Román Jana Vávry Husité u Postoloprt, kterou vydalo nakladatelství Bourdon, sleduje vzájemně propletené osudy dvou mužů a jedné ženy, odehrávající se v první polovině 20. století. Jejich vztahy významně ovlivňuje úsilí českého národa o naplnění snu o samostatné existenci. Osudy hrdinů se odehrávají v prostředí, kde se po staletí prolínal český a německý svět a které se musí nyní vypořádat se vzrůstajícím nadšením pro ideu národních států. „Velké“ dějiny nemilosrdně zasahují do lásky Čecha a Němky a přes naděje spojené s koncem druhé světové války je jejich krátké štěstí nakonec tragicky přerváno brutálním masakrem sudetských Němců v kasárnách v Postoloprtech. Závěrečné překvapivé rozuzlení příběhu nastoluje otázku, co to je vlastně národ, stejně jako pochybnosti, zda dějiny nejsou jen vysněnými příběhy, které si dokola vyprávíme. Byli jsme my Češi jen bezmocnou obětí velkých národů, nebo neseme na svém osudu rovněž část viny?

Knihu Husité u Postoloprt objednávejte na našem e-shopu.

Deník FORUM 24 přináší ukázku z knihy:

Celou dlouhou noc jsem čekal na jednom místě. Ten ochromující strach mě neopouštěl. Rád bych sám sebe přesvědčil, že to je jen zimou, na kterou jsem nebyl připraven. Byl jsem opravdu zcela nedostatečně oblečen a dlouho bych tu asi nepřežil. Také jsem nevěděl, kde se nalézám. Ale to nebylo to nejhorší. Nejvíc mě paralyzovalo vědomí, že jsem sám. Tedy ne že jsem sám tady v tomhle lese blízko státní hranice, kde jsou kolem jen vojáci, kteří mě mají chytit, ale že jsem úplně sám pod tím tmavým a temným nebem.

Přiznám se vám, že s tím, jak mě opouštěla schopnost učinit jakýkoli pohyb, jsem čím dál víc pochyboval, jestli dělám správně, když prchám z náruče vlastního národa. Vy to asi nebudete chtít slyšet, ale napadlo mě, jestli spravedlnost – ať už pochází od Boha, nebo od lidí – není stejná iluze jako samotná Boží existence. Jestli moje úsilí potrestat Luisiny a Siegfriedovy vrahy nebyl pošetilý omyl a jestli neměl pravdu Karel, když na mě na chodbě okresního soudu v Žatci vyštěkl, že už nemám žádnou budoucnost, protože nikam nepatřím.

[ctete postid=“189016″ title=“Jan Vávra: Nelze ututlat, že Češi páchali po válce na Němcích zvěrstva“ image=“http://forum24.cz/wp-content/uploads/2018/03/Vávra-3-385×230.jpg“ excerpt=“Novináře a spisovatele Jana Vávru si širší veřejnost pamatuje z TV NOVA, kde před “ permalink=“http://forum24.cz/jan-vavra-nelze-ututlat-ze-cesi-pachali-po-valce-na-nemcich-zverstva/“]189016[/ctete]

Nevydržel jsem už ani stát, a tak jsem nahmatal trs suché trávy a schoulil se na něm do klubíčka jako nějaké zvířátko. Zima, samota a neurčitý strach by se snad ještě daly vydržet, pokud bych mohl uvěřit v něco, co by dalo mému osamocenému přežívání v temném pohraničním lese nějaký smysl. Jenže já jsem se všech společných příběhů zbavil.

Tady, pod širým nebem, uprostřed neprostupné tmy, přitisknutý k trsu suché trávy a rozklepaný všudypřítomným chladem jsem měl poznat, jak se cítila Luisa, když se zřekla příběhu o zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Mohl jsem ale najít i pochopení pro své krajany, kteří se také podobné úzkosti a zmatku nevyhnuli, když se hrdě odvrátili od rakouského císaře i katolické víry, kterou jim mocnářství nadekretovalo, a hledali nějaký jiný příběh, který by dal existenci náhle svobodného národa nějaký nový smysl.

