HISTORIE / „Viděl jste, pane profesore, chlapce přepravující stařenky a stařečky na pohřebních vozech. Hází jimi a otloukají je jak pytle s veteší. Zapomněli úplně, že třebas jejich rodiče jsou již také jen takovými nehybnými stařečky, zapomněli úplně na jejich srdce v očích?“ zoufá si v dopise z terezínského ghetta v září roku 1943 dirigent Karel Ančerl. „Podařilo se jim nás takto předělat? Těm mladým ‚předělaným‘ musíme my pomoci zpět a dopředu. To je naším největším úkolem: vrátit lidem člověka dobrého.“

Terezín, původně pevnost postavená císařem Josefem II. koncem 18. století, neunikl během druhé světové války pozornosti nacistů. Malou pevnost v červnu roku 1940 využívali jako věznici pro české i moravské vlastence, odbojáře a další odpůrce, hlavní pevnost na levém břehu řeky Ohře se v listopadu následujícího roku stala nedobrovolným domovem pro převážně židovské obyvatele z území obsazených Němci.

Do světa židovského ghetta, pevně ohraničeného hradbami a pečlivě střeženého nacistickými jednotkami, proudily tisícové transporty židů nejen z protektorátu, ale i z Německa, Rakouska, Nizozemska, Dánska a na sklonku války i ze Slovenska a Maďarska. Jakkoliv se nacisté snažili před světem tvářit, že se tady vězňům dobře daří, realita byla hrozivá. Lidé se mačkali v přeplněných ubikacích, trpěli v zoufalých hygienických podmínkách, potýkali se s hladem, nemocemi a strachem. 

Existovaly přitom jen dvě cesty ven – transportem do likvidačních táborů smrti, nejčastěji do Osvětimi, nebo smrtí přímo v ghettu. „Od vzniku ghetta až do osvobození v Terezíně zemřelo na 35 000 vězňů v důsledku stresu, hladu a hrozných ubytovacích a hygienických podmínek,“ uvádí smutná čísla na svých stránkách Památník Terezín. „Z terezínského ghetta bylo vypraveno celkem 63 transportů, jimiž odešlo více než 87 000 osob. Z nich se dočkalo osvobození jen necelých 3800 lidí.“

Kultura uprostřed pekla

Život v ghettu byl pevně sešněrovaný zákazy, nařízeními a tvrdými tresty za jejich porušení. Ani tehdy se však lidé nevzdali kultury – ba právě naopak. Psali básně, povídky, vydávali časopis, malovali, hráli divadlo, tančili během hudebních vystoupení, naslouchali nejrůznějším vědeckým přednáškám. Umění ve všech svých podobách pomáhalo vězňům rozptýlit i potěšit mysl a připomínalo jim, že i v nelidských podmínkách stále zůstávají lidmi s duší.

Kulturní život bujel nejprve potají. Obyvatelé ghetta se ve volných chvílích těšili známou písní či melodií, připomínkou dob, kdy jejich svět byl ještě barevný. Tajně se zpívalo a hrálo ve sklepích a půdách, co nejdále od sluchu stráží. Občas se také nově příchozím hudebníkům podařilo s sebou propašovat do ghetta i hudební nástroj či partituru oblíbeného díla. 

Nacisté však brzy do jisté míry kulturní život povolili. Uvědomili si, že veřejné projevy umění jim mohou pomoci zastřít pravdu o osudu, který vězňům sami předurčili. Kultura v Terezíně se tak stala jednou z hlavních kulis ve hře, jejímž cílem bylo přesvědčit okolní svět o tom, jak se židům v „jejich“ městě spokojeně žije. 

Hudebních souborů se v Terezíně zrodilo hned několik. Jeden z nejslavnějších orchestrů se zrodil pod taktovkou Karla Ančerla. Do ghetta dorazil v listopadu roku 1942, v době, kdy již byl zkušeným a uznávaným dirigentem.

Chlapec, který miloval hudbu

Karel Ančerl se narodil roku 1908 v jihočeské obci Tučapy nedaleko Soběslavi do židovské rodiny. Otec vyráběl a prodával lihoviny, likéry a rum. Díky němu se malý chlapec prvně seznámil se světem hudby – tatínek ještě před první světovou válkou zakoupil gramofon, vůbec jediný ve vsi. Karel se nemohl nabažit desky s operou Carmen, poslouchal ji stále dokola.

Učil se na housle a jeho talent i píle jej hnaly vpřed, v jedenácti letech už hrál v místním orchestru. Zprvu proti vůli svých rodičů přešel z gymnázia na konzervatoř, kde vystudoval skladbu u Jaroslava Křičky a dirigování pod vedením Pavla Dědečka. Když v rámci svého absolventského vystoupení v červnu roku 1930 jako dvaadvacetiletý poprvé vstoupil na dirigentský stupínek orchestru, dočkal se hlasitého potlesku a slov uznání.

O rok později už nastoupil do Osvobozeného divadla jako dirigent. První písnička, kterou zde nazkoušel, Ezop a brabenec, se stala velkým hitem. Po dvou letech nastoupil do rozhlasu, v roce 1935 poprvé dirigoval Českou filharmonii. Mezitím se oženil se svou dívkou Valerií. Slibnou kariéru a zároveň dle jeho slov nejšťastnější časy jeho života však přetnula druhá světová válka, okupace Československa a nenávist vůči všemu židovskému.

Vyhodili jej z práce. S potupnou žlutou hvězdou na klopě kabátu se se svou ženou vrátil k rodičům do Tučap. Z rodného domu byli Ančerlovi záhy vyhnáni do nedaleké vsi Dírná. Karel zprvu doučoval hru na housle, poté pracoval jako lesní dělník. Následovalo zatčení, věznění v Táboře a čištění sklepů v soběslavském Teeragu v rámci nucených prací. A nakonec, v listopadu roku 1942, deportace celé rodiny do Terezína.

Valerie o několik týdnů později porodila v přeplněných budovách syna Jana. Karel Ančerl nosil a skládal uhlí, než díky příznivcům hudby z řad židovské samosprávy dostal práci v kuchyni.

Brzy se zapojil do terezínského kulturního života. Přednášel o české moderní hudbě, hrál na violu v různých komorních sestavách, založil si vlastní kvarteto a nakonec, v roce 1943, smyčcový orchestr.

Málo nástrojů i papíru

Nebylo to jednoduché. Scházet se a zkoušet mohli členové orchestru pouze po večerech, unaveni po celodenní práci. Přesto na zkoušky poctivě chodili. Papíru pro rozepsání partů bylo zoufalý nedostatek, a tak si jej hráči sháněli, jak se dalo, i krádeží. Ve volných chvílích každý, i sebemenší cár papíru linkovali a vpisovali do něj noty. Obtížně sháněli i samotné nástroje.

I tváře orchestru se neustále proměňovaly, jak odjížděly v transportech na východ a místo nich přicházely nové. Ančerl navzdory tomu dokázal stvořit smyčcový orchestr v takových podmínkách zcela ojedinělý – skládal se z dvanácti prvních houslí, deseti druhých houslí, osmi viol, osmi violoncell a jednoho kontrabasu. 

Sál bouřil potleskem

„Včera večer jsem byl na orchestrálním koncertě v zasedací radniční síni,“ líčil první koncert orchestru v říjnu roku 1943 ve svém deníku havlíčkobrodský rodák Willy Mahler. „Na pořadu krásného večera bylo Händlovo Concerto grosso, Bachův Violinkoncert E-dur a Mozartova Malá noční hudba. (…) Dirigent Ančerl řídí orchestr bez taktovky, jenom pohyby rukou a hlavy. Ovládá dokonale skladby, jež řídí zpaměti, a vytváří z tělesa skutečný umělecký celek. Vyprodaný sál bouřil potleskem a dirigent a sólista nestačili děkovati za upřímný potlesk. Byl také zasloužený, jak za snahu po opravdovém umění, tak i za poskytnutý požitek.“

Pro velký úspěch Ančerl koncert několikrát zopakoval a s členy orchestru se pustil do nacvičování představení nového – se Serenádou pro smyčcové nástroje od Antonína Dvořáka, Meditací nad chorálem sv. Václava od Josefa Suka a Fantazií pro smyčcové nástroje, kterou speciálně pro ně složil skladatel a terezínský obyvatel Pavel Haas. Ančerl se obával, aby orchestr nacisté pro jeho velkou popularitu nezakázali. Ti však měli jiné plány.

Květiny zakrývaly dřeváky

Právě Haasova skladba v provedení Ančerlova orchestru zazněla v propagandistickém filmu s názvem Město darované, který nacisté natáčeli v létě roku 1944. Členové orchestru v černých oblecích hráli v sále, pohled na jejich dřeváky na nohou zakrývaly velké květináče. Sám Haas musel jít před štáb filmařů a uklonit se neexistujícímu publiku. Iluze, jak se židovské město Terezín těší blahobytu, kultuře a umění, byla kompletní.

Osud orchestru se tím naplnil, svou danou úlohu splnil. Po necelém roce fungování, 28. října roku 1944, všichni muzikanti i se svým dirigentem a rodinami nastoupili na hromadný transport vstříc Osvětimi. Vlak odvezl téměř všechny významné umělce napříč obory, kultura v Terezíně toho dne prakticky zanikla.

Zatímco na osvětimské třídící rampě kráčel Karel Ančerl doprava, jeho žena Valerie s osmnáctiměsíčním synkem v náručí doleva. Teprve po válce se dozvěděl, co která strana znamenala. V plynové komoře kromě jeho rodiny zemřela i většina členů orchestru. Přežili pouze tři hudebníci.

Přežít všechny své je nejkrutější

Konce války se Ančerl dočkal v pracovním táboře Friedland v Dolním Slezsku. Vrátil se do Terezína v naději, že se tam shledá se svými blízkými, ale našel jen strýce z matčiny strany a jeho syna. Nikdo jiný z rodiny holokaust nepřežil. 

„Musím se učit žít s lidmi a věř mi, že je to velký problém, je-li v člověku tolik hrůzných poznání, zážitků a obrazů a je-li si vědom toho, že s takovým břemenem to bude muset jít dál. Ten trest, přežít všechny své, je určitě nejkrutější. Tady v Tučapech je mi prozatím nejlíp,“ svěřoval se v červenci roku 1945 v dopise svému příteli Mirko Očadlíkovi.

„Paměť se mi také pomalu vrací, vydržím již dokonce dvě hodiny s partiturou a to je velký úspěch. Ještě před třemi týdny jsem si nepamatoval vůbec nic a neuměl jsem se ani na okamžik soustředit. (…) Jinak ještě musím dávat do pořádku různé věci po rodičích. Nalezl jsem uschovány všechny jejich fotografie a snímky mé ženy. Jenom po chlapečkovi nemám té nejmenší památky…“

K hudbě, k jeho celoživotnímu poslání, se rychle vrátil. Ančerlova umělecká činnost vyvrcholila v roce 1950, kdy se postavil do čela České filharmonie. Pod jeho vedením získala ve světě pověst špičkového orchestru a těch osmnáct let, kdy ji řídil, je dodnes považováno za období jejího největšího uměleckého rozkvětu. Česká filharmonie tehdy odehrála celkem 755 koncertů doma i v zahraničí a proslavila se prakticky po celém světě. 

Dařilo se mu i v osobním životě. Znovu se oženil – jeho druhou ženou se stala Hana Glücklichová, která též po válce oplakala celou rodinu. Narodili se jim dva synové, Jiří a Ivan.

Ve druhé polovině 60. let jej stále více sužovaly zdravotní problémy, následky prožitých strastí z koncentračních táborů i hektického pracovního tempa. Ani kvůli těžké cukrovce z něj neslevil, dirigoval, i když se necítil dobře.

Odešel za oceán

Po okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 se rozhodl Československo opustit a přijmout nabídku z kanadské Toronto Symphony Orchestra. 

V dopise Ivanu Medkovi se v říjnu téhož roku svěřil: „ (…) Jediné, co mne nepřestane už asi nikdy trápit, jsou obavy o osudy mých přátel a lidí, které jsem měl rád – a těch je mnoho. Možná, že si maluji vše příliš černě, ale já ‚jim‘ nevěřím a milovat na povel neumím. Takových je vás asi většina, a proto můj strach. To zde působí tak blahodárně, že si skutečně můžete myslet, co chcete, a můžete dle toho jednat a nikoho ani nenapadne Vám cokoliv zazlívat nebo vykládat věci jinak, než jaké ve skutečnosti jsou…“

Naposledy svou rodnou zem navštívil na Pražském jaru roku 1969. O čtyři roky později, ve věku 65 let, v Kanadě zemřel. K dvacátému výročí jeho úmrtí, v roce 1993, byly jeho a Haniny ostatky převezeny do České republiky a uloženy na vyšehradském Slavíně v Praze. 

Dosud nepředstavená skladba

Památku terezínského orchestru a jednoho z největších dirigentů celého dvacátého století připomene první listopadový den slavnostní koncert ve Dvořákově síni pražského Rudolfina. Program je zvolený tak, jak jej před více než osmdesáti lety sestavil a hrál Karel Ančerl spolu se smyčcovým orchestrem v terezínském ghettu pro nadšené posluchače. Vůbec poprvé během něj zazní i Ančerlova autorská skladba Čtvrttón, nalezená v jeho pozůstalosti, skladba výjimečná a těžká zároveň – podobně jako jeho životní osud.