Žijeme zvláštní, turbulentní časy. Doba relativního klidu je nenávratně pryč. Někteří tuto dobu nazývají postfaktickou, v níž je pravda jen pomíjivou iluzí. Svět se stává nepřehledným kolbištěm, v němž se střetávají různé účelové interpretace reality, jež vytěsňují realitu samotnou. Vítězí pragmatismus bez zábran, vypjatý individualismus a zadlužený blahobyt minimalizující společnou odpovědnost a váhu sdílených pevných hodnot. Pryč s tou veteší! Žádní elitáři! Žádní cizáci! Trollí továrny chrlí své fake news bez ustání v on-line režimu.
Realitu světa vytváří její spolutvůrci – skuteční a svobodní lidé, schopni vlastního úsudku. Nesvobodní konzumenti účelově stvoření interpretací reality jen plují na polštářích nevědomí a nechají sebou manipulovat, jak se zrovna někomu hodí. Zkušení normalizační nomenklaturní kádři a lidé s estébáckou praxí už vědí, jak nasměrovat dav tím zaručeně „správným“ způsobem. Své vzory mají jako vždy východním směrem. Trocha žvance a trocha zábavy a pak už jen ukázat na ty škůdce a jede to jako po másle. Husákismus nahradil babišismus. To je pokrok jako hrom.
Lhaní se stalo veřejnou normou, stejně jako podvod, s odůvodněním, že uspět mohou jen ti silní a odolní, jen jedinci se silnými a odolnými žaludky, aby dokázali bez újmy spoluvytvářet a pak konzumovat agrofertí produkci, samozřejmě včetně její politické divize. Hoši z Lidovek a Mladé fronty vyrobí společně s Márou Prchalem lákavé obaly na to tzv. zboží všeho druhu. S pomocí přispěchá jistě i hradní Ovčáček v hradní Soukupově televizi. Svá zaručená moudra pronese i pár drsňáků od Okamury a několik stalinistů z oživlé komunistické party.
To je realita k nevíře. Ne, to se nám opravdu nezdá. Někdy to může vypadat tak, že to, co považujeme za přítomnost, je vlastně už minulost. Ale ona ta svévolně ukradená realita, rafinovaně interpretovaná pokřivenými zrcadly, předurčuje i naši budoucnost. A to je ten náš hlavní průšvih. To není jen jako, jako film, který zhlédneme a pak se z kina vrátíme do svého reálného života.
Ty vnější kulisy jsou součástí našeho světa a určují, kdo a co bude hrát. Pokud se smíříme s tím, že se všechny excesy staly novou normou, pak nám nebude pomoci. Měli bychom se neustále alespoň pokoušet vracet slovům jejich skutečné významy a obsahy. Tedy, nenechat interpretaci reality na těch, kteří ji chtějí jen využít a zneužít (vlastně ukrást) pro své mocenské egoistické ambice. Je to zápas bez přestávek a bez konce, ale je třeba jej vést. Třeba tím, že drzounovi dáme najevo, že je drzoun nejapný! A nemá co povídat při výročí okupace. Onen prominentní normalizační kariérista, který se nám směje do obličeje.
Pokřivená realita se opírá o pokřivené symboly. Rozum nad tím zůstává někdy stát. Nenechme si vnutit ten jejich normalizační mustr, pokud ještě můžeme. Můžeme-li ještě? Pak stačí alespoň říct ANO ne.
