ROZHOVOR / Roman Holý je důležitá postava českého hudebního světa už proto,  že navzdory tradičním českým žánnrovým předsudkům vytrvale vystupuje z vlastní bubliny, podněcuje nečekaná hudební spojení, až dosud vždy na „platformách“  svých kapel J.A.R a Monkey Business. Až po padesátce a za hlubokého covidu se Roman odhodlal opustit pozici producenta stojícího v pozadí a natočit první sólové, a podle všeho velice osobní album Strážce klidu Vol.1. Mluvili jsme s ním poté v Týdeníku FORUM, který slaví dva roky existence, a proto rozhovor z roku 2021 přinášíme v plném znění.

Před několika dny (prosinec 2021, pozn. red.) měl premiéru velkolepý  dokument Beatles: Get Beck. Ani jeden jsme si ho nenechali ujít. Jak jste vy, jako muzikant, vnímal čtveřici, která v lednu 1969 zkoušela ve studiu pod časovým tlakem, a přesto z ní padaly všechny ty fantastické písničky?  Mně to přišlo stejné, jako kdybych pozoroval Beethovena komponovat Devátou….

Beatles sleduju a obdivuju odjakživa. Táta byl námořník, stihl je vidět na vlastní oči v Hamburku. Stal se jejich velkým fandou a já to po něm podědil. Vozil mi jejich elpíčka. Upřímně, nic lepšího než alba Déja Vu od Crosby, Stills, Nash and Young a  Abbey Road od Beatles jsem v populární hudbě neobjevil. Ačkoli jsem to trochu tušil, musím přiznat, že mě šokovalo, jak ten film zpochybňuje skoro všechno, co jsme o Beatles věděli z druhé ruky. Že je rozvrátila Yoko Ono, že spolu bojovali jejich velký ega, že Lennon byl intelektuálně i hudebně číslo jedna.  Prostě, zasvé vzalo tradované rozložení dominantních sil, protože Paul od piana i basy jasně určuje, co se bude dělat. Jediné, co platí, že všichni byli chytří a vtipní.

Paulovo charisma přepadává z obrazu do té míry, že část mužských diváků možná zapochybovala o své sexuální orientaci. 

Je neskutečné, že  McCartney v sobě má tu záři dodnes. Pro mě je to hudbou políbený Bůh, který zůstal nohama na zemi. Dlouho jezdil do své londýnské kanceláře emhádéčkem. Je cool v britském slova smyslu – je  uvolněný, vtipný a má šmrnc.  Čili má něco, co  my Češi často postrádáme.

Jste kapelník jako on. Dokážetese vžít do pocitů muzikantů, majících za sebou počátkem roku 1969 sedm let neskutečného tlaku, beatlemanie, koncertů, během nichž neslyšeli vlastního slova, a taky  experimentů s drogami i vlastní hudbou. 

Nedokážu. A obdivuju, že dokázali obrátit svět pop music vzhůru nohama, byli šíleně slavní a přesto zůstali sami sebou. Já mám zkušenost s pár umělci z české kotliny – nebudu jmenovat – z nichž se v důsledku pofidérní české slávy stala nesnesitelná jelita. Ti  chytřejší to měli dočasně, některým to zůstalo. 

V jedné z písniček na Strážce klidu zpíváte,  že je vám smutno. Je to básnický obraz, anebo fakt?

Myslím, že je to reálný obraz stavu mé duše rok a půl zpátky. To, co jsem během pandemie žil, ale nebylo jenom smutné, spíš hořkosladké. Hořkosladkosti, tak jsem chtěl album původně pojmenovat, protože mi to přišlo přesné, ale poslechl jsem vydavatele, který mi řekl, že horší a neprodejnější název neexistuje. 

Proč se album nakonec jmenuje Strážce klidu?

Název jsem hledal dosti těžce, ale tahle kravinka se mi líbí čím dál víc. Největší strážce klidu je asi pán, který se stará o hřbitov. A strážce klidu vašich dnů může být moje deska, protože je klidná a jemná. Je to ironické, absurdní, přehnané a patetické. Přesně tak to mám rád.  Asi jako Eskalace dobra, tak se jmenovala naše deska s J.A.R. Je to nonsens, protože …

… eskalovat může jenom zlo. 

