ROZHOVOR / The Collective Abroad je mezinárodní jazzový kolektiv spojující hudebníky sedmi evropských národností. Během podzimu odehraje skupina turné s osmnácti koncerty, poprvé dorazí také do Česka. „O Čechách hodně píšu a velká část muziky, na které pracuji, je Čechami inspirovaná. A proto si od těch koncertů hodně slibuju, protože v tom bude hodně emocí pro mě,“ říká v rozhovoru pro FORUM 24 hudebník Jan Sedlák.

Jak byste představil The Collective Abroad těm, co ho neznají?

The Collective Abroad má sedm členů z celé Evropy a každý člen přináší do kapely svůj vlastní styl, svůj vlastní zvuk a hudbu, kterou má rád. V kolektivu potom pracujeme společně na muzice během turné, které organizujeme během roku. Vzhledem k tomu, že máme lidi z Německa, z Británie, z Dánska, já jsem napůl z Dánska a napůl z Čech, ze Švédska, z Estonska a z Litvy, tak se nesejdeme jinak než při koncertech. Takže před každým turné máme zhruba jeden den na to, abychom zkoušeli, pracovali na novém repertoáru a nových skladbách. A vzhledem k tomu, že naše muzika je z velké části improvizovaná, tak na tom pracujeme i při koncertech. 

V současnosti pracujeme na třetím albu, kde každý bude mít jednu písničku. Kromě sedmi písniček od každého člena tam bude jedna nebo dvě písničky navíc, právě od lidí, kteří nejsou součástí úplně toho nejpevnějšího jádra kapely, ale kteří s námi hodně hrají. Proto jsme taky kolektiv.

V kolektivu máte členy z několika evropských zemí, jak jste se dali dohromady?

My jsme se dali dohromady v roce 2019, začalo to jako mezinárodní spolupráce osmi konzervatoří z celé Evropy. Potkali jsme se v Hamburku na festivalu Elbjazz, ke kterému jsme připravili vlastní repertoár. V rámci toho jsme právě nazkoušeli osm vlastních věcí, které jsme tam odehráli. A vzhledem k tomu, že koncert měl obrovský úspěch, tak jsem se rozhodl, že to chci dělat dál a udělat z toho projektu kapelu.

Během let se k nám přidávali a odpadávali další lidi, v současnosti je nás asi 10–12, kteří hrajeme nejčastěji. Částečně je to kapela, protože v tom je těch 7 lidí, kteří tvoří takové jádro, ale máme hodně lidí, s kterými spolupracujeme a kteří se tam střídají.

Teď máme třeba v kapele i dvě ženské umělkyně, což je pro nás něco nového. Hrají neskutečně týmově.

Kde máte nějaké zázemí, kde třeba nacvičujete?

Je to hodně před koncertem a před zvukovými zkouškami. Ale před týdnem jsme zrovna měli soustředění, kde jsme se na čtyři dny potkali v Den Rytmiske Højskole v Dánsku, což je škola formou kempu pro mladé lidi po střední škole. My jsme tam byli čtyři dny, z toho dva dny jsme zkoušeli a dali jsme dohromady osm nových písniček.

Takže čas od času se nám podaří sejít někde na delší dobu. Ale naposledy se nám to podařilo v roce 2021 na tři dny a od té doby to bylo poprvé vlastně teď.

Znamená to tedy hodně improvizace během koncertů?

Je to tak, já bych řekl, že se neustále sehráváme. Kdybych měl dát příklad, tak ve svojí nejnovější písničce mám asi minutu a půl, možná dvě minuty, které jsou aranžované a nahrané, a potom čtyři minuty, které jsou improvizované. A to je poměrně hodně na tu aranžovanou část, většinou je to spíš tak, že je třeba minuta, minuta a půl aranžovaná a pak pět, šest minut improvizovaných.

Takže v praxi to znamená, že diváci mohou na každém koncertě slyšet něco úplně jiného? 

Jasně, ten zážitek z každého koncertu je úplně jiný. Každý je originál.

Dohromady jste se dali v roce 2019, takže jste vlastně „zažili“ covid. Jak vás to ovlivnilo?

Ovlivnilo nás to strašně moc, protože ten první koncert a album jsme vlastně nahráli asi měsíc před prvním lockdownem. Celý ten první lockdown jsme strávili tím, že jsme to album dodělávali, mixovalo se, dělal se cover. Bylo to pro nás všechny první album, takže to byla práce, která nás hodně stmelila.

