FOTO: Pixabay/ArtisticOperations
Invaze barbarů. Film s tímto názvem natočil začátkem tisíciletí kanadský režisér Denys Arcand, autor veleúspěšného snímku Úpadek amerického impéria. Metafora názvu spočívá v přesvědčení, že všichni se v určitých situacích můžeme chovat vůči sobě jako barbaři: živí vůči umírajícím, muži vůči ženám, bohatí vůči chudým a naopak. Barbar nemusí být nutně cizinec a nosič zcela odlišných mravů. Barbarem může být také člověk přicházející jakoby z jiných časů, připravený zbořit kulturu a hodnoty naší doby.
Určitě nejsem sám, kdo v postojích a premisách soudobých pokrokářů¨, vnucujících nám hrubou silou zářnou budoucnost, čuje hnilobný puch raně středověkých mučíren.
Člověk, který v těchto dnech prosazuje postoje a rozhled z dob inkvizice se středověkou patriarchálností, zbožštěním státu, s podezřením vůči všemu cizokrajnému a pohrdáním vědou, může být nepochybně pokládán za barbara. Představa, že místo škol, nemocnic a vědeckých center je radno stavět co nejvíce svatostánků, že vzdělání je škodlivé, ježto působí rozvrat v hlavách a každá moc, i ta zjevně zločinná a zlodějská, je od boha, a proto posvátná – celé to tmářství nemůže uhranout samostatnou a sebevědomou duši.
Leč ve stejné míře je barbarem i ten, kdo poměřuje minulé doby standardy politické korektnosti, jak se utvořily v 21. století. Existuje barbarství dvou druhů: archaické a pokrokářské. To první je obráceno zády k budoucnosti, to druhé k minulosti. Jedno tlačí společnost k tradicím, starobylým zvyklostem a normám, k tvorbě mýtů. To druhé naopak zapuzuje minulost jako zápecnickou, předsudečnou a nedotahující se na úroveň pokrokových postojů, jako uvízlou až po krk v otrokářství, rasismu, kolonialismu, vykořisťování, a proto hodnou jen odsudku, pohrdání a zapomenutí. Platí to nejen pro postoje a pojmy, ale také pro jejich konkrétní nositele – výjimečné historické postavy.
Ti velikáni minulosti, nejen panovníci a dobyvatelé, ale také objevitelé, vynálezci, myslitelé, otcové-zakladatelé rozhodně pokulhávají za soudobým „demokratickým standardem“. Velcí Evropané se také měrou vrchovatou provinili před současnosti koloniální minulostí svých zemí. I v Čechách se objevili žalobci, kteří trvají na tom, že ani minulost českého národa nebyla zcela býložravá, každopádně nějakým způsobem těžila z přináležitosti k zločinnému stavu „bílého muže“ a měla by dnes být pohnána k odpovědnosti. Je prý na čase ustavit plnomocný orgán, který by uměl výši dluhu vypočítat a sjednat cesty k nápravě minulých vin.
Nikdo významný nemůže být ze své zadluženosti vyviněn. Charles Darwin může za to, že když sbíral materiály pro svou evoluční teorii, plavil se na lodi Beagle v rámci jedné z „koloniálních výprav“, které měly zajistit „britskou kontrolu nad zkoumanými územími“. Proto Darwinovy sbírky flóry a fauny by bylo korektní vyjmout z expozice Londýnského přírodovědného muzea, jakož i sochu samotného vědce. Stejná hrozba visí nad dědictvím jiných velikánů: švédského přírodovědce Carla Linnaeua či skotského filozofa Davida Humea, kteří se ve svém 18. století nejednou dopouštěli velmi nelichotivých poznámek na adresu neevropských národů. Místo projevů vděčnosti za to, že na hony předstihli svou dobu, zaslouží si prý přísné pokárání právě za to, že byli lidmi své doby.
Není to nic jiného než chrono-supremacismus, což je ideologie nadřazenosti jedné doby nad všemi předchozími. Představa, že zrovna my žijeme v těch požehnaných špičkových časech, kdy konečně správně rozumíme morálce a etice a z výšky svého definitivního poznání se můžeme bohorovně posmívat zastaralým zabedněncům – toť neklamná známka hlouposti a necitlivosti současníků. Řečeno natvrdo – známka jejich barbarství.
Tento „Zeitgeist“ po nás žádá, abychom bourali pomníky, vymazávali z učebnic slavná jména, sdíleli „kulturu rušení“ (cancel culture) a pokládali myslitele a vědce minulosti za opovrženíhodné nositele předsudků. Tak tomu bylo v Rusku po Velké říjnové revoluci: každý nedovzdělanec se holedbal domnělým právem pohlížet pohrdlivě na hrdiny minulých věků, poněvadž tenkrát ještě nedospěli k pochopení důležitosti třídního boje a diktatury proletariátu. I přes nezpochybnitelnou ubohost a karikovanost takové mánie historického velikášství je nyní, o sto let později, stejným pohrdáním vůči „zastaralým a přežitým veličinám“ sycena pýcha nejnovějšího pokrokářství, jen s jinou ideologickou omáčkou.
Naši a cizokrajní liberálové se zatraceně mýlí, když se domnívají, že jejich postoj je přímo protichůdný vůči postoji věčně včerejších ruských milovníků starých časů. Ti ruští zpátečníci se domnívají, že boj proti „prohnilému Západu“ posvěcuje středověké tmářství a zvyklosti „domostroje“ (soubor staroruských norem chování). Ti naši pokrokáři blazeovaně zavrhují minulost coby říši násilí a nerovnosti. Paradoxně je navzájem pojí naprostá nesnášenlivost vůči přirozenému běhu dějin, které se vždy vyvíjejí jako živý organismus. Pod módními hesly „věrnosti tradicím“ na jedné straně a „rozmanitosti a různorodosti“ na straně druhé první i druzí hlásají povinnou jednomyslnost.
Oba druhy barbarství jsou nepřátelské vůči civilizaci, ať už chtějí zničit současnost ve jménu „posvátné minulosti“ anebo kompromitovat minulost ve jménu nejnovější ideologické pandemie. Přitom mizí objemové vidění historie a nezbývá než buďto plytká politicky korektní aktualita, anebo zapadlá a vyčpělá archaika. Je to těžký zločin vůči době, kterou zrovna žijeme. Je to dobovražda, chronocida, ve své podstatě – sebevražda kultury, která obvykle chová barbarství ve svém vlastním lůně.