Přesně.  Je paradoxní, že ačkoli album začalo vznikat za covidu, v samotě mého studia, nakonec jsem prohloubil, anebo zažehl, úplně nová přátelství s kolegy, jichž si vážím, když jsem je požádal o autorský vklad.  Třeba s Tomášem Hanákem,Tomášem Kohoutem alias Necrocockem z metalových Master’s Hammer, s Martinem Kyšperským z kapely Květy, s Muchou a taky s mým největším hrdinou Radkem Pastrňákem. 

O albu se píše jako o velice osobní nahrávce. Co je na tom pravda?

Osobní je určitě, napsal jsem na něj pět textů a ostatní velmi pečlivě vybíral. Kromě toho jsem měl možná pocit, že můj obraz funkového producenta stále není úplný. Písničky a texty J.A.R a Monkey Business jsou taneční,často provokativní a excentrické, tahle deska je, myslím, mnohem křehčí.

Dal byste nahrávku dohromady, kdyby nepřišel covid? 

Asi ne, nedokázal bych se asi zkoncentrovat a najít čas. Mě se covid dotkl na mnoha úrovních, ale největší deziluze přišla ve chvíli, kdy nás v Česku zařízla jak vláda, tak lidi. Nesmutnější bylo, že se k nám chovali, jako kdybychom byli všichni zpovykaná chamraď, která si až doteď snadno vydělávala po mejdanech. Ministerstvo kultury dalo jasně najevo: Bez hudby se objedeme. My si myslíme opak – že hudba je k životu nezbytná. Druhá věc je, že jsme ztratili možnost obživy – rodiny s dětmi zůstali rok a čtvrt bez příjmů. Třicet let jsem byl zvyklý každý víkend někde vystupovat a to najednou padlo a jako vedlejší efekt jsem začal ztrácet zbytky muzikantského sebevědomí. Vrátila mi ho až tahle deska. 

Kromě toho, že jste muzikant, vás znám jako vášnivého sběratele všeho – od hudebních nástrojů až po pohledy Vinnetoua. Všechno musí být v kvalitě „min“.  Začal jste v covidu, když byl čas, sbírat něco nového? 

Já už doufal, že jsem jako kolektor vyhasl, bohužel to není pravda. V pandemii jsem rozjel další aktivity. Představte si,  že jsem začal sbírat originály ilustrací z knih, které mě formovaly. Tak například Vinnetou. K jednomu z českých vydání dělal ilustrace Gustav Krum, takové precizní, temné obrazy to byly. Ten člověk je naprostá komiksová legenda. Napojil jsem se na jeho syna. Anebo jsem se setkal se spolupracovníkem Karla Zemana a získal od něj vlastnoruční kresby z filmu Čarodějův učeň. A pozor – taky jsem sehnal originál postaviček Pat a Mat!

To muselo být drahé. 

Nato se sběratel neptá!  Velký zážitek bylo i setkání s vnukem Vojtěcha Kubašty. Že ho neznáte? Ale znáte! Dělal ta nejlepší prostorová pop up leporela, kde zatáhnete za papírové táhlo a ježibaba v perníkové chaloupce  vjede do pece. Mám toho velké množství v super kvalitě. A kromě toho všeho jsem minulý týden navštívil Marko Čermáka (kreslíř komiksů o Rychlých šípech; pozn. red.). 

A co – dal vám originál ježka v kleci? 

Toho už mám. Prodával se ve velmi malém nákladu pro fanoušky v šedesátých letech, ale ne dřevěný, takový ten pěkně kovový s oválnými dírami a rozšroubovatelným ježkem.

A je tam ten Tleskačův plánek?

Nevím, neumím ježka vyndat. 

Ten plánek je asi stejně rozmočený.

Já bych si chtěl dát do ježka nějaký svůj plánek. Plánek na šťastný život.

Když se na to podíváme freudovsky – není sběratelství hlavně touha po kompletaci něčeho, čeho se nám v životě nedostává? 

Možná, ale nejsem postižený sám. Jsou nás tisíce. Ale jedou v tom jenom chlapi, ženy nesbírají většinou nic. Často si říkám, jak je možné, že předmětem první touhy každého malého kluka kdekoli v Česku, je jedno jestli v Praze, nebo v Šumperku, je traktůrek. Proč to není třeba opička, nebo letadlo? Kdoví, snad je za traktůrkem nějaká tušená mačo prasíla, protože má vzadu ty obrovský kola. Pro chlapy je sběratelství stejná vášeň jako ten traktor.  My muži jsme zoufalci. Většinou nám něco chybí, tak se to snažíme zkompletovat. 

V některých textech na Strážci klidu se vyrovnáváte s dětstvím. Cítím tam nejistotu, sem tam nějaký ten fyzický mindrák, protože „když je ti patnáct a líbí se ti David Bowie, s kulatým obličejem špatně se máš…“  Byl jste otloukánek, nebo leader? 

Děti se za námi s bráchou táhly mocně, to je fakt. Náš dům byl pořád plnej lidí, táta byl věčně na moři a atmosféra byla značně uvolněná. Často u nás kámoši přespávali, obědvali a taky museli makat. Věčně jsme museli vyšťourávat šroubovákama mech a trávu mezi dlažebníma kostkama našeho dvora. Představte si, že vyrůstáte v profízlované atmosféře vojenského příhraničního města a táta vám přiveze za Západu tričko s americkou vlajkou, džíny, kazeťák na rameno, video a ty nejlepší desky.  S takovým arzenálem se kámoši sháněj dost jednoduše. Občas ze mě něco odpadlo. 

Věnoval jste kámošům prázdnou plechovku coly…

No jistě, na tužky.

Vzpomenete si, kdy jste poprvé vzal do ruky hudební nástroj s tím, že pobavíte společnost? 

Moje babička byla dosti populární dechovková zpěvačk, a a když se s mámou shodly, že intonuju a mám dobrej rytmus, měl jsem to spočítaný. Musel jsem chodit na klavír, což jsem upřímně nenáviděl. Chytlo mě to, až když jsem místo úmorných etud začal odposlouchávat akordy písniček. To byl začátek k tomu hledat vlastní styl. Jedna z prvních věci, kterou jsem se naučil, byla skladba Child in Time od Deep Purple. To byla naše dětská hymna, kterou jsem přehrával kamarádům na svém piánku značky Kašpar.  

A první veřejné vystoupení?

Nechtěné a nezapomenutelné! Do sušické sokolovny zavítala skupina Mustangové odehrát výchovný koncert pro místní děti. Součástí programu bylo, že se vousatý baskytarista zeptal do publika, jestli umí někdo na něco hrát. Všichni se zavrtali do sedaček, protože jít na pódium by bylo to nejhorší ponížení.  Jenomže mně kámoši vzali ruku a vymrštili ji vzhůru. No a vousatý pán mě pozval na pódium. Byl jsem rudej jak višeň, ale zároveň jsem si všiml, že skupina disponuje varhany  Vermona, z nichž bylo možné vyloudit zvuk podobný hammondkám. Přemohla mě zvědavost a zahrál jsem bez jediné chyby Child In Time. Mustangové zůstali perplex a já si jako jedenáctiletý užíval standing ovation narvané sokolovny. 

Co se týče holek, musel jste mít výhodu, když jste si v Sušici natáhl džíny a zahrál na piano. Zneužíval jste toho?

Jednoznačně. 

Kdo napsal text k písni Soulož je zázrak?

První polovina textu je moje. Ta je o tom,co všechno musí klapnout, aby se stal zázrak. Pak nastoupí Necrocock a zhoustne dým. Původně jsem chtěl písničku nazpívat s nějakou ženou, poslal jsem nahrávku kamarádce Katarzii, ale odepsala mi: Románku, tohle  já přece nemůžu zpívat, vždyť já proti mačistům celý život bojuju. Nakonec jsem to udělal s chlapem.

Slovo „soulož“ jsem v české písničce nikdy neslyšel. 

Já taky ne.

Vzrušovalo vás, že jste první?

Mně přišlo, že je to krásně nevhodné a báječně neslušné. Já to myslel tak, že soulož je zázrak pouze v případě… a vyjmenovávám položky, bez nichž to není možné. Protože v normálním životě bývá z mnoha důvodů soulož často spíše trauma.

Alespoň podle poslechovosti na Spotify je jasným hitem nové nahrávky Buran ze Sušice. Míval jste pocit, že z malého města nikdy nedosáhnete do epicentra dění?

