Nedávné zamítnutí akreditace fotografovi ČTK na dostihovou Velkou pardubickou kvůli tomu, že zachytil smrtelný pád koně, není ve sportovní novinařině ojedinělý případ. Někteří reportéři sportovních redakcí se opakovaně setkávají jak s odepřením přístupu na akce, tak s neodpovídáním na dotazy či se slovními útoky. „Kluby si pletou novináře s propagačním oddělením,“ říká odborník na mediální etiku Jan Motal.

Informace, které se „nehodí“, je třeba umlčet, a exkluzivní prostor dát naopak nekritickým médiím. Pravidlo známé dosud hlavně z politiky je teď zřetelnější i ve sportu, jak ukazují dvě události z minulého týdne.

Kancelář prezidenta republiky přišla s prohlášením, že v rámci „boje proti dezinformacím“ nebude poskytovat informace vybraným českým médiím. Hrad to zveřejnil ve stejný den, kdy veřejnoprávní agentura ČTK oznámila, že pořadatelé Velké pardubické neudělili akreditaci jejímu fotografovi za údajně neetický snímek.

K podobnému přístupu jako pořadatelé Velké pardubické přistoupily jen za poslední rok hned dva velké české fotbalové kluby, olomoucký hokejový klub nebo kontroverzní zápasník smíšených bojových umění MMA Karlos Vémola. Všechny případy spojuje právě kritická a konfrontační žurnalistika, ale též představa sportovních funkcionářů, že cílem novináře je pomáhat zájmům daného klubu nebo sportovce.

Tak to ale samozřejmě není. Jak upozorňuje i expert na mediální etiku z Masarykovy univerzity Jan Motal, novináři zastupují veřejnost, přičemž nejde jen o sportovní fanoušky, ale o všechny občany. „Pro ně je relevantní i to, jak klub hospodaří, jak je propojen s politiky, jakým způsobem využívá veřejné prostředky, s jakými vlivovými skupinami je spojen nebo jak se projevuje na veřejnosti,“ říká pro HlídacíPes.org.

Pardubický vrchol ledovce

Jenže zatímco slovní útoky na novináře nebo odepření přístupu na tiskové konference ze strany politiků jsou v tuzemsku často medializovány, ve sportu většinou probíhají v tichosti. Nejen kauza Velká pardubická ale ukazuje, že snahy o umlčení nepohodlných médií se nevyhýbají ani sportovním soutěžím.

Neudělení akreditace na slavné dostihové závody předcházela fotografie novináře ČTK Romana Vondrouše, který zachytil smrtelný pád jednoho ze závodících koní. Přestože Vondrouš je oceňovaným fotografem a jeho snímky z dostihového prostředí bodovaly i v mezinárodních soutěžích, pořadatel závodu, Dostihový spolek, zmíněnou fotografii označil za neetickou. Neřekl ale, co je na ní závadné.

Spolek nejdříve jako důvod zamítnutí zmiňoval i pandemii koronaviru a s ní spojené omezování počtu fotografů. Teprve poté, co ČTK znovu zažádala o akreditaci s tím, že jde o veřejnoprávní médium a tiskovou agenturu, která by takovou událost pokrývat měla, protože fotografie dál distribuuje jiným médiím, která o akci informují, se jí dostalo zmíněného zdůvodnění.

„Bohužel situace, do níž jsme se s akreditací na první kvalifikační závod Velké pardubické dostali, snahou zamlčet či ‚vymazat‘ to, co je pořadateli nepohodlné, zavání cenzurní praktikou,“ konstatuje šéfredaktorka zpravodajství ČTK Radka Matesová Marková. Jde podle ní ale o širší problém, který se netýká jen slavných dostihových závodů. „Proto jsme se rozhodli na případ veřejně poukázat, jakkoliv se vždy podobné problémy snažíme vyřešit interně a bylo tomu tak i v tomto případě,“ dodává.

„Novináři nemohou chodit na akce s tím, že musejí sami sebe cenzurovat, aby se tam dostali i příště. Něco takového do svobodné společnosti nepatří,“ říká Marková. Připomíná také, že konkrétně fotožurnalistika je náročný obor, který v posledních letech doslova bojuje o přežití, a podobné praktiky mu ještě více škodí.

„Dlouhodobě nedůvěryhodné osoby“

Zamítnutí akreditací v důsledku novinářské práce čelili v letošním roce už dvakrát také novináři deníku Sport. Poprvé šlo o fotografa Pavla Mazáče, kterému chtěla fotbalová Slavia zakázat vstup na stadion, když zachytil epidemiologa Romana Prymulu na tribuně. Tehdejší poradce premiéra Prymula si v únoru užíval fotbal naživo, přestože o pár hodin dříve volal po tvrdém lockdownu. Vedení klubu nicméně nakonec akreditaci fotografovi udělilo.

Dalším dvěma novinářům ze stejné redakce pak v květnu neudělil fotbalový klub Sparta Praha akreditaci na semifinálový zápas soutěže MOL Cup. Ačkoli vedení klubu důvod údajně neuvedlo, deník vidí příčinu v tom, že jeho redaktoři informovali o dosud oficiálně nepotvrzeném přestupu jednoho z fotbalistů ze Slavie do Sparty. „Považujeme to za pokus omezovat novinářskou práci a za nepřípustnou odvetu pro reportéry, kteří jen publikovali z několika zdrojů ověřené informace,“ komentovala případ redakce deníku Sport.

Kontroverzní zákazy se nevyhýbají ani sportovním novinářům v regionech. Redaktor olomoucké MF Dnes Jan Dočkal například přišel o akreditaci na zápasy tamního hokejového týmu za to, že v září minulého roku s kolegou napsal článek o tom, že klub přišel o hlavního sponzora a je tedy více závislý na veřejných penězích. Vedení HC Olomouc tehdy oba autory označilo za „dlouhodobě nedůvěryhodné osoby, které klub záměrně poškozují lživými informacemi“.

Akreditaci olomoucký novinář nakonec neměl po celou sezónu, přestože o místním hokeji píše již čtrnáct let. „O akreditaci teď zažádám znovu, jako každý rok. Vtipné na tom ale je, že si na konci sezóny ještě twitterový účet klubu ze mě utahoval, že pokud chci chodit na zápasy, mám si pořídit permanentku,“ popisuje Dočkal.

Podle něj je obdobný přístup obrazem stavu společnosti, která hrubne a místo dialogu se vrací k různým restrikcím. Dočkalovi chybí ve sportu větší profesionalita a ve sportovní žurnalistice větší kolegialita: „Kdyby novináři napříč médii dali najevo nesouhlas s takovými praktikami a třeba odmítli přijít na zápas, myslím, že by se kluby nad sebou zamyslely.“

Vémolův bezchybný obraz

Selektivního přístupu vůči médiím se dopouštějí také individuální sportovci. Příkladem je populární zápasník MMA Karlos Vémola. Ten odmítá mluvit s redaktorem sportovní rubriky webu iDNES.cz Robertem Rampou, který na svém twitteru citoval Vémolův výrok, že jeho syn je „trošku měkkej“ a „hlavně nemá být teplej, nebo to z něj vymlátí“.

„Zpětně tvrdil, že vtipkoval, ale já myslím, že to bylo velmi necitlivé i jako žert, a to proto, že ho jako celebritu a sportovce sleduje dost lidí. Má sílu ovlivňovat i další děti,“ vysvětluje Rampa a dodává, že zápasníkovi vadily i některé další jeho články. „Ty z mého pohledu byly oprávněně kritické, konkrétně ke kvalitě některých jeho soupeřů, k jeho chování a vyjadřování. Takže jsme došli do bodu, kdy mi dal ultimátum: buď o něm začnu psát hezky a bude se mnou mluvit, nebo nebude,“ říká novinář.

Vémola ho navíc na svých sociálních sítích označil za „kreténa“, zatímco vyzdvihuje práci jiných novinářů, kteří k němu kritičtí nejsou. Sám Rampa se podle svých slov s podobně tvrdým přístupem ještě u jiného sportovce nesetkal. Menší třenice a osobní neshody na úrovni novinář – sportovec se podle něj většinou podaří vyřešit v tichosti.

„Neřekl bych ale, že jde o běžnou praxi, jen je to častěji, než by mi bylo milo. Většinou k tomu dochází proto, že si druhá strana myslí, že si novinář nemůže dovolit ztratit přístup na danou sportovní akci a nemůže si dovolit rozzlobit toho, kdo novinářům uděluje akreditace,“ vysvětluje novinář.

To potvrzuje i mediální expert Jan Motal, podle kterého si sportovci a sportovní instituce pletou novináře s propagačním oddělením a před kritickými hlasy se mají tendenci uzavírat: „Měli by si uvědomit, že omezováním novinářů jen podporují podezření, že jim jde spíše o vlastní, soukromé zájmy, než o dobro sportu a společnosti jako celku. Média jsou oči a uši veřejnosti, a pokud novináři naplňují profesní standardy, mají právo na akreditaci, a to i v případě, že kladou nepříjemné otázky.“

Text původně vyšel na serveru HlidaciPes.org.