Jeden ze signatářů známého memoranda 26 historiků umění pražskému primátoru Zdeňku Hřibovi proti znovupostavení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí Michal Šroněk zveřejnil v Nové Orientaci článek nazvaný „Mariánský sloup v Praze: symbol tolerance, nebo znásilnění veřejného prostoru“. Jako člověk, který na počátku devadesátých let pomáhal s projektovou dokumentací obnoveného sloupu a jako spoluautor nejrozsáhlejší monografie o tomto barokním dílu cítím nutnost se k tomuto textu alespoň krátce vyjádřit.
Článek vědeckého pracovníka Ústavu dějin umění AV ČR a Jihočeské univerzity působí jako výlet pana Broučka nikoli do 15. století, ale opačným směrem v čase, a sice ze 17. století do současného. Oživováním starých sporů a jednou z jejich vyhraněných interpretací se snaží napadnout obnovu této významné památky. Jenže 400 let staré konfesní spory dnes již prakticky nikoho nezajímají a na jejich výkladu se neshodnou ani ti nejlepší historici. Stejně jako pan Brouček se divil tomu, co všechno viděl na svém výletě do 15. století, tak se Michal Šroněk diví, že v 21. století zůstal jeho odborný hlas znalce baroka nevyslyšen. Mariánský sloup byl navzdory jeho přesvědčení obnoven. Pocit prohry nepochopeného experta na baroko je zřejmě frustrující. Stejně jako vyučovat výtvarné umění období 15. až 18. století, a přitom ho zároveň vidět jako „nástroj habsburské protireformace“ či „katolického triumfalismu“.
Mariánská úcta jako habsburská katolicko-protireformační propaganda
Autor se snaží poukázat na to, že mariánská úcta se v baroku vedle jiného prostřednictvím sochařského umění stala výrazem katolické protireformace. Zobrazování Panny Marie je ale doloženo již ve starověku, tedy dávno před všemi protireformacemi a reformacemi. Úcta k matce Ježíše Krista je patrná již v prvotní církvi. První mariánské dogma bylo v roce 431 vyhlášeno na koncilu v Efezu, kdy byla Maria v reakci na nestoriánství označena za Bohorodičku. Již v roce 1614 byl postaven mariánský sloup na náměstí Santa Maria Maggiore v Římě, kde nebyly konfesní spory. Znamenal také potírání kacířů, nebo šlo spíše o projev mariánské úcty? Podle všeho i u pražského mariánského sloupu šlo především o výraz poděkování nepochybně velice zbožného Ferdinanda III. Obnovení mariánského sloupu ostatně ukazuje na nepřetržitost této úcty až do dnešních dnů.
Podle Šroňkovy logiky by se barokní sochy neměly patrně obnovovat vůbec, zvláště pak sochy Panny Marie Immaculaty a bojujících andělů, aby někoho v 21. století nepohoršila „habsburská katolicko-protireformační propaganda“, jak je doslova uvedeno ve výše zmiňovaném memorandu, které pan Šroněk v loňském roce spolupodepsal. Čtenářům vřele doporučuji si tento ostudný text vygooglovat a přečíst. Michal Šroněk je pod ním uveden jako kontaktní osoba signatářů. Taková osoba obvykle bývá i autorem…
Ikonografie sousoší andělů s ďábly
Ve svém článku Michal Šroněk tvrdí, že zápasící dvojice andělů s ďábly lze chápat jako boj s herezí, a tudíž s kacíři. Možná, že to autor neví, ale žádný dobový výklad k sousoším andělů s ďábly se u pražského mariánského sloupu nedochoval. Ani v pozdější literatuře k tomu nic nenalézáme. Nejpravděpodobnější je přitom výklad, že andělé představují čtyři kardinální ctnosti přemáhající mocnosti zla. Jan Jiří Bendl zřejmě vycházel z nadčasové tradice křesťanské ikonografie, která má antické kořeny. Obsah kardinálních ctností se mezi věky mírně odlišoval, ale podstata zůstávala. Řecká filosofie byla jedním z pilířů evropské civilizace. V době vzniku mariánského sloupu na Staroměstském náměstí patřila její znalost k základům vzdělanosti nepoměrně více než dnes. Stopy antiky vidíme i na podobě sochy Panny Marie a sousoších andělů staroměstského sloupu.
Čtyři kardinální ctnosti moudrost, spravedlnost, statečnost a mírnost již definoval Platón a po něm další řečtí filosofové. Nacházíme je též v Knize Moudrosti (Mdr 8,7) a u církevních Otců. Svatý Augustin o nich píše: „Jsou jako císařské vojsko, které sídlí ve tvém srdci.“ Nikdo ale dnes nemůže stoprocentně tvrdit, že tomu tak opravdu bylo. Mohlo klidně jít o biblický obraz zápasu Archanděla Michaela a jeho andělů s ďábly z 12. kapitoly Knihy Zjevení svatého Jana Evangelisty. Jan Jiří Bendl především vytvořil zcela nadčasové dílo. Plochý výklad (nejen Šroňkův), že se jedná o potírání kacířů, je každopádně nevědecký a ideově předpojatý. Vznikl nejspíš až ve 20. století v protestantském prostředí. Nikde předtím o tom nebyla nalezena žádná zmínka.
Historická rekonstrukce památky
Pohnutky, které jsou v pozadí u řady signatářů uvedeného memoranda, známe. Ideologickou zášť se snažili halit do puristicko-památkářských námitek, kdy tvrdili, že mariánský sloup nejde obnovit. Prý nemáme k dispozici žehrovický pískovec a je málo podkladů pro kvalitní památkovou rekonstrukci a kopii sochy Panny Marie. Takové přísně konzervátorsko-muzejní stanovisko uznává jen ty historické artefakty, jež byly vytvořeny v dávné historii. Pokud by tento přístup byl aplikován v Evropě, tak by nikdy nebyla ku prospěchu lidstva obnovena města jako Coventry, Drážďany, Norimberk, Varšava, Rotterdam a mnoho dalších. Kromě starých fotografií se přitom z těchto měst nedochovalo skoro nic. Vznikla by pouze moderní města jako třeba Hamburk. Naštěstí po válce vyhrál zdravý rozum, estetické cítění a touha přeživších obnovit svoje zničené památky, včetně historických soch.
Pokud by tehdy měli o památkách rozhodovat dnešní puristé, tak by historická centra těchto měst neexistovala. Podle našich pokrokářů to zřejmě byla jen „hra na baroko“. Stejně tak by například nebyla obnovena gotická radnice v Münsteru, kde byl podepsán Vestfálský mír. U nás by Karlův most z původních dílů už také nestál, a jeho současné sochy už vůbec ne. Nebyly by k vidění žádné sochy a jiné památky, jejichž životnost se rovná životnosti materiálu, ze kterého byly vytesány.
Historik umění Jiří T. Kotalík na toto téma uvedl: „Památková péče již léta opakovaně řeší problém dožívajících originálů pod otevřeným nebem a v posledních letech velmi úspěšně realizuje jejich náhradu za kvalitní kopie či repliky.“ Podle historika umění Jana Royta se v případě mariánského sloupu jedná o „historickou rekonstrukci památky s kopií sochy Panny Marie“.
Diskuse památkářů o možné obnově zaniklých památek postupně vedly k formulaci podmínek pro povolení projektu. V případě mariánského sloupu na Staroměstském náměstí se jednalo o „rekonstrukci zaniklé památky v památkové péči“, která je možná při splnění těchto pěti respektovaných kritérií: „Za prvé, návrat ke staršímu zaniklému stavu nevyžaduje zničení mladších hodnotných vrstev. Za druhé, nesmí být negativně dotčena kulturní hodnota existujícího prostředí. Za třetí, existují ještě další důvody než jen, že tomu tak v minulosti bylo. Za čtvrté, rekonstrukce musí být podložena dostatečným poznáním skutečně existujícího historického stavu, bez toho, aby se musela domýšlet. A za páté, musí být reálné rekonstrukci provést věrohodně.“
Všem uvedeným podmínkám mariánský sloup podle znaleckých posudků vyhověl. Uznávaný autor těchto kritérií, Ing. arch. Miloš Solař, Ph.D., ve svém znaleckém posudku z 20. června 2013 dokonce napsal, že „absence mariánského sloupu Staroměstské náměstí poškozuje“.
Pochybná napodobenina a bezcenná, banální atrakce?
Jen duševně zpustlý člověk či osoba bez řádné znalosti postupů při obnově uměleckých památek může o mariánském sloupu napsat, že se jedná o „pochybnou napodobeninu“. Mohu osobně dosvědčit, že žádné projektové dokumentaci, k jakémukoli obnovovanému objektu u nás, se nevěnovalo tolik pozornosti a tolik tisíců hodin pečlivé práce, jako tomu bylo u mariánského sloupu. Dochovala se také nejen značná část (4/5) původní mariánské statue v Lapidáriu Národního muzea a dalších částí sloupu, ale také více než sto dobových fotografií. Některé, pořízené na skleněné desky, má ve vynikající kvalitě digitalizované Archiv hlavního města Prahy.
Zřejmě si takovou práci signatáři zmíněného memoranda vůbec neumí představit, neboť jako aktivističtí kunsthistorici doslova psali o „bezcenné, banální atrakci“. Pane Šroňku, skutečně jste nikdy neslyšel či nečetl, že na obnově pracoval tým akademického sochaře Petra Váni 23 let? A že na projektové dokumentaci předtím pracovalo několik významných architektů a stavařů 7 let? Byli to především Ing. arch. Pavel Nauman a prof. Ing. arch. Milan Pavlík z Fakulty architektury ČVUT a Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO), stejně jako prof. Dr. Ing. Karel Pavelka z Fakulty stavební ČVUT. Slova o „bezcenné, banální atrakci“ považuji za nactiutrhání. Těmito slovy totiž jsou uráženi úctyhodní mužové, kteří obětovali roky svého života, aby nový mariánský sloup byl co nejpodobnější svému svrženému předchůdci. Šlo jim přitom o věrohodnost každého centimetru hmoty pískovce. Někteří už bohužel nežijí, ale dokud budu žít já, tak je budu bránit.
V publikovaném článku je zamlčováno, že na základě precizní projektové dokumentace a seznámení se vznikajícím dílem vydali kladné stanovisko památkáři z Národního památkového ústavu a 20. října 2014 také vydal kladné závazné stanovisko odbor památkové péče Magistrátu hlavního města Prahy. Sedí v komisích těchto orgánů snad horší odborníci než ti podepsaní pod memorandem primátoru Hřibovi? Jsou signatáři trapného ideologického pamfletu větší odborníci než historici umění jako prof. Jan Royt a doc. Jiří T. Kotalík, kteří obnovu mariánského sloupu uvítali?
Demokracie jako podivná doba
Michal Šroněk si ex post stěžuje, že mariánský sloup prosadila malá skupina lidí. Jak by si ho ale mohla sama prosadit? Ideologičtí aktivisté zřejmě pohrdají i zastupitelskou demokracií, když se nedokáží smířit s kladným stanoviskem Zastupitelstva HMP, kde se pro obnovu hlasovalo napříč politickým spektrem. Celkem 34 zastupitelů bylo pro obnovu sloupu, 12 proti, další se buď zdrželi hlasování, nebo nehlasovali. Demokratické rozhodnutí je v článku Michala Šroňka vydáváno za „podivnou dobu“, na kterou si „nesmíme zvyknout“. Autor zřejmě touží po vládě nevolených „elit“, složených nejlépe z pokrokářských historiků umění. Toho, se ale, myslím si, naštěstí nedožiji.
Jako smutný paradox dnešní doby naopak vidím, když zrovna vědecký pracovník, zaměřený na barokní umění, je přesvědčen, že místo památkové rekonstrukce významné barokní památky by mělo vzniknout moderní dílo, o jehož podobě by patrně měla rozhodnout umělecká soutěž. Málokdo tuší, že od počátku 20. století již bylo uspořádáno celkem devět soutěží na dostavbu Staroměstského náměstí, které přinesly stovky, či spíše tisíce ve svém důsledku zbytečných návrhů. Ani jeden z nich (kromě těch, které chtěly náměstí obnovit prostřednictvím zmizelých historických prvků) nebyl podle mého názoru lepším než obnovený mariánský sloup. Některé moderní pomníky v centru Prahy (Klárov, Dušní ulice, Alšovo nábřeží apod.) vzbuzují přitom velké rozpaky či dokonce odmítání většiny veřejnosti. Ani zdaleka se nepřibližují umělecké a duchovní hodnotě mariánského sloupu. Ostatně je možné vážně pochybovat, zda by genius loci Staroměstského náměstí přijal moderní dílo.
Vojtěch Pokorný je filosof, společně s historikem Petrem Blažkem v srpnu tohoto roku publikoval knihu „Duchovní střed Evropy. Dějiny Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí 1650–2020“
