ROZHOVOR / Moderní sebeobrana je unikátní tím, že se snaží násilí předcházet. Neřeší až to, že zrovna teď mě někdo škrtí pod krkem, nebo že mě teď někdo bije, ale učí lidi, aby poznali svoje hranice a ty si hájili, říká Jasmína Houdek, instruktorka a spoluzakladatelka Moderní sebeobrany. Upozorňuje, že násilí nezačíná fyzickým útokem, ale tím, že si nás pachatel začne testovat – třeba nevhodnými poznámkami a vtipy. V rozhovoru pro FORUM 24 také popisuje, jaké jsou časté mýty o sebeobraně a jak zabránit útoku před tím, než se stane.

Proč jste založili Moderní sebeobranu?

Chceme zastavit násilí. Chceme, aby lidé věděli, jak se mu vyhnout, aby měli nástroje, jak se mu bránit. Aby se uměli postavit za ostatní. Děláme to různými způsoby: pořádáme kurzy, školíme ve firmách, vystupujeme na konferencích, píšeme články a chodíme s tématem prevence násilí do médií. Napsali jsme bestseller, který získává ocenění u nás i v zahraničí. Učíme předmět Moderní sebeobrana na vysoké škole, kde se na násilí a jeho prevenci díváme z pohledu vědy a dat, a hledáme ty nejlepší strategie, jak zůstat v bezpečí.

V čem je moderní sebeobrana jiná než „klasická“ sebeobrana?

Moderní sebeobrana je unikátní tím, že se snaží násilí předcházet. Neřeší až to, že zrovna teď mě někdo škrtí pod krkem, nebo že mě teď někdo bije, ale učí lidi, aby poznali svoje hranice a ty si hájili. Nejenom na ulici mezi anonymními lidmi, ale i ve svých soukromých životech. Aby včas rozeznali člověka, který jim chce hranice překročit. A dávno před tím, než dojde k násilí, ho tak odkázali do patřičných mezí.

Lidé si často násilí představují tak, že někdo číhá za rohem a z ničeho nic je přepadne. Ale to je raritní záležitost. Pokud jde o sexualizované násilí, tak v osmdesáti procentech případů vám ublíží někdo, koho znáte.

Když si všimnu nežádoucího jednání ze strany pedagoga na škole, tak moderní sebeobrana mě naučí odhadnout ho dřív, než mi stihne v osobním životě napáchat škody. Nebo mě naučí odmítnout sexuální praktiky, které já nechci.

Hodně pracujeme s psychikou, s konceptem hranic a s celou škálou nástrojů, jak se bránit – ne jenom údery a kopy. Pro ty situace „na ulici“ lidi učíme, aby se nebáli zvednout hlas, zvednout oči, aby reagovali dřív, než jim někdo stojí za zády nebo je drží pod krkem.

Jaké kurzy vyučujete, jak to probíhá?

Učíme, jak se za sebe postavit. Kdy je na čase zvednout hlas, kdy je čas dát najevo, že takhle ne. Máme kurzy na pár hodin, kde se naučíte to nejdůležitější, co v sebeobraně potřebujete umět. Ty učíme i ve firmách. Máme kurzy na celý víkend, kde vám odpovíme na všechny možné otázky „co když“. Co když přijde zezadu, co když mě chytí za ruku, co když mě bude škrtit a tak dále.

Na kurzu vás naučíme mít kontrolu nad svým osobním prostorem. Učíme pomocí zážitkové pedagogiky, skrz scénáře a modelové situace. Naše metoda je založena na tvrdých datech, ale předáváme ji tak, aby to lidi bavilo. Na každém kurzu se dotkneme i těch osobních vztahů, tedy situací s lidmi, které znáte, například strýc, partner, trenér nebo trenérka, kolega či kolegyně v práci a další lidi, co nám vstupují do života.

Já mám pocit, že když se řekne sebeobrana, tak si většina lidí představí nějaké fyzické dovednosti. Ale je to tak, že vy učíte i nějakou psychickou obranu?

My učíme na každém kurzu i fyzickou sebeobranu, ale nikdy tím nezačínáme. Protože když vás budu první učit, jak dát ránu, jak se naučit bránit proti škrcení, tak vy si budete myslet, že ta vaše sebeobrana má začít, až když vás někdo fyzicky napadá. Proto my začínáme psychickou sebeobranou, slovní sebeobranou a prevencí, abyste věděla, že se máte začít bránit v momentě, kdy se vám někdo nezdá, když zazněl oplzlý vtip, když se o vás někdo otřel v tramvaji, nebo prostě když máte z někoho divný pocit…

Žádné násilí nezačíná fyzickým útokem. Násilí začíná zpravidla tím, že si nás pachatel začne testovat. Čeká, jak budete reagovat, když něco nevhodného řekne, když na vás „omylem“ sáhne. Sebeobrana pak začíná naším pocitem, že tady něco nehraje.

Co je těžší se naučit, tu psychickou, nebo fyzickou obranu?

Spousta žen si myslí, že ta fyzická sebeobrana je strašně těžká a pro ženy většinou nedostupná. Protože i instruktoři tradiční sebeobrany vám řeknou, že ženská se neubrání, a proto raději nemá chodit na nebezpečná místa, nebo bez doprovodu, nebo nemá pít alkohol. Ale to je blbost. Máme studie, které změřily, jak dopadly ženy, které byly terčem nějakého násilí a buď použily sebeobranu, nebo nepoužily. A netrénovaná žena, která nikdy nebyla ani ve fitku, ani na žádném kurzu sebeobrany, ale která se brání, má 60procentní šanci, že z toho vyjde dobře, tedy bez těžkých fyzických následků a bez těžkých traumat. Po krátkém tréninku sebeobrany tato šance vzrůstá na 90 procent.

Takže pro lidi je vlastně největším blokátorem jejich vlastní mysl, nedůvěra v sebe sama. Ale na našich kurzech poznáte, že naučit se fyzicky bránit zvládne každý. A že mnohem těžší je vymezit se proti dotěrnému členu rodiny, který vás poplácává po noze s tím, že jste kočka, že jste konečně vyrostla, nebo konečně přibrala, nebo konečně otěhotněla.

Proč k vám lidi chodí? Je to spíš prevence, nebo proto, že už mají zkušenost s nějakým útokem nebo traumatickou situací?

Je to tak půl na půl. Polovina lidí chodí proto, že je to zajímá a vnímají to jako takovou dovednost podobnou první pomoci. Říkají, že jim připadá stejně smysluplná, a že to, aby se o sebe postarali, je vlastně zásadní pro život.

Druhá skupina, ano, přichází, že už se jim něco stalo a že nechtějí, aby se to opakovalo. A je to pestrá škála životních situací. Buď jde o domácí násilí, nebo nějaké napadení od neznámého člověka na ulici, a ve velké míře sexualizované násilí. A taky často na kurzech máme dospělé ženy, které zažily něco v dětství, a teď, když mají dcery, tak je chtějí proti tomu ošetřit. Takže často tam je máma s dcerou.

Jaké jsou chybné představy a stereotypy o sebeobraně?

Ten jeden už jsem zmínila, že slabá žena se silnějšímu muži neubrání. Pak druhý mýtus je, že abyste uměla sebeobranu, tak ji musíte dělat roky, chodit minimálně třikrát týdně, ještě k tomu dělat box, chodit běhat, posilovat… To je taky mýtus. A další, že sebeobrana je vytvořená hlavně proti lidem na ulici, proti nějakému anonymnímu útočníkovi v kapuci, který na nás z ničeho nic vyskočí zpoza rohu. To jsou asi tři nejčastější.

Jde útoku zabránit před tím, než se stane? Jsou nějaké varovné znaky?

Samozřejmě. To je to nejdůležitější, co vás naučíme. Moderní sebeobrana nás posiluje v tom, abychom rozklíčovali nežádoucí osoby, nebo divné lidi, nebo ty, co by nám mohli ublížit. Já řeknu svou osobní zkušenost. Byla jsem fyzicky napadena partnerem, se kterým jsem chodila. On přišel domů opilý, chytil mě pod krkem, škrtil mě, tahal za vlasy, smýkal se mnou po místnosti a bil mě.

V té době jsem ještě moderní sebeobranu neznala. A kdybych ji znala, tak by se mi rozhodně tohle nestalo.

Proč?

Protože já jsem si vyhlídla kluka, který byl ve společnosti oblíbený, byl introvert, takže byl takový tichý. Všichni ho měli rádi, protože pomáhal lidem, byl velmi chytrý, byl to dobrý společník do diskuze.

Na druhé rande jsem ho pozvala k sobě domů na večeři, že mu uvařím. A on přišel pozdě, a ještě k tomu opilý. Zazvonil, já jsem ho pustila nahoru, a hned jsem se ptala, kde byl tak dlouho. Tak mi řekl, že s kamarádem.

Já jsem se o něj ale celou tu dobu bála, že se mu něco stalo, že ho třeba srazilo auto. Tak jsem mu to říkala, že jsem mu volala, psala, proč se neozval. Na to on jen zopakoval, že byl s tím kamarádem, a že potřeboval pomoc, tak že mu to snad nebudu vyčítat. Že to zažil v předchozím vztahu. Takže já jsem se začala cítit špatně, že jsem po něm chtěla omluvu, a že se chovám jako nějaká jeho bývalá přítelkyně. Takže jsem to spolkla, mlčela jsem. A o tom, že je opilý, jsme se ani nebavili.

Od této chvíle bylo na denním pořádku, že shazoval moje emoce, umlčoval mě, nebral mě vážně. Moje slovo nemělo váhu. O to těžší bylo mluvit o tom s kamarády, protože on byl ten introvert, ten hodný kluk. A já jsem byla ta divoká extrovertka, která je hodně vidět a slyšet. Takže pro společnost jsme působili tak, že já jsem ta, která ten vztah táhne, ta silnější. A tohle byla jedna z věcí, která mě držela potichu.

Kdybych znala metody moderní sebeobrany, tak by mi ty červené vlajky, takzvané red flags, svítily už na tom druhém rande. A na třetí rande bych nešla. Takže to je jedna z těch věcí. Vždycky existují varovné signály, ale my je nedokážeme detekovat, protože máme tendenci to omlouvat, nevěřit vlastní intuici.

A abych předešla komentářům, že si za to ženy mohou samy, že neposlouchají svoji intuici – ne, nemůžou. Protože společnost není dostatečně proškolená v prevenci a v osvětě. První krok je to, aby se to nedělo, aby ti pachatelé to nedělali. A až na druhém kroku je moderní sebeobrana.

Lidé si často násilí představují tak, že někdo číhá za rohem a z ničeho nic je přepadne. Ale to je raritní záležitost.

Zároveň ještě k tomu svému příběhu řeknu, že jsem v té době dělala bojové sporty. Bavilo mě to, chodila jsem třikrát týdně na trénink, takže bouchnout, praštit, dát koleno jsem prostě uměla velmi dobře. Takže by si každý řekl, že se asi umím bránit, a já si to taky myslela.

To byl ostatně jeden z důvodů, proč jsem s tím začala. Říkala jsem si, že mě to ochrání před násilím, protože mám zkušenost, když mi bylo 14 let, že jsem byla znásilněna rodinným známým. Když mě tedy přítel tehdy napadl, tak první poučka, na kterou jsem si vzpomněla, byla ho kopnout do rozkroku. To přece všichni radí, slyšela to opravdu každá holka. Takže jsem to udělala a nic mu to v ten moment neudělalo, jenom ho to vyprovokovalo. Protože byl pod adrenalinem a byl ožralý, takže to necítil.

Proto taky vznikla Moderní sebeobrana, protože selhává systém. Já jsem v takových situacích byla milionkrát a nikdy mi nepomohly ty poučky, které dávala buď policie, nebo tradiční sebeobrana.

Zmínila jste „blbé řeči“, kterými často začíná ten útok. Jak na ně reagovat?

Za prvé si uvědomme, že je v pořádku reagovat na blbé řeči. A je jedno, jestli to je sexistická poznámka, oplzlý vtip, homofobní komentář, nevhodné otázky, cokoliv. Je prostě v pořádku reagovat, protože to může být test. Ano, vy můžete mít před sebou člověka, který je nevinný vtipálek, ale s větší pravděpodobností můžete mít před sebou člověka, který testuje vaše hranice. To znamená, že zkouší, kam až může zajít.

On si vybere, na koho zaútočí. Protože u někoho by mu to neprošlo. Když třeba vidí, že je člověk rázný, že se za sebe postaví, tak na toho to nezkusí. Spíš si vybere někoho, kdo se po té jeho poznámce bude usmívat, kdo bude potichu, kdo bude pohledem zametat podlahu a bude chtít být zadobře. Takže když vám něco vadí, tak se ozvěte, protože vy si tím zajistíte, že ten člověk už to dělat nebude.

A další důvod, proč byste to měli udělat, je ten, že on nemusí zůstat jenom u toho, že vám pochválí poprsí, nebo bude jinak komentovat vaše tělo. Ono to může eskalovat, a zpravidla to eskaluje. A čím dál to zajde, tím je to těžší zastavit.

A jak to udělat prakticky?

Když vám někdo řekne něco, co se vám nelíbí, tak se na něho přísně podívejte a řekněte mu: „Takhle se ke mně nechovej.“ Nebo „s tímhle hned přestaň“. Tečka. Nevysvětlujte, neomlouvejte se, neproste, nedávejte na výběr, neusmívejte se. Buďte důrazní, jasní, struční. Opakujte to pořád dokola.

Potom přichází další zajímavý bod v sebeobraně, a to sice reakce toho člověka, ze které poznáte, jestli je jenom bodrý vtipálek, anebo je to sériový prasák, hulvát, toxický člověk nebo budoucí domácí násilník a agresor.

Když se ohradíte, a on se omluví, nechá toho, tak je to jenom někdo, kdo udělal špatný vtip. Ale když se začne bránit, říkat, že vyvádíte, že jste stejně hnusná a podobně, tak nemá dobré úmysly. Protože kolem toho svého jednání chce udělat kouřovou clonu a přehodit tu pozornost na vás. A to udělá tím, že vás začne shazovat.

Jako taková „univerzální rada“, jak jste zmínila kopnutí do rozkroku, se taky často dává třeba mít klíče v ruce, předstírat telefonování… Je to teda vůbec k něčemu?

To jsou časté rady a je dobře, že o nich mluvíme, protože jsme je slyšeli všichni. Ale nedělejme to, protože je to blbost. Klíče mezi prsty bych si provlékla maximálně na Comic-Con, kdybych chtěla být za Wolverina. Ale ne do reálného života, protože tím zraníte spíš sebe. Klíče nemají pevnou oporu a při úderu se vám spíš vylomí a poraníte se. Tomu člověku to neudělá nic. Takže to nedělejte a nechte klíče v tašce na odemykání dveří.

Další rada, kterou zmiňujete, je telefonování. To taky není dobrá rada, protože když už si myslíte, že vás někdo pronásleduje, tak je dobré si to ověřit. Můžete přejít na druhou stranu ulice, a pokud jde za vámi, tak jste ho odhalila. Teď už je na místě se bránit slovně a fyzicky, to znamená silný postoj, říct „běžte pryč“, opakovat to, být hlasitá, ať to slyší okolí.

Ale telefonování vás nezachrání, protože naopak pro toho člověka budete snadnější kořist. Bude si říkat, že tolik nevnímáte, že se může přiblížit. I kdybyste telefonovala s někým, kdo je kousek od vás, tak to nepomůže. Přepadení trvá pár vteřin, to je velmi rychlá záležitost, pokud vás chce okrást, někam zatáhnout, nebo vám dát ránu a jít zase pryč.

Telefon ale určitě použijte, když vidíte nějakou divnou situaci. Moderní sebeobrana je i to, že vy zavoláte pomoc. Nemusíte do toho vstupovat fyzicky ani slovně, ale prostě zvedněte telefon a zavolejte pomoc. I když si nejste jistí, co se děje, pořád je lepší být za blbečka než to podcenit.

Je něco, co by měl každý člověk vědět a znát ze sebeobrany?

Že sebeobrana se týká nás všech, protože všichni jsme někdy byli v situaci, kdy jsme se potřebovali za sebe postavit.