Po vynesení rozsudku nad Davidem Rathem se veřejnost k celé kauze postavila jako k jednomu z největších dosavadních úspěchů českého protikorupčního tažení. Čarodějnice bude upálena, to je hlavní. Přesně v tomto smyslu se v posledních dnech o Rathovi mluví a píše, evidentní pochybení soudu jsou povrchně přehlížena. Nemusíme diskutovat o vině či nevině exhejtmana, názor na ni ať si utvoří každý sám, ale v zájmu nás všech je, aby byla zachována práva obviněného. V Rathově případě se totiž Krajský soud v Praze dopustil závažných přešlapů.
Spis nejde nastudovat přes noc
Devadesát sedm pracovních dní. Přesně tolik času žádala Rathova přidělená advokátka Marcela Ondřejová na prostudování soudního spisu v kauze bývalého sociálnědemokratického poslance. Soud jí však nevyhověl a ponechal na studování spisu pouze přibližně měsíc a půl. Dle informací přístupných veřejnosti se spis k této kauze táhne na desítky tisíc stran, čas obhajoby na důkladné pročtení, analýzu a přípravu závěrečné řeči byl tedy minimální. K tomu si ještě připočtěme, že studium materiálů v tak rozsáhlé kauze nelze odbýt rychlým prolistováním. „Jde o text, kde musíte neustále listovat dopředu a dozadu; porovnávat, jak souhlasí jednotlivá svědectví mezi sebou a s jinými důkazy, ověřovat data odposlechů a tak dále,“ popisuje v analýze pro týdeník Echo takovou proceduru právník Jan Vučka.
Za takových podmínek dochází k narušení práva obžalovaného na účinnou obhajobu. Nemá-li obhájce dostatek času na přípravu, ztrácí možnost účinně pomoci svému klientovi, a stává se tak v procesu de facto zbytečným. Pokud půjde obžalovaná strana do odvolacího řízení s touto kartou, má podle Vučky značnou šanci uspět: „Potvrdí-li se to, jediným řešením bude prvostupňový rozsudek zrušit,“ dodává. Soud v této záležitosti argumentoval tím, že už tak dlouhý proces nelze protahovat, navíc Rath si situaci sám zhoršil tím, že nečekaně vypověděl plnou moc svým advokátům Romanu Jelínkovi a Adamu Černému. Kam bychom se ale jednou dostali, kdyby byly v justici běžně nerespektovány podmínky řádného procesu jen proto, že „to spěchá“?
Materiály obhajoby? Zabavuje se
Dostáváme se k druhému problému, který se týká přímo průběhu samotného líčení. Řeč je o incidentu, kdy žena v průběhu soudu vstoupila do síně a donesla na stůl Rathovy obhájkyně jakési papíry. Údajně šlo o asistentku exhejtmanova předchozího právníka Adama Černého. Soudce Pacovský reagoval tak, že si dokumenty vzal k sobě a ponechal až do konce. Papíry však v momentě, kdy byly položeny na stůl, přestaly znamenat nebezpečí v podobě narušování líčení. Nelze snad očekávat, že by měl David Rath v plánu z papírů skládat papírové vlaštovky a posílat je po soudní síni, či je muchlat do kuličky a trefovat s nimi přísedící, k zabavení tedy patrně nebyl relevantní důvod.
Především však soudce musí respektovat právo obhajoby na důvěrnost jejích materiálů. Dokumenty sice prý obsahovaly fotografie soudce spícího u půllitru piva a mělo údajně jít o provokaci z Rathovy strany, to ale není podstatné. V každém případě mohlo jít o důvěrné a tajné dokumenty obhajoby, které samozřejmě podléhají advokátnímu tajemství. Podle výše zmíněného advokáta Vučky by se k tak nestandardnímu jednání mohla vyjádřit i advokátní komora. Soudci by podle něj v případě prokázání viny hrozil i případný postih v disciplinárním řízení.
Hurá, chytli zloděje
Nekritický přístup k Rathovu procesu naneštěstí praktikuje valná část českých médií. Respekt ve svém předposledním čísle (vyšlo 27.7. 2015) na titulní straně píše, že „Ordinace Davida Ratha nasadila Česku užitečnou léčbu“. V nepodepsaném komentáři na straně 13 pak vyzdvihuje údajný správný přístup a bezchybný průběh líčení ze strany soudu, především pak Rathovo odsouzení oslavuje jako velké vítězství na tuzemské protikorupční cestě. Nejen Respektu však nedochází, že tři roky táhnoucí se kauza dávno vyšuměla a výchovný účinek pro společnost ve stylu vina-trest, tedy jakési zadostiučinění, se tím trochu ztrácí, a to i přes medializaci případu. Kdyby celý proces proběhl do roku či roku a půl, možná by k jakési satisfakci došlo. Za těchto okolností ji nečekejme.
Poslední dobou se boj proti korupci nejen v podání represivních složek stává stále častěji terčem kritiky pro diskreditaci politické scény a přípravu půdy pro vzestup populistických subjektů. V případu Davida Ratha ale na rozdíl od kauzy Jany Nagyové nemůžeme mluvit o účelové snaze o destabilizaci politických poměrů. Je správně, že dochází k odkrývání a potírání korupčního jednání.
V každém soudním procesu, i v tom Rathově, je ale v zájmu celé společnosti, aby byla zachovávána a chráněna práva obviněného, protože každý z nás se může jednou ocitnout na jeho místě. Opět je třeba zdůraznit, že zde není řeč o tom, zda je David Rath vinen, nebo nikoliv, ale stejně jako kdokoli jiný má exposlanec právo na důstojný a spravedlivý proces. Dá se očekávat, že odvolací soud jeho námitkám vyhoví a pojedeme zase od začátku. Nekonečný příběh s nádechem telenovely se ještě jen tak neuzavře.