Tak jsem to nemyslel. Já se hrdě hlásím k tomu, že jsem z periferie. Buran není o mindráku z malého města, ale o tom, že by se z nikoho, dokonce ani z Beatles, neměl stát nesnesitelnej kretén.

Chtěl jste dobýt Prahu?

Já chtěl v pubertě vyprodat klub Na Chmelnici a vydat singl u Pantonu. A říkal jsem si, že se to nikdy nestane.  A ono se to stalo. Pamatuju si, jak jsem byl s našima v nabité Lucerně – cirka tři tisíce lidí , kde babička zpívala a uváděla dechovkové Pošumavské věnečky. Já když to viděl, byl jsem z toho úplně hotovej, a babička mi řekla: Když se budeš snažit, tak tu taky budeš vystupovat. A najednou jsme tam byli a měli vyprodáno. 

Marcel z malého města je tu.

Přesně. Ale opravdovým buranem bych se stal, kdybych se z toho zbláznil. Jinak si ale myslím, že v Praze žije spousta úspěšných náplav. Nemám to statisticky ověřené, ale myslím, že máme větší tah na branku než domorodci. 

Velké současné téma je nekomunikace města a regionů. Ten příkop je hluboký. Vnímáte to ze Sušice stejně? 

Zpívám o tom v písničce Pořídím si pejska.

Myslíte: „Už není Bobík, ani žádnej jinej čokl, to ať si pořizujou lidi z Prahy, co vydělávaj větší prachy…“? 

Jasně. Osobně si myslím, že pitomci jsou všude a fajn lidi taky. Není to otázka velikosti měst, ale lidí. Napětí mezi městem a venkovem je všude už proto, že město generuje víc pracovních příležitostí a vydělávají se tam větší peníze. Já si to uvědomil při revoluci, když jsem jako zpovykaný vysokoškolák jezdil po oblastech rozvážet materiály a vyprávět, co se děje v Praze. Už tehdy jsem viděl, jak moc je společnost rozdělená a že je to špatně. 

Jak se žije lidem v Sušici?

Není to nic moc. Přišli jsme o SOLO, které se prodalo do Indie. To byla velká rána do sebevědomí města. Mašiny, které běžely sto padesát let, se vypnuly a odvezly na lodi.Místní tehdy říkali, ty stroje už nikdo nerozchodí. Jenže je rozchodili a v Indii jedou první sirkařskou ligu. Moc dobré práce ve městě není, ale stejně mám pocit, že se tu místní dění vyvíjí dobrým směrem.  

Hovoříme-li o (ne)komunikaci, vždycky mi přišlo, že jste neměl problém vylézt ze své bubliny. Rád na nahrávky oslovujete muzikanty z jiných žánrů, třeba z proskribovaného popu. Byla v tom snaha šokovat, anebo potřeba si ověřit, že je užitečné vystoupit z komfortní zóny? 

Takhle nepřemýšlím, snažím se dělat věci pocitově, písnička si většinou sama řekne, s kým jí bude dobře.

Vy jste někdy zažil žánrovou šikanu? 

Jistě. Bylo to krásný. Představte si festival ve Chvaleticích, kde hrály pouze metalové kapely. Vzpomínám si, že tam tehdy přijel začínající Vitacit a Miloš Dodo Doležal mi dokonce půjčil kytaru. Když jsme na ty máničky nastoupili my, sebevědomí načesánci s odbarvenými vlasy, oblečení jako teplí bratři ve stylu Duran Duran z Východu a s nesmírnou chutí jsme, asi dost mizerně, rozbalili svůj funky pocit, ozvalo se z publika: Táhněte buzeranti,  zaprodanci Pragokoncertu! A taky si vzpomínám na happeningovou akci u příležitosti narození Andyho Warhola někdy na konci osmdesátek. Byla tam Garáž a další undergroundové kapely. Načež jsme vystoupilli s kapelou Slávka Jandy Yandim band, což byl striktně přiteplalý popový soul ve stylu zpěvačky Sade. Dodnes to mám na videu. Tak dobře nám to hrálo a lidi po nás stejně házeli Campbellovy polévky. Pro lidi bylo tehdy disko něco jako Satan. Ale když se ptáte na příkop Praha – venkov, tak dnes přijedeme do moravské vísky a trsá s námi pět set lidí. Tohle změnil internet.