Nakonec jsem i přes ten chlad i paralyzující strach na chvíli usnul. Probudil jsem se, když se už rozednívalo. Ptáci začali pokřikovat jeden přes druhého a okolní příroda se mi zdála daleko příjemnější a vstřícnější než v noci. Vítr roztrhal mraky a za mnou, z nitra české krajiny, se mezi nimi dralo slunce. Sbíral jsem se pomalu, úplně ztuhlý a prochladlý. Po nějaké době jsem byl schopen ohnout kolena a udělat pár kroků, abych se zahřál.

Nakonec jsem se dal dohromady, posbíral všechny věci a vydalse na cestu. Šel jsem dál vytyčeným směrem, nejdřív nízkým hustým remízkem, pak kousek po kraji nějaké paseky porostlé vysokou travou až zase do lesa. Cítil jsem se opět svobodně a volně, v lese byl klid, šlo se mi dobře. Slunce vystoupalo výš a postupně ozařovalo kopce a lesy kolem. Díky hřejivým slunečním paprskům vypadala krajina mnohem přívětivěji a přátelštěji. Noční únava ze mě spadla a já kráčel dál v naději, že zanedlouho přejdu hranici, a dostanu se tak konečně na svobodu.

Když mě poručík Čupka – až později jsem zjistil, jak se jmenuje – zavřel do sklepa bývalých kasáren SS, nevěděl jsem, co se v Žatci děje. Druhý den, kdy mě Čupka vyslýchal, jsem to začínal tušit. Neměl jsem možnost vidět denní světlo, ale když mě dva vojáci vedli ze sklepa do přízemí, byl určitě již večer. Zavřeli mě opět do nějaké místnosti bez oken, která evidentně sloužila k výslechům již v době, kdy v kasárnách úřadovali esesáci. Jeden z vojáků mě hlídal.

Nevím, jak dlouho jsem čekal. Vedle v místnosti bylo zapnuté rádio, ze kterého se linula známá hudba. Uvědomil jsem si, že právě vysílají přenos z Národního divadla, ze slavnostního představení Smetanovy Libuše s Marií Podvalovou v titulní roli. Měla to být oslava osvobození Československa. A zatímco jsem seděl a přemýšlel, co všechno ještě může nastat, připomínaly mi monumentální tóny Smetanovy hudby zdravé pohanské kořeny Čechů, jejich moudrost a mírumilovnost. Uvědomil jsem si, že moje osamělá matka určitě také sedí u rádia a prožívá Smetanovu hudbu jako opravdové zmrtvýchvstání svého milovaného národa. Všechno se mi v hlavě zmateně motalo dohromady.

Po nějaké době se objevil poručík Čupka, rozvalil se na židli a začal se mě vyptávat. Zajímala ho moje činnost jako předsedy revolučního národního výboru. Jeho přímočaré otázky prozra- zovaly absolutní neznalost zdejších poměrů i legislativy. Velice ho zajímalo, proč jsem odmítl označit domy, ve kterých bydlí Němci. Z toho jsem usoudil, že za mým uvězněním stojí Petrášek.

Zaslechl jsem z vedlejší místnosti moudrý a spravedlivý Libušin soud nad oběma velmoži, což mě vyprovokovalo k otázce, čím je moje zadržování legitimizováno. Ptal jsem se, jestli o téhle akci ví Karel. Čupka mě odbyl, že buď budu odpovídat na jeho otázky, nebo dostanu do držky. A když Libuše slavnostně oznámila velmožům, že si vybere manžela, a tím dá zemi panovníka, začal se vyptávat na Luisu. Řekl jsem, že odmítám mluvit o svých soukromých záležitostech. Čupka zvýšil tón a ptal se, jestli jsem si vědom, že bývalý manžel té německé svině velel oddílu Wehrmachtu, který během německého tažení vyvraždil obyvatele několika vesnic poblíž Rostova. Stoupl si přede mne a řval na mě ze vzdálenosti deseti centimetrů, že jsem zradil svůj národ. Čekal jsem, že mě udeří, ale to se nestalo. Po nějaké době zhnuseně odstoupil ke dveřím a zavolal stráž, aby mě odvedla. Ve vedlejší místnosti právě Marie Podvalová spustila slavné Libušino proroctví. Když mě vojáci vedli zpět do sklepa, a ještě dlouho potom, mi v uších zněl její zpěv:

Můj drahý národ český neskoná, on pekla hrůzy slavně překoná!

Pořád mi vrtala hlavou otázka, jaký národ to Libuše oslavuje. Odpověď byla v každém případě znepokojivá.