Když přijde bílý k partě afroamerických hiphoperů, fakt by jim neměl říkat „čau negři“. Buď ho udají, nebo zabijí. Stejně tak choulostivé je oslovovat invalidy slovem kriple. Ani já to neslyším rád. Neznámým invalidům ani já, ač mediálně známý invalida, kriple neříkám. Ale se známými invalidy si kriple říkáme, a sám sobě tak říkávám také, a diskuse o politické korektnosti sebenazývání fakt ne. Takže jsem seniorní invalida, sám před sebou si říkám starej kripl, ale snažím se tak nechovat. A prosím všechny kolegy seniorní invalidy, aby se chovali tak, že nás zbytek populace nebude moci nazývat frází „starý kriplové“ oprávněně. Dnes to bohužel často neplatí. Řada seniorních invalidů se chová tak, že jim označení starej kripl sedne.

Zavedl jsem kdysi pro hodnocení výroků politiků termín „blivné kvantum“. Moment, kdy množství nechutnosti politikova projevu přesáhlo mez, kdy je to na zvracení. Ale podobných úkonů se dopouštějí i nepolitici. Tento víkend jsem měl až symbolicky intenzivní prožitek, který to blivné kvantum překročil. Překročil je seniorní invalida, který se choval jako starý kripl.

Chromí nemají přednost

Bylo to až symbolické. Dědek mně podobný čekal na tramvaj, vedle něj trochu sluníčkově působící mladá maminka s kočárkem. Dědek měl podobně jako já hůl a podobně jako já blbě lezl. Tramvaj zastavila. Otevřela dveře. Nikdo nevystupoval.

Vyrazili současně. Dědek byl u levé obrubně dveří dřív. Chytl se jí levou rukou. Pravou, ve které měl hůl, opřel skoro napříč dveřmi a zatarasil je tím pro kočárek. Pak začal rychlostí přímo úměrnou své tělesné čilosti nastupovat. Pak nastupoval. Pak dále nastupoval. Po chvíli stále ještě nastupoval. Pak nastoupil. Za ním stála ta mladá maminka s kočárkem, která měla přednost hned dvakrát – jako žena a jako člověk vezoucí kočárek s dítětem. Musela čekat. Za ní stálo několik dalších lidí včetně mne. Také jsme museli čekat. Kdyby šla paní s kočárkem první, jak hned dvakrát přikazuje muži bez ohledu na jeho zdravotní stav elementární etiketa, a dědek až za ní, tak jsme kolem něj my ostatní prošli, tou holí nezablokoval dveře celé, jen pro kočárek ano. Takže jsme čekali všichni u těch dveří za kočárkem a musela čekat celá tramvaj. Alespoň já jsem nabyl dojmu, že ten seniorní invalidní gentleman je starej kripl. A dělá nám všem, kteří jsme nějak viditelně fyzicky poškození, ostudu.

Ano, jsme společností, která velebí slabost. Ale sluníčkářské nesmysly, že by se především mělo dbát na ty nejchromější, přece nemůže muž, když je sám chromý, akceptovat! Teprve tím přijetím role se vyřazuje ze světa. Jeho handicap vzniká až tím, že se mu poddá. Ne, hůl v ruce, a třeba sto let věku jako u sira Winstona neznamenají privilegia umírajícího člověka.

Umírající je má bez ohledu na pohlaví, ale i starý muž o holi by se měl chovat jako muž, a ne středobod bolu, kolem jehož nemohoucnosti se musí točit celý svět. Ta scénka byla až symbolicky nechutná: Odcházející, nemohoucí, staré, ošklivé a nemocné ztělesnění beznaděje, starej chromej chlap, se naprosto bezohledně nacpe ve frontě před mladou matku s dítětem. Před až kýčovitě symbolicky vyjádřenou budoucnost a naději. Blivné kvantum bylo překročeno, ale ustál jsem to.

Jsem člen chromého klanu

Je vidět, jak těžko jdu, je vidět, jak se o hůl opravdu opírám a nemám ji jako špacírku. A je mi 56 let, která jsou vidět. Proto mě staří invalidé automaticky berou jako člena svého klanu, ne-li spiknutí, a hovoří se mnou otevřeně. Já otevřeně mlčím. Setkávám se s nimi často v tramvaji, na sedadlech pro invalidy, a výsledkem je, že je-li jakákoliv možnost si sednout jinam, sednu si jinam. Já do té party, jejíž členové mi tam sdělují své nářky, nechci patřit ani fyzickou blízkostí. Ten křik začíná vždy stejně: „Všechno je to dělaný pro mladý!“ Následuje stereotypně, že na nás starý nikdo nemyslí. A my máme dělat co? Na nás nikdo nebere ohledy, vše by mělo fungovat tak, aby to vyhovovalo především nám – starým, chromým, nemocným a neproduktivním. My odcházející jsme středem světa, a ty mladý, co tu budou dýl než my, nám mají sloužit.

Dále čtěte

Jak a kdy porazíme covid? Odpoví Jaroslav Flegr v novém čísle Revue FORUM

V pondělí 12. dubna vychází nové číslo Revue FORUM. V něm najdete velký rozhovor Jana Jandourka s profesorem Jaroslavem Flegrem.

Já v tomhle spiknutí nechci jet – a jestli chtějí invalidé, aby se na ně přestala společnost koukat divně, tak prostě nesmějí být divně bezohlední. Je samozřejmé, že starý, nemocný a pomalý člověk – protože je starý, nemocný a pomalý – musí zregulovat svoje chování tak, aby na jednu stranu zcela normálně v rámci možností žil, ale také, aby v rámci možností nepřekážel svou invaliditou těm, kteří jdou rychleji. Při chůzi do schodů říkávám „běž napřed, já tam za chvíli vylezu“. A neexistuje jediný legitimní nárok na to, abych chtěl, aby celá skupina lidí, se kterou jdu, do těch schodů lezla co noha nohu mine jako já.

Chápu, že řada invalidních seniorů je dementních – těm je bezohlednost daná, nemohou za ni. Ale to, s jakou ochotou i nedementní invalidé ochotně přijímají roli bolavé oběti, nad kterou musí všichni lomit rukama, je varující. Invalidé totiž nikdy nedosáhnou skutečně rovnoprávné pozice, nemohou jí dosáhnout, dokud se sami nepřestanou chovat jako slabá, péče potřebná oběť vyžadující ohledy především od těch zdravějších, mladších, perspektivnějších a produktivnějších. Seniorním invalidům se nepřestane říkat „starý kriplové“, dokud se tak velká skupina invalidních seniorů nepřestane chovat.