V březnu byl spuštěn projekt 100 dní opisování stanov komunistické strany, hlubší porozumění, který je zase součástí širší kampaně Dvojí studium – jedna proměna. Uvedl to nový server českých sinologů sinopsis.cz, jehož vznik jistě nevzbudil nadšení na čínské ambasádě. Přitom se tam dočteme věci, z nichž ty nejpikantnější jen popisují to, co se v Číně oficiálně děje. To ovšem právě bývá to nejpůvabnější pro západního pozorovatele, který ještě velikost některých počinů orientální mysli kombinované s marxismem do hloubky nepochopil. Ale to přijde.
Sinopsis o čínském projektu píše: „Dvojí studium zahrnuje právě stanovy Komunistické strany Číny a také projevy prezidenta Si Ťin-pchinga; proměnou se myslí přerod ve způsobilého člena Strany. Těm z 88 milionů členů komunistické strany, kteří vzali výzvu vážně, nabízí e-shop Taobao sadu předmětů potřebných k jejímu uskutečnění: aktuální verzi stanov, tři pera a 100 listů papíru, to vše za pouhých 45 jüanů.“
Je třeba celou věc brát vážně a přistoupit k ní s patřičnou zodpovědností: „To, co je v této kampani nejdůležitější, skutečná snaha na sobě zapracovat, se však koupit nedá. Bezduché opisování coby projev ‚zjemnělého formalismu‘ kritizoval článek vydaný v Deníku Čínské lidové armády (Peoples Liberation Army Daily) nazvaný ‚Studovat stanovy: pohyby perem nestačí, je třeba dát do toho srdce‘, jenž apeluje na uvědomělost, podmínku úspěchu celé kampaně.“
Opisování stanov je také lepší než sex, jak ukazují konkrétní příklady. „Případ, kdy novomanželé Li Jün-pcheng a jeho choť Čchen Süan-čch‘ o svatební noci místo očekávaných radovánek zvolili opisování stanov Komunistické strany Číny, proběhl i českým tiskem. Novomanželé z Nan-čchangu byli obratem následováni dalšími, kteří umisťovali svá opsaná dílka na internet – někteří vážně, někteří s neskrývaným sarkasmem a odkazy na propagandu obvyklou před padesáti lety. Uživatelé internetu si nebrali servítky.
Příště nás vyzvou, ať šijeme rudé vlajky, tak hurá, a do řady! píše se v jednom komentáři na síti Weibo.“
Lidem bylo také nápadné, že se v pokoji zrovna náhodou vyskytl fotograf a podobně. Tady to soudruzi asi trochu přehnali. Lidový deník píše: „Je skutečně třeba, aby členové strany studovali stanovy. Na druhou stranu i členové strany jsou obyčejné lidé, i oni zakoušejí volání romantické lásky a pestrou škálu emocí a tužeb.“ Ještě že tak.
„Na stejném místě, ale tak trochu z jiné strany použila kampaň Min Saj-feng, generální ředitelka a většinová podílnice v realitní společnosti Ťiang-si Kan-pcho. Na protest proti údajné korupci soudního viceprezidenta Kuo Pinga, který měl podle ní po manipulovaném procesu protiprávně prodat pozemky patřící její společnosti, povolala ku pomoci kolem dvaceti dělníků a dělnic. Ti si před budovou nejvyššího soudu v Ťiang-si rozložili stolečky, na hlavy si nasadili ochranné přilby a jali se opisovat stanovy komunistické strany. Celá manifestace se odehrála na pozadí rudého transparentu hlásajícího ‚100 dní přepisování komunistických stanov – přimějte viceprezidenta Kuo Pina (sic) stát se skutečným komunistou‘. Min Saj-feng byla následně odsouzena k deseti dnům odnětí svobody za rušení veřejného pořádku.“
A pak že Číňané nemají smysl pro humor. Možná větší, než Zeman s Tvrdíkem a další, kteří dokáží do úmoru mluvit o čínských specificích a jak je to ve vzdálené říši všechno jinak a my tomu nerozumíme. Tak hlavní je, že tomu rozumějí aspoň Číňané.
Docent Čchen Tao-jin z Šanghajské univerzity politických věd a práva, jehož názor na podobné politické akce zprostředkoval deník South China Morning Post, píše: „Společnost se vyvíjí, ve věku rychlého rozvoje médií a informací ale další generace není stejná. Takové kampaně často končí jako terč posměchu společnosti, protože propaganda je vždycky o krok pozadu.“
Politický analytik Čang Li-fan z Pekingu věcně konstatuje: „Jediné, co to může přinést, je sarkasmus a výsměch. V informační společnosti nelze už mysl lidí absolutně ovládat. Tohle je hloupý přístup, dopadne to jako vtip.“
Tak možná dojde i na druhou fázi, kdy se opisování stanov Strany zakáže. Jak se říkalo v dobách československého komunismu: „Že bude budování socialismu radostné, to jsme věděli. Ale že to bude taková sranda, nevěděl nikdo.“
