Zpráva o úmrtí senátora Johna McCaina přišla nečekaně jen krátce poté, kdy veřejně oznámil, že si nepřeje dále pokračovat v léčbě nádoru na mozku. S jeho smrtí se sice počítalo již od chvíle, kdy svou diagnózu před rokem poprvé oznámil, ale mnozí v sobě živili naději i tak. Konec konců, kdybychom měli McCaina vystihnout jediným slovem, pak by to bylo pravděpodobně „bojovník.“ Bojoval ve Vietnamu, bojoval často proti vlastní straně, už v minulosti bojoval s nádorem a s gustem se účastnil velkých politických bitev.
Není však možné život člověka redukovat do jediného slova, jediného obrazu. Platí to o to víc, že život Johna McCaina byl ve všech ohledech velice neobyčejný. Jeho příběh je poměrně dobře známý i u nás. Pocházel z vojenské rodiny. Stal se z něj pilot amerického námořnictva. Účastnil se války ve Vietnamu. Při jedné misi byl sestřelen a zajat. Odmítl přednostní propuštění. Po svém návratu se stal politikem. Neúspěšně kandidoval v republikánských primárkách v roce 2000. V roce 2008 pak jako kandidát republikánské strany prohrál ve volbách s Barackem Obamou.
Těmito jednoduchými větami lze popsat hlavní okamžiky jeho kariéry. Každá by se dala rozepsat na samostatný příběh, ale ani tak by se na všechny důležité aspekty jeho života a jeho kariéry nedostalo. V posledních letech se v americkém senátu například výrazně angažoval ve prospěch Ukrajiny napadené Ruskem. Tlačil na obě poslední administrativy, aby navýšily především vojenskou pomoc této zemi. Postavit se ale dokázal i vlastní straně. To když rezolutně odmítal mučení zajatců, které republikáni jinak poměrně jednotně obhajují jako nezbytné pro získávání důležitých zpravodajských informací.
Problém nekrologů tak výrazných osobností, jakou McCain bezesporu byl, je v tom co z jejich bohatých životů vynechat. Jejich odkaz se pak nevyhnutelně mění a to, co nám přijde důležité nyní, se může v budoucnu jevit jako marginálie a naopak. John McCain byl inspirativní v mnoha věcech, ať už svou osobní odvahou, pevným morálním zásadám, či odhodláním a urputností. V dnešní době, kdy se v mnoha demokratických zemích dialog mezi politickými soupeři úplně rozpadl a nahradilo jej osočování a nálepkování, je možná nejzajímavější epizoda, která se odehrála během prezidentské kampaně v roce 2008.
Jeden z účastníků jeho předvolebního shromáždění doslova řekl, že se případného zvolení Baracka Obamy děsí. John McCain mu odpověděl, že se sice samozřejmě domnívá, že by byl daleko lepším prezidentem než on, ale že ani v případě jeho zvolení je lidé nemají čeho bát. Dodal, že Obama je slušný člověk. Jednu další účastnici, která začala mluvit o tom, že Obamovi nemůže věřit proto, že je to Arab, pak ani nenechal položit otázku. Přerušil ji a vyslovil památnou větu, že Obama je slušný člověk, rodinný typ, se kterým se prostě akorát neshodne na některých důležitých otázkách týkajících se řízení země.
John McCain se vždycky dokázal postavit za to, co je správné. Nikdy se nebál vyslovit názor, i kdyby s ním měl být úplně osamocen. Zároveň ale nikdy nepodléhal klamu, že protivník v debatě je padouch a nepřítel a škůdce, kterého je potřeba zničit a zesměšnit. Pohled na to, jak vypadá americká politika pouhých deset let poté, je bolestný. Navíc se zdá, že politici, kteří o svých protivnících rádi mluví jako o zločincích, si momentálně užívají důvěry voličů daleko víc než ti umírnění. Žádný strom ale neroste do nebe a věčná konfrontace a strašení také nefungují. Vezměme si příklad z Johna McCaina a buďme odvážní při obraně svých názorů. Zároveň ale nezapomínejme, že i naši protivníci mohou mít ty nejlepší úmysly, a nebojme se za ně postavit.
