Motiv z veřejně nepřístupné kanceláře Zdeňka Bergmana, převozníka pražského FOTO: Jan Šícha (se svolením autora)
FOTO: Jan Šícha (se svolením autora)
Na návrh radního za Piráty vypověděla Rada hlavního města Prahy šest týdnů po volbách smlouvy o pronájmu přístavišť firmě Pražské Benátky. Likvidační nebezpečí smetlo jasnou většinou zastupitelstvo, které, na rozdíl od dosluhující Rady, má politický mandát. Zůstává však otázka, jak se v hlavním městě stavět k firmám, které mimo jiné poskytují i důležitou veřejnou službu.
Zdeněk Bergman, převozník pražský, se směje tak hlasitě, až se otřásá nábytek. Možná je to jeden z důvodů, proč se tento přesvědčený a praktikující staromilec nerad vyskytuje v blízkosti sádrokartonu, umakartu a dalších materiálů, které by pod náporem jeho smíchu mohly popraskat. Dává přednost kameni a poctivé maltě. Historická Praha pro něj není kulisa ani skanzen. Když kráčí svatojanské procesí z Chrámu svatého Víta dolů ke Karlovu mostu, je to veskrze současná činnost, která ovšem opakuje někdejší dobrý zvyk. Procesí je součástí Navalis, akce, kterou vymyslely, totiž obnovily, Pražské Benátky. Současné procesí k poctě svatého Jana Nepomuckého má stále i původní náboženskou a společenskou funkci, ale je zároveň prostým konstatováním, že starý zvyk nezanikl, přestože si například český bolševik jeho zánik přál.
Na schodech mariánského sloupu
Rozhodnutí Rady hlavního města Prahy vypovědět smlouvy o pronájmu přístavišť by pravděpodobně znamenalo likvidaci firmy Pražské Benátky, a tím automaticky také jejích veřejných činností. Možná kromě prosté konkurence podnikatelů na Vltavě jde právě o tuto likvidaci veřejných aktivit. Zdeněk Bergman byl pro obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí a pomoc tomuto záměru ho stála úsilí a peníze. Sloup byl veřejností z naprosté většiny přijat, křesťané se tam modlí, zbytek vidí krásu, někdo rád posvačí na jeho schodech, protože lavičky pod Janem Husem jsou pořád obsazené. Byly a jsou odborné hlasy proti. Podle nich se náměstí mělo dotvořit a namísto sloupu měla vzniknout moderní skulptura na základě mezinárodní soutěže.
Větší šanci na realizaci měla ale v českých poměrech soustředěná akce katolíků. Moderní sochu by muselo zaplatit město, na sloup se složili ti, kdo uctívají Pannu Marii a vymezili se proti vandalismu z roku 1918, kdy byl sloup sražen. Praha může v budoucnu, až se nějak dostaví chybějící kus radnice, vypsat mezinárodní soutěž na novou vertikálu náměstí a pak třeba i celopražské referendum. Když dopadne v neprospěch sloupu, repliku lze přestěhovat například na Lhotku, kde je kostel připomínající Pannu Marii jako Královnu míru. Kdo ze školních dítek si myslí, že se dožije byť jen dostavby radnice, ať zvedne ruku. Mimochodem – existence kostela na Lhotce, který je jedním ze dvanácti ke stejnému tématu, socha Panny Marie v exilu v tušeném tvaru sražené sochy, i třeba fakt, že básník Vladimír Holan měl sádrovou kopii hlavy sražené sochy doma a Jaroslav Seifert o tom napsal báseň, jsou jasné důkazy toho, že existovala kontinuální vůle vandalismus z roku 1918 nějak reflektovat a napravit.
Piráti byli proti mariánskému sloupu, a když už bylo platné stavební povolení, na místě stavby shodou okolností parkovalo auto městské policie. Alespoň tak praví jedna z mnoha historek ilustrující střet staromilců a katolíků s pokrokáři a levicovými progresisty. Zkrátka – firma Pražské Benátky poskytuje veřejnou službu a ta by měla být zohledněna, až jednou třeba Rada hlavního města Prahy přehodnotí všechny smlouvy o přístavištích. Má Praha metodu, jak přihlédnout k veřejné prospěšnosti nějaké firmy? Nemá…
Dřevo a mosaz versus umělá hmota
Když stojíte na Karlově mostě a pozorujete lodě na Vltavě, plave pod vámi opravdu leccos. Řeka je plná, spíše přeplněná. Lodě firmy Pražské Benátky vypadají úplně jinak než jakéhokoli ostatní. Hnědé dřevo a vyleštěná mosaz versus bílý plast, dalo by se říct ve zkratce. Firma Pražské Benátky bude v příštím roce slavit třicet let od svého založení.
Zdeněk Bergman mi o svých lodích a o provozu na Vltavě řekl: „Na rozdíl od našich konkurentů jsem všechny naše lodě navrhoval sám, a to včetně přístavišť. Vše realizovaly české firmy. Přístaviště tvoříme podle starých fotografií, pohledová část je výhradně ze dřeva. Naše lodě jsou patentované dřevěné čluny Vodouch. Navrhl jsem je, ale jsou to kopie vltavských člunů z konce 19. století do všech detailů. Trup lodí tvoří „Vltavský naháč“, který tady byl od roku 1550. Čtyři Naháče poprvé přivezly sůl do Prahy v tomto roce, na den svatého Václava. Od té doby se tyto trupy na Vltavě používaly, protože mají nízký ponor. Ponor nám umožňuje jezdit pod skrytý poslední oblouk Juditina mostu nebo do vodního kanálu Čertovka. Snažíme se neničit genia loci Prahy a svými plavbami přibližujeme barokní kouzlo Prahy. Na každé lodi turisté dostanou jednorázová sluchátka a výklad v devatenácti jazycích. Každý cestující má v ceně plavby vstupenku do Muzea Karlova mostu, které jsme na své náklady vytvořili a provozujeme.
Skoro všechny lodě, které jezdí v Praze, jsou jakýsi německý second hand. Kromě několika lodí, kterým jejich majitelé říkají moderní. Vypadají jako z plastu a samozřejmě se nevyrábí tady. Některé se navíc vydávají za „elektro“, jenže elektřinu vyrábí dieselový agregát, který dobíjí lodní baterie. Má větší spotřebu nafty než naše salonní loď Nepomuk, vyrobená v roce 1933, osazená motorem z roku 1929. Loď Nepomuk kotví v přístavišti v Platnéřské ulici, vidíte na ni z Karlova mostu. Nad přístavištěm je bývalý klášter minoritek, v tympanonu toho domečku je svatý Jan Nepomucký, který v levé ruce drží Paladium a dívá se do prostoru, kde v minulosti stála loď se sochou Panny Marie. Je to pro mě duchovno řeky, živoucí příběh. Žádný skanzen, žádná minulost.“
Domnívám se, že součástí strategického rozhodování o Praze by měla být i úvaha, co z výkonů posledních třiceti let Prahu spoluvytváří v její atraktivitě, co jí dává zvláštnost a charakter. Lodě Zdeňka Bergmana by do této zatím pomyslné skupiny určitě patřily. Pokud firma padne, nahradí ji nejsilnější konkurent a umělá hmota.
Od mariánského sloupu (nejen) k Navalis
Jedním z mála zajímavých symbolických sporů v Praze posledních let byl již zmíněný boj o znovupostavení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Pražské Benátky pomáhaly sloupu. Sochař Petr Váňa, autor repliky, vzal v roce 1997 Zdeňka Bergmana náhodou stopem, začala tak spolupráce.
Bergman k tomu dnes vypráví: „Udělal pro nás kopii-rekonstrukci sochy Bradáče, vytvořil na Slapy sochu Jana Nepomuckého pod vodní hladinu, kterou jsme představili na Navalis 2012, vytvořil sochu Jana Nepomuckého do Chorvatska na ostrov Vis do města Komiže. Svatý Jan Nepomucký je takový náš ambasador, fotku sochy už otiskli snad ve všech průvodcích po chorvatských přístavech. Sochař Petr Váňa mi zavolal, když jsme se v roce 2019 vrátili z Benátek z akce Bissona Praga Nepomuceno. Osmatřicet českých řezbářů na náklady naší firmy za tři měsíce vytvořilo sochu Jana Nepomuckého, která byla trvale instalována na slavnostním bissonu v Benátkách. Projektu se v roce 2019 z Prahy nikdo nezúčastnil, přijel ale senátor Tomáš Jirsa. Když jsem se z Benátek tehdy vrátil, byl jsem fyzicky i finančně vyčerpán.
Když Petr Váňa potřeboval lodí do Prahy dopravit kameny na stavbu mariánského sloupu, nejdříve jsem nevěděl, jak na to. Pak jsem úplně náhodou našel loď, která byla ve Staré Boleslavi. Naložili jsme kameny, které do Staré Boleslavi doputovaly z Jaroměře, respektive z pevnosti Josefov, kde byly uloženy v kasematech. Celá akce začala mít symboliku. Ve Staré Boleslavi je uloženo Paladium země české. My víme, že mariánský sloup byl postaven jako schrána pro druhé Paladium země české, pro gotický obraz Panny Marie s Ježíškem, který byl namalován podle Paladia. Když jsme mariánský sloup ve Staré Boleslavi nakládali, přišel kněz s Paladiem a dotýkal se jím kamenů a sloužil mši svatou. Pro nás to byl duchovní a symbolický akt. Přistáli jsme pak s lodí v místě, kde kotví naše salonní loď Nepomuk. Petr Váňa tam po dobu asi sedmi měsíců umožňoval lidem podívat se na mariánský sloup. Kameny věnované různými obcemi a soukromými donátory byly konečně v Praze.“
Pokud by někdo chtěl toto vyprávění považovat za popis soukromých aktivit jednoho podnikatele, považoval bych to za pozůstatek hrubých devadesátých let. Společnost zraje a k tomu patří veřejná služba těch, kdo na ni mají peníze a cítí potřebu veřejnosti něco dát. Když se pak stane, jako nyní s Národní galerií Praha, že nějaká instituce veřejnou službu neplní dobře, jsou to právě soukromé aktivity, které drží kvalitu veřejného života. V případě výtvarného umění je to DOX, Kunsthalle nebo Museum Kampa. Reflexi Karlova mostu v nejširších souvislostech a s mezinárodním svatojanským aspektem dělá jen jeden subjekt.
Pražské Benátky pořádají Svatomartinský průvod, Den Vltavy, Vajíčkobraní, Slavnost k výročí položení základního kamene Karlova mostu, provozují od roku 2007 Muzeum Karlova mostu, pořádají barokní spektákl na vodě Navalis, příští rok bude patnáctý ročník. V rekordním čase firma také zprovoznila loď pro lidi bez domova. Pražské Benátky vydávají knihy a své propagační materiály produkují v takové kvalitě, že jsou to svého druhu suvenýry. Oprava zchátralého kostela svatého Jana Nepomuckého na Kubě je také dílem podnikatele od pražského Karlova mostu, odkud byl svatý Jan Nepomucký shozen do vody.
Politická potyčka
Pirátský radní Adam Zábranský, který do Rady předložil tisk k vypovězení smluv s firmou Pražské Benátky, mi obratem a obšírně odpověděl na zaslané otázky. Odpovídá to mé zkušenosti s Piráty, jednají razantně a transparentně. Pan radní argumentuje směšně nízkým nájemným, které Pražské Benátky platí za přístupy na přístaviště a jež si firma vybudovala na vodní ploše náležející Povodí Vltavy.
Konkrétně pan radní píše: „Rada schválila výpovědi dvou historických smluv, které jsou pro Prahu absurdně nevýhodné. Zvlášť evidentní je to v případě přístavu Mánes u Kosárkova nábřeží, kde nyní TSK provádí rekonstrukci, jejíž součástí je vybudování přístupu k přístavu Mánes asi za 2,5 milionu Kč (nové schody, lávka, zábradlí). Přitom Praha svůj přístupový pozemek k přístavu pronajímá Pražským Benátkám za 4 tisíce Kč ročně. Pokud by stávající smlouva zůstala platná, návratnost této investice Prahy ve prospěch jediného soukromého subjektu by byla nějakých 600 let. Zachování stávající smlouvy může obhajovat jen někdo, kdo v rozporu se zastupitelským slibem nehájí zájmy Prahy, ale zájmy Pražských Benátek.“
Zdeněk Bergman k tomu říká, že jiné nájemné než historicky určené, platné po několik desetiletí po firmě Praha nechtěla, že se vyšší tržní nájemné dá určit podle precedentních případů na náplavce a že by ho samozřejmě platil. Dodává, že na svých přístavištích odpovídá za bezpečnost lidí, kteří se na nich pohybují, a že považovat přístaviště za veřejný prostor nebo prostor pro všechny je iluzorní. K pražské investici do schodů a zábradlí se dá jen připojit dotaz, zda firma Pražské Benátky byla požádána o to, aby se na ní podílela. Na západ od nás by se zeptali, participace podnikatelů je tam běžná. Nájem je jedna věc, spolehlivost podmínek pro podnikatele je věc druhá. Důležité a ve veřejném zájmu jsou obě. Kvalitní služba turistům se Praze vyplácí, zůstávají pak déle a utrácejí.
Praha tedy po desetiletí nezvedla nájemné, sedm let daným směrem nenaplňuje Koncepci pražských břehů a teď začala stav napravovat za pomoci výpovědi šest týdnů po volbách, bez toho, aby daný tisk absolvoval obvyklé vnitřní schvalovací kolečko. Tisk předložil radní, který majetek města a smlouvy nemá v gesci. Pro výpověď v Radě bylo šest hlasů z jedenácti. Z toho dva hlasy už neprošly novými volbami. Rozhodnutí Rady následně zrušilo zastupitelstvo. V hlasování bylo 36 hlasů pro zrušení usnesení Rady, dvacet zastupitelů se zdrželo. Šest hlasů bylo proti zrušení rozhodnutí Rady.
Rozhodně nechci panu radnímu Zábranskému podsouvat špatné úmysly. Jím zvolený postup ale považuji za nešťastný a plodící zlou krev. Malinko jsem mohl poznat praxi pražského Institutu plánování a rozvoje. Je to instituce plná schopných lidí. Téměř obratem umí dodat přehled o smluvní praxi, komunikuje s aktéry ve městě a vůbec má jinou životnost a institucionální paměť než politici, kteří přicházejí a odcházejí. Koncepce pražských břehů počítá s tím, že je strategickým materiálem, který bude podroben zkoušce realitou, když se bude aplikovat na jednotlivá místa. V Koncepci jsou i věty jako šité na Pražské Benátky: „Konečný nájemce musí být vybrán na základě tématu a kvality náplně, nikoliv na základě výše nabízeného nájmu.“ … „V první řadě je zapotřebí umožnit stabilizaci nájemních vztahů tradičním nájemcům, aktérům a provozovatelům na jednotlivých náplavkách, kteří již dnes provozují aktivity v místě kultivovaným způsobem a kteří se pozitivně zasloužili o oživení místa.“
Za sedm let od vzniku koncepčního materiálu k pražským břehům se svět zrychlil. K diskusi je, jestli kustodi v kostýmech Pražských Benátek na Křižovnickém náměstí snižují kultivaci místa, jak se píše v Koncepci, nebo jestli námořníci u řeky spíše vytvářejí kolorit. Osobně lidi v kostýmech nemám rád, protože člověk je víc než jakákoli uniforma.
Proto jsem neměl rád ani halapartníky před pražskými věžemi, které tam před pár lety instalovala soukromá firma, když jí Praha věže pronajala, a poničila tím příjmy Pražské informační služby. Zmínka o kustodech jde ale v Koncepci do takové míry detailu, že bych ji klidně připsal konkurenčnímu boji mezi pražskými loďaři. Jestli to není projev konkurence, ať po západním vzoru město metodicky radí podnikatelům, aby nevznikaly přehnanosti či kýče. Vyjednávání je jedním z hlavních znaků života ve městě a také znakem Evropy, kde se mezi sebou musela na malé ploše snést různá společenství.
Generační nedorozumění?
Účelem tohoto článku ale není řešení problémů pražských přístavišť. Je jím chuť upozornit na veřejné aktivity podnikatele, kterému měla být najednou vypovězena smlouva. Lehkost, s jakou se u nás někdo zařízne nebo vláčí v médiích, je opravdu podivná. Znám řadu lidí, kteří v devadesátých letech vybudovali firmy z ničeho. Firma Zdeňka Bergmana k nim patří. Pražské Benátky mají sto zaměstnanců a řádně platí daně. Lehkost, s jakou je možné vypovědět pro firmu životně důležité smlouvy, považuji na prahu svého seniorního věku za obludné jednání lidí ve věku mých dětí. Bojím se tohoto generačního nedorozumění.
Zdeněk Bergman, převozník pražský, mi k tomu ještě říká: „Žiji v nápadech k historii. Historie je moje posedlost a víra. Je historie nezajímá. Je to asi generační problém. Chtějí pouze peníze. Zajímá je veřejný prostor, což přístaviště není a být nemůže. Je snad poctivá živnost něco méně než veřejný prostor?“
Co dodat? Praha má nevýhodné smlouvy. Bergman za to nemůže. Docela dost toho dělá. Třeba to jednou posoudí ten nebo ta radní pro majetek města, až třeba naše jediné velkoměsto bude mít opět vedení. Co se plavby týče, popřejme naposledy slovo Koncepci pražských břehů: „Lodě s vhodnou nabídkou služeb, adekvátním provozem a kultivovaným zázemím na březích (vzhledem k významu a charakteru místa) je zapotřebí z pozice města podporovat a formou spolupráce začleňovat do rozvojových aktivit města v prostoru řeky jako jeden z jeho tradičních jevů.“
Jan Šícha je publicista a výstavní kurátor, někdejší státní úředník a diplomat, který zakládal České centrum v Mnichově. Později působil v Collegium Bohemicum v Ústí nad Labem. Publikuje knihy osvětového obsahu a píše zejména pro Deník Referendum a nyní i FORUM 24, přednáší v Německu a věnuje se opravám a praktickému provozu památek v českém pohraničí.
