak najednou v novém měřítku vypadá dramaticky, protože čára skáče nahoru a dolů a přitom se ve skutečnosti hodnoty jen plíží kolem nějaké hodnoty a tak dále a tak podobně. Kdo se podrobně podívá na to, co je pod grafem napsáno drobným písmem?

Řada lidí si myslí, že není možné na malém vzorku lidí zkoumat celou (v tomto případě dospělou) populaci. Jenže možné to je a jsou mechanismy, jak ověřovat výsledky a jak kontrolovat samotné tázání. Agentura jako CVVM neskočí na špek tazatelům, co jsou líní obcházet lidi a student jen rozdá dotazníky kamarádům na koleji a má splněno. Ve skutečnosti na reprezentativním vzorku třeba osmi set lidí můžete zkoumat celý národ, pokud to uděláte dobře.

Jen technická poznámka, kterou může čtenář přeskočit. CVVM uvádí: „Kvótní výběr – napodobuje strukturu základního souboru (u nás je to obyvatelstvo České republiky starší 15 let) pomocí nastavení velikosti vybraných parametrů, tzv. kvót. Jinými slovy kvótní výběr je založen na stejném procentuálním zastoupení vybraných vlastností. Pro tvorbu kvót používáme údaje z Českého statistického úřadu. V našich výzkumech jsou stanoveny kvóty na pohlaví, věk, vzdělání, region a velikost obce. Vzorek je tedy vybrán tak, aby procentuální podíl např. mužů a žen ve vzorku odpovídal procentuálnímu podílu mužů a žen v každém kraji ČR. Podobně je zachován procentuální podíl obyvatel jednotlivých krajů ČR, občanů různých věkových kategorií, lidí s různým stupněm dosaženého vzdělání a z různě velkých obcí. Reprezentativní výběr je takový výběr z celé populace, z jehož vlastností se dá platně usuzovat na vlastnosti celé populace. V našem případě to tedy znamená, že respondenti jsou vybráni tak, abychom zjištěné údaje mohli zobecnit na obyvatele České republiky starší 15 let.“

Výsledky průzkumů lze ověřovat i jinak. Máme tu třeba jednou za deset let sčítání lidu, které se týká každého člověka v zemi a některé údaje z dílčího zkoumání tak lze ověřit. (I když třeba národnost nebo náboženství si každý může napsat podle své fantazie a není to nijak ověřitelní ani postižitelné.) Církev si jednou za čas počítá účast na nedělních bohoslužbách a může si to srovnat s průzkumy religiozity a podobně.

Mnoho lidí si statistiku plete s aritmetickým průměrem. To je onen známý Chestertonův výrok, že když má jeden člověk kuře a druhý žádné, má každý v průměru půlku kuřete, což je hladovému houby platné. Takto někdy působí údaje o průměrné mzdě, na kterou – jak známo – dvě třetiny lidí nedosáhnou. Jenomže tam stačí umět čísla číst v kontextu, údaj sám o sobě je správný a něco vypovídá, jde jen o to, co to je. Nad čísly se musí trochu myslet.

Abychom to shrnuli jednou větou, když si někdo dá tu práci a sleduje několik průzkumů, zjistí, že se realitě až na výjimky dost blíží. Někdy je to smutné zjištění, ale dospělý člověk musí být schopen čelit i smutným zjištěním.