K Husovi se už vyjádřil skoro každý, takže pochopitelně došlo i na nositele revolučních tradic husitského hnutí a filozofickým zamyšlením přispěl i bývalý šéf KSČM Grebeníček. V Haló novinách 6. 6. napsal článek nazvaný Jan Hus a Zdrávas Maria. Zájemci si ho mohou najít sami. Za zmínku stojí pozoruhodná věta o Husovi ze závěru textu: „Zůstal však nesmrtelným a dodnes děsí vatikánské korupčníky, kteří ani v současné době neorganizují církevní život podle Zdrávas Maria.“
Komunisté mají zvláštní úchylku, že jak mohou, pouští se do kázání. Kázání je ale profesionální činnost a člověk by to měl umět, jinak se na sebe vrší nesmyslné věty.
Tak třeba že Hus „děsí vatikánské korupčníky“. Hus už dávno nikoho neděsí. Není jasné, čím by asi tak měl děsit. Požadavkem na to, aby církev byla chudá? O chudobu církve se už postarali komunisté tím, že jí všechno ukradli a teď se jim nezdá, když se vrátila tak asi třetina. Nelíbí se jim finanční kompenzace, která představuje dvě promile státního rozpočtu ročně. Fakta jsou známá, je zbytečné o tom psát, protože kdo je nechce vidět, tak nevidí.
Další bývalý šéf KSČM, režisér Jiří Svoboda, autor nové husovské filmové trilogie, se zase pustil do oblasti církevního práva a v rozhovoru na Parlamentních listech tvrdí:
„Problémové z hlediska restitučního zákona ale je, že z hlediska kanonického práva majetek církve spadá pod jurisdikci Vatikánu, takže tady došlo také k tomu, že Parlament ČR předal majetek do zahraničí.“
To je samozřejmě naprostý nesmysl. Církevní právo nic takového neříká. Na rozdíl od pana režiséra jsem ho studoval, tak zhruba tuším, co v něm skutečně je.
Neexistuje ani nic takového jako církevní majetek. Je mnoho církevních subjektů, diecéze, řády a tak dále, kterým něco patří. S Vatikánem to nemá nic společného a pan režisér prostě neříká pravdu. V jiných věcech, které v posledních letech napsal, má docela rozumné názory, takže u něj jde zřejmě o omyl. Problém je v tom, že do něj pak uvádí další.
Rudá inkvizice
Odhlédnuto od obou bývalých předsedů se ve skutečnosti se nabízí úplně jiná analogie s Husem a hrabivou církví, než jsou nějaké restituce. V minulých desetiletích roli nekritizovatelné a neomylné církve hrála komunistická strana. Její funkcionáři byli jacísi kněží, kteří požívali privilegií. Pokud jde o hrabivost, byla to právě strana, která takzvaným znárodněním okradla snad nejvíc lidí v našich dějinách. Kdo se proti tomu postavil, dopadl často jako Hus. Dopadl ještě mnohem hůř. Soudci v Kostnici sice Husovi nedovolili jeho vysněnou velkou řeč, ale nechali ho říkat, co chtěl. O tom se obětem inscenovaných stalinistických procesů mohlo jen snít. Těm napsali předem scénář a mučením je donutili k absurdním výpovědím. Je pravda, že inkvizice také používala mučení, v Husově případě tomu tak ale nebylo. Na komunistických procesech bylo charakteristické i to, že byli k smrti odsouzeni i lidé, kteří se pod nátlakem přiznali. Kdyby se Hus přiznal k bludům, o kterých ale říkal, že je neučí, nechali by ho jeho soudci naživu. Obětem prokurátora Urválka nepomohlo nic.
Představitelé nejkrutější a nejprolhanější inkvizice historie, tedy komunističtí předáci, nemají žádné právo se dovolávat Husa. Nakonec je štěstí, že Hus žádný hrob nemá, protože by se v něm musel otáčet jako temelínská turbína.
