Uprostřed pandemie pořádně nevíme, co se teď děje v místě jejího původu, Číně. Pekingu současně roste sebevědomí s tím, jak narůstá chaos na západní polokouli. Obdiv k efektivitě čínského režimu – spolu s nahlodáním důvěry v demokracii západního typu – je přesně tím cílem, který čínská komunistická strana na domácí i globální scéně dlouhodobě prosazuje.

S vyostřováním slovních přestřelek mezi Čínou a USA se dále zvyšuje celkové napětí mezi oběma velmocemi. Znovu se to projevilo v úterý 17. března, kdy Čína odmítla obnovit novinářské akreditace zahraničních korespondentů největších amerických deníků včetně New York Times, Washington Post a Wall Street Journal. Ti, kterým končí akreditace do konce roku 2020, tak nemohou nyní svou práci v Číně dál vykonávat.

Toto de facto vypovězení ze země je navíc umocněno zákazem potenciálně pracovat i ze „zvláštních administrativních oblastí“ Hongkongu a Macaa. Jedná se o bezprostřední odpověď na krok amerického ministerstva zahraničních věcí, které o měsíc dříve označilo pět čínských státních médií (Agentura Xinhua, čínský rozhlas pro zahraničí – CRI, globální televizní síť – CGTN, a zahraniční distribuce deníků China Daily a People’s Daily) za „zahraniční mise“ čínské vlády. Čína přitom již dříve, hned druhý den po oznámení nového amerického opatření, vyhostila tři reportéry amerického Wall Street Journalu.

Přijaté americké opatření obecně neznamená zákaz působení výše uvedených státních čínských médií ve Spojených státech. V důsledku nové politiky však jakékoli operace spojené s fungováním těchto médií na půdě USA s okamžitou platností podléhají zákonu o zahraničních misích. Média tak například musejí ministerstvu zahraničí nahlásit informace o všech svých zaměstnancích, majetku i pronájmech, apod. Zároveň Američané zavedli strop pro počet víz udělovaných čínským zaměstnancům zmíněných pěti médií, což v důsledku povede k tomu, že některým zaměstnancům nebudou víza udělena nebo prodloužena. Americké ministerstvo zahraničí svůj krok zdůvodnilo slovy:

„Na rozdíl od zahraničních mediálních organizací v Číně, tyto entity nejsou nezávislými novinářskými organizacemi. Rozhodnutí zavést početní limit pro [čínský] personál není založeno na obsahu, který tyto entity produkují, ani žádným způsobem nechce omezovat, co by tyto entity mohly v USA publikovat. Naším cílem je reciprocita.“

V první řadě tedy jde o odpověď na omezování působení zahraničních – samozřejmě primárně amerických – novinářů v ČLR. Tento krok vychází mimo jiné z badateli podložených studií dokazujících koordinované snahy orgánů čínské vlády, komunistické strany a oddělení práce na jednotné frontě o šíření čínského vlivu a pronikání do politických a ekonomických struktur v zahraničí. V případě čínských státních médií jsou tak jejich zaměstnanci, včetně novinářů, prokazatelně buď přímo napojeni na státní aparát, nebo mu alespoň podléhají a jsou jím skrze dobře zmapované mechanismy systematicky řízeni a kontrolováni.

V případě amerických novinářů, včetně těch, kteří působí v ČLR, naproti tomu neexistují přímé vazby na státní aparát a jejich činnost není státem přímo řízena, ani nesleduje jeho zájmy. Jejich status je s postavením zaměstnanců čínských organizací naprosto nesrovnatelný. Mnozí z těch, kdo budou muset z Číny odjet, navíc v ČLR žili a působili více než deset let, leckdy po většinu života. Nyní musejí opustit nejen svoji práci, ale také zemi, k níž je často pojí silné sociální i emocionální vazby.

Čínské ministerstvo zahraničí na americký krok zareagovalo s měsíčním odstupem. V prohlášení z 18. března se píše:

„Čína požaduje, aby – v duchu reciprocity – čínské pobočky Hlasu Ameriky, New York Times, Wall Street Journal, Washington Post a Time písemnou formou poskytly informace ohledně svých zaměstnanců, financování, operací a nemovitého majetku v Číně.“

Všichni novináři, kterým do konce tohoto roku vyprší novinářské akreditace, pak byli vyzváni, aby do deseti dnů odevzdali svoje průkazy a s okamžitou platností přestali novinářskou činnost na území ČLR, Hongkongu a Macaa vykonávat. Peking tato opatření označil za „naprosto nezbytná a reciproční protiopatření“ a za „odpověď na neopodstatněné utlačování čínských mediálních organizací v USA“. V prohlášení se doslova píše:

„To, co USA učinily, je zaměřeno výhradně na čínská média, a jedná se o ideologicky motivovaný krok vycházející z mentality ‚studené války‘. […] Odhaluje se tak pokrytectví samozvaného obhajování svobody tisku.“

ČLR vyzývá USA aby „okamžitě změnily kurz“ a „zastavily politický útlak a svévolné omezování čínských médií“, jinak budou muset čelit dalším „protiopatřením“. Rétorika Pekingu záměrně překrucuje realitu, když srovnává nezávislé americké novináře, z nichž mnozí jsou mimochodem čínského původu, mají čínské manželky, apod., se zaměstnanci čínských organizací, které prokazatelně řídí a kontroluje přímo stát a komunistická strana.

První tři američtí novináři, zástupce ředitele čínské kanceláře WSJ Josh Chin a reportéři Chao Deng a Philip Wen (který nemá americké, ale australské občanství), byli z ČLR vyhoštěni hned 19. února, kdy jim bylo nařízeno zemi do pěti dnů opustit. Měl to být trest za zveřejnění komentáře akademika Waltera Russella Meada nazvaného „Čína je skutečným nemocným mužem Asie“ (v narážce na vypuknutí epidemie nového koronaviru v ČLR a postoje čínské vlády, který umožnil šíření viru po celém světě). Nyní je jasné, že tento tah byl pouhým začátkem posilování napětí mezi Čínou a USA. Akreditace totiž do konce roku skončí téměř všem americkým novinářům v ČLR. Bez akreditace si nemohou prodloužit povolení k pobytu, a budou tedy zemi muset opustit, pravděpodobně v rozmezí dnů, maximálně týdnů.

CDT přinesly bohatý přehled různých reakcí na de facto vyhoštění amerických novinářů, o němž se (ve stínu koronaviru) v minulém týdnu diskutovalo jak ve velkých médiích, tak na sociálních sítích. Např. ředitel Centra americko-čínských vztahů při newyorské Asia Society, který se coby novinář a badatel Čínou a jejími vztahy s USA zabývá po mnoho desetiletí, Orville Schell, pro New York Times prohlásil:

„Nic podobného v takovém měřítku se dosud nikdy nestalo. Od vykopnutí pěti největších médií je jen krůček k zavírání ambasád. Dostáváme se tím do devastující a nebezpečné spirály.“

ČLR nyní již hovoří o „studené válce“. Ta dosud vyústila „pouze“ ve vzájemné obviňování kvůli koronaviru. Zatímco čínská média, a dokonce i oficiální státní představitelé, otevřeně podporují a šíří konspirační teorie o původu viru v amerických laboratořích, americký prezident Donald Trump ČLR opakovaně dráždí výroky o „čínském viru“. Čínský velvyslanec v USA Cchuej Tchien-kchaj tak již dokonce cítil potřebu situaci zklidnit a v nedávném rozhovoru označil teorie o původu nového koronaviru v USA, které pomáhají šířit i jeho kolegové z ministerstva zahraničí, za „bláznivé“.

V tomto kontextu je vypovězení nezávislých amerických novinářů z ČLR obzvlášť alarmující. Číně se daří „vyhrávat boj s koronavirem“ kombinací systematického uplatňování již dříve dlouhodobě zaváděných opatření, která umožňují totální kontrolu obyvatelstva a systematickou cenzuru mediálních výstupů i sociálních sítí.

Zhruba od poloviny února už z Číny nepřicházejí prakticky žádné zprávy kromě těch v oficiálních čínských médiích – mnoho západních novinářů i diplomatů bylo do té doby z ČLR „evakuováno“ vlastními vládami a domácí cenzura zajistila zbytek. Jak napsala např. Julia Wernau ve WSJ, stažení amerických diplomatů z ČLR v době vypuknutí epidemie se nyní, během rostoucího napětí, může ukázat jako osudová chyba. Nyní budou muset z ČLR odjet i novináři.

Peking tak má momentálně volné ruce a skrze oficiální mediální výstupy si úspěšně buduje obraz hrdinné mocnosti, která má ten správný recept na globální boj s virem. Například již do svých rukou vzal distribuci ochranných prostředků, které západním zemím draze prodává spolu s „funkčními“ metodami boje s onemocněním.

Jak napsala Natsha Kassam pro japonský finanční deník Nikkei:

„Čínská propagandistická mašinerie je známá svou schopností přepsat historii vlastní země za pomoci spojení cenzury a represí. Dny a týdny následující [po vypuknutí epidemie] ukazují, že tento úspěch se nyní opakuje i v zahraničí. Čínský vzkaz světu se skládá ze tří částí: ČLR pro svět koupila čas, aby se na nástup epidemie připravil; virus možná vůbec nezačal v Číně; Čína nyní pomůže lidem, které vlastní vlády nechaly na holičkách.“

(Převzato ze Sinopsis.cz)