„Ponořen do noci. Tak jako někdy schýlíme hlavu  a přemýšlíme, tak docela ponořen do noci. Koldokola spí lidé. Trošku něco jako hra na divadle, nevinný sebeklam, že spí  v domech, v pevných postelích, pod pevnou střechou, nataženi či schouleni na matracích, v prostěradlech, pod přikrývkami, ve skutečnosti se shromáždili jako jednou a jako později v pustině, tábor pod širým nebem, nepřehledný počet lidí, vojsko, národ, pod chladným nebem na chladné zemi, vrženi tam, kde předtím stáli, čelo přitisknuté na paži, tváří  k zemi, klidně oddechujíce. A ty bdíš, jsi jedním ze strážců, nejbližšího najdeš, když zamáváš hořícím dřevem z hromady chrastí vedle sebe. Proč bdíš? Jeden musí bdít, praví se. Jeden zde musí být.“ F.Kafka

Když Václav Havel na přelomu let 1976 a 1977 spolu s Pavlem Kohoutem, Janem Patočkou, Václavem Bendou, Ladislavem Hejdánkem a dalšími, připravovali občanskou iniciativu Charta 77, museli si připadat jako ti Kafkovi strážci. „Na chladné zemi. Vrženi tam, kde předtím stáli, čelo přitisknuté na paži“. V mlhách normalizační šedi, uprostřed moře ustrašených lidí, se pokusili vytvořit ostrůvek svobody myšlení, plurality názorů. Nejbližšího našli, když „zamávali hořícím dřevem z hromady chrastí „. Přitom z dnešního pohledu se zdá, že jejich požadavky byly skromné. Chtěli jen, aby vláda socialistického Československa dodržovala Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, který v Československu vstoupil v platnost 23.3.1976, a který mimo jiné zaručoval svobodu projevu, právo svobodně opustit svou zemi, právo svobodně šířit informace, právo na náboženské vyznání.

V důsledku tohoto jejich odvážného kroku se oni i jejich rodiny proměnili ve štvance, byli šikanováni, sledováni, mnozí ze signatářů skončili ve vězení, jejich děti nemohly studovat. Manželky se budily ze sna hrůzou z výslechů a domovních prohlídek. Stálo jim to za to? Proč to dělali? Přece jednodušší by bylo podlehnout nevinnému sebeklamu, na veřejnosti dělat, co se sluší, a na víkend odjet spát na matraci na chatu. Proč bděli? „Jeden musí bdít, praví se. Jeden zde musí být.“

Uplynulo třicet let od revoluce, která, jak se zdálo, byla logickým završením snahy stovek lidí. Těch, kteří se nevzdali, kteří bděli, kteří se, jak praví Kafka, „shromáždili jako jednou a jako později v pustině.“

Píše se rok 2019. A najednou jako by se historie opakovala. V nových nablýskaných kulisách.“ Koldokola spí lidé. Trošku něco jako hra na divadle, nevinný sebeklam, že spí v domech, v pevných postelích, pod pevnou střechou, nataženi či schouleni na matracích.“ A probíhá zase ten dávný spor. Mezi těmi, co prozřeli ze sna a těmi, kteří uvěřili lákavému sebeklamu, slibu pohodlnějšího života. A zase je tu naštěstí několik lidí, kteří bdí nad tím, aby mocní dodržovali pravidla, ke kterým se sami zavázali, aby ctili Ústavu,  aby justice měřila všem stejně, aby platila stejná pravidla pro mocné i pro bezmocné.

Ano, pane Ovčáčku, demonstrace jsou politika. Stejně jako res publica je věc veřejná. Ne majetek a firma několika vyvolených, byť demokraticky zvolených, papalášů.

Současné demonstrace jsou podle mého názoru vyvolány touhou.  Je to touha po návratu k těm lepším zdrojům, z kterých naše res publica v roce 1989 znovu vyrostla. Jako bájný Fénix z popela totalitních křivd.

Ptáte se proč  se účastnit demonstrací? „Protože jeden musí bdít, praví se. Jeden zde musí být.“

Děkujeme, Mikuláši, že jste nám to připomněl.

 

 

Text vyjadřuje názor autora, nikoli redakce deníku FORUM 24.

Revue Forum Banner
Profilový obrázek
Lenka Kozáková