A hned jsme chtěli na turné, takže jsem domluvil tři koncerty v Dánsku, bubeník domluvil jeden v Německu a pak jsme doufali. Lockdown skončil dva dny před začátkem turné a naštěstí všechno vyšlo. A takhle to vlastně pokračovalo všechny ty lockdowny.

Ale stálo to ohromné množství nervů, ohromné množství přesunutých a zrušených koncertů, místo kterých jsme bookovali jiné, takže to byl i stres. 

Proč jste vy vůbec začal s hudbou? Co vás na této práci lákalo?

Když mi bylo 13 nebo 14, tak jsme si s kamarády na gymnáziu založili kapelu v počítačové hře The Sims 2. Pak jsme si říkali, že bychom teda měli tu kapelu založit doopravdy, tak jsme to udělali, ale všichni jsme hráli na kytaru, což bylo hrozné. Takže se jeden z nás přeformoval v basistu, to jsem byl já, a jeden v bubeníka. Hráli jsme první koncert v klubu V+V Rock Bar, což mi změnilo život. To byl ten den, kdy jsem se rozhodl, že budu dělat muziku.

Bylo tam hodně momentů, kdy si člověk říkal, že je to fakt těžké, ale nakonec mě moje motivace vždycky donutila k tomu, abych pokračoval.

Teď je to poprvé, co budete vystupovat v Česku. Co od toho očekáváte?

Já se na to moc těším. Já jsem se z Čech odstěhoval, když mi bylo 21, a v té době jsem hrál na elektrickou baskytaru, ne kontrabas. A hrál jsem úplně jiný styl hudby, byl jsem v jiném prostředí. A když jsem se odstěhoval, tak jsem se hodně rychle rozhodl, že chci dělat jazz. Takže se mi nevyplatilo nějak v těch vazbách pokračovat. A proto budeme v Čechách teď poprvé. 

Kromě těch čtyř koncertů jsem nahrál před asi půl rokem s Kirillem Jakovlevem a Petrem Nohavicou novou nahrávku, kterou Český rozhlas Jazz vybral jako single týdne. Vlastně se to nějak vyplácí a všechno se to setkává v tu správnou chvíli a já se fakt hrozně těším, že si teď zahraju poprvé v Čechách.

Bude to podle vás jiné než jinde?

Stoprocentně to bude jiné. Protože o Čechách hodně píšu a velká část muziky, na které pracuji, je Čechami inspirovaná. A proto si od těch koncertů hodně slibuju, protože v tom bude hodně emocí pro mě.

Kde všude jste už hráli?

Na tomhle turné hrajeme ve Finsku, v Estonsku, ve Švédsku, v Dánsku, v Německu a v Čechách. Jinak často hrajeme v Litvě a Lotyšsku a občas v Holandsku. Tím bych to asi pokryl všechno, ale tam to určitě nekončí do budoucna. Měli jsme před válkou a před covidem domluvené turné v Rusku, které se teda asi odkládá na věky věků. A máme kontakty a plány na turné v Japonsku, které se vzhledem ke covidu taky zatím neuskutečnilo, ale začínáme ho řešit na rok 2025.

Máte třeba informace, kde vás lidé nejvíc poslouchají? V jakých zemích máte nejvíc fanoušků?

Nejvíc je to Německo, Dánsko a Litva, protože v Litvě bydlí naše pianistka a její manžel, který byl náš první saxofonista. A vzhledem k tomu, že jsme právě v Litvě hodně hráli, tak je tam naše velké publikum. Ale myslím, že to se bude dost měnit. Náš bubeník se teď přestěhoval do Švédska a začíná tam být hodně aktivní.

Už jste zmiňoval, že připravujete třetí album. Kdy ho budete vydávat?

Na konci turné ho budeme nahrávat a vydávat ho plánujeme koncem příštího roku. My jsme doteď byli vlastně indie kapela, respektive nezávislí umělci, což je hrozně fajn a dává to člověku hodně svobody, ale labely, vydavatelské společnosti člověku můžou hodně pomoct. Takže místo toho, abychom to uspěchali, tak si dáme čas na to, abychom kontaktovali několik společností.