Rusko a Írán spojuje nenávist vůči Západu – ruský vůdce Putin a ájatolláh Chameneí. FOTO: Wikimedia Commons / CC BY 4.0 / Public Domain
FOTO: Wikimedia Commons / CC BY 4.0 / Public Domain
KOMENTÁŘ / Íránská islámská republika otevřeně vojensky útočí na Stát Izrael. Není to překvapení. Írán je agresivní regionální mocnost, která spolu s Ruskem a Čínou sní o postzápadním světě, v němž by neplatilo „západní“ mezinárodní právo a škrtnut by byl údajně „západní“ koncept lidských práv. Útok Íránu, který má 88 milionů obyvatel, na devítimilionový Izrael, je výrazem nenávisti jedné z revizionistických mocností vůči Západu a svobodnému světu.
Írán nikdy nebyl západní kolonií a své sebevědomí odedávna budoval i na „politice paměti“ zakořeněné v tradici Perské říše, sahající až do antických časů. Její součástí je též příběh soupeření s Evropou a Západem. Zároveň bychom u šíitských Peršanů mohli identifikovat i zásadní distanc vůči někdejší Osmanské říši, s níž byla Persie v minulých staletích v permanentním konfliktu. Lze dokonce hovořit o jakémsi pocitu perské nábožensko-etnické nadřazenosti vůči „méněcenným“ Turkům a Arabům.
Od Persie k „árijskému“ Íránu
Klíčovou osobností moderních perských čili íránských dějin byl Rezá Šáh Pahlaví, vládnoucí v letech 1925–1941. Za jeho panování, které můžeme označit jako diktaturu, se rozběhla překotná centralizace, modernizace a industrializace. V roce 1935 nechal Persii přejmenovat na Írán čili „Zemi Árjů“, což bylo svérázné přitakání árijskému (rasistickému) běsnění v Hitlerově nacionálněsocialistickém Německu včetně antisemitismu.
Zahraniční politika Íránu tehdy lavírovala mezi Německem a Velkou Británií, ovšem po útoku Německa na Sovětský svaz, dosavadního spojence, došlo ještě roku 1941 k anglo-sovětské invazi do Íránu. Rezá Šáh Pahlaví byl donucen k abdikaci a na trůn nastoupil jeho syn Muhammad Rezá Pahlaví. Zatímco britští vojáci opustili Írán v březnu 1946, sovětská armáda zde zůstávala. Stalin podporoval v Íránu komunistické hnutí a prosovětský separatismus – sovětská armáda odešla až v prosinci 1946 na nátlak USA.
Íránský vývoj byl v následujících letech turbulentní. Země udržovala přátelské vztahy s USA a hned roku 1948 uznala existenci Státu Izrael. Obě země, Írán a Izrael, se navíc považovaly za spojence proti neklidné arabské majoritě na Blízkém východě.
Vše se změnilo v roce 1979 vítězstvím tzv. islámské revoluce, která znamenala konec monarchie a zřízení tzv. islámské republiky, což byla ovšem ve skutečnosti brutální náboženská diktatura. Výrazem nového íránského sebevědomí a agresivity byla například destruktivní íránsko-irácká válka v letech 1980–1988.
Chceme vlastní impérium!
Írán se stal teokratickou islámskou diktaturou, jejímž poznávacím znakem je nenávist vůči Západu, kdy USA začaly být ajatolláhy označovány jako „velký satan“, zatímco Izrael jako „malý satan“. Démonizace Židů se stala součástí íránské každodennosti. Není třeba zevrubně líčit nedávné dějiny Íránu.
Faktem je, že pod vedením ajatolláhů se Írán proměnil v revizionistickou mocnost s imperiální agendou, jejímž cílem je zničení Izraele, vytlačení Západu z Blízkého východu a vytvoření vlastního impéria. K tomu patří i z historického hlediska paradoxní spojenectví s fašistickým Ruskem a intenzivní koketérie s komunistickou Čínou.
Stárnoucí ajatolláh Sajjid Alí Chameneí, který je od roku 1989 faktickou hlavou Íránu a vůdcem íránských ozbrojených sil, inicioval vznik íránského jaderného programu. Veřejně šíří antisemitismus a popírá holokaust. Pod jeho vedením podporuje Írán (spolu s Ruskem) brutální asadovský režim v Sýrii, stejně jako nejagresivnější teroristické skupiny v Libanonu, Gaze a Jemenu. Írán dodává zbraně Rusku, které vede genocidní válku proti Ukrajině.
Jsme na prahu globálního střetu?
Vysvětlovat aktuální íránský útok drony a raketami na Izrael pouze jako odvetu za útok na íránský konzulát v syrském Damašku je nesmysl. Íránská teokracie jen dále sleduje svůj imperiální program a testuje Západ a na prvním místě Spojené státy americké, kam až může zajít. Nikterak se v tom neliší od válčícího Ruska a asertivní Číny, s nimiž tvoří silný trojlístek zemí užírajících se protizápadní nenávistí.
Válka Ruska proti Ukrajině, neklidný Indo-Pacifik, jemuž by ráda dominovala Čína, a k tomu mnohočetné problémy na Blízkém východě, to jsou tři ohniska regionálních konfliktů, která by se v nečekaný okamžik mohla propojit do jednoho globálního válečného střetu.
Bylo by infantilní tvářit se, že voláním „po míru“ zabráníme válce, která už dávno začala. Jestli se skutečně rozhoří do nějaké „komplexní“ světové války, to záleží na mnoha faktorech. Silné karty drží v rukou i náš Západ a jeho spojenci od Izraele po Japonsko. Velká ostrá válka nebude, pokud si agresivní mocnosti, jako Rusko, Čína a Írán, vyhodnotí, že reakce USA a Evropy na jejich válečné avantýry pro ně budou více než bolestné.
Tváří v tvář fanatické ideologii
Jenže je tu ještě jeden faktor, který nesmíme přehlížet, poněvadž bychom udělali stejnou chybu jako v roce 2022. Tehdy také útok Ruska proti Ukrajině neměl z vojenskobezpečnostního hlediska smysl. Avšak logika orientálních autokratů je jiná než ta naše, západní. Rusko válčí proti Ukrajině (a Západu) z ideologických důvodů, stejně jako Írán proti Izraeli (a Západu).
Nenechme se mýlit, že Čína je jiná – bedlivě pozoruje západní chování a vyhodnocuje slabosti Západu, jenže zároveň jí jde o vlastní imperiální prestiž. Jinak řečeno: autokraté, diktátoři a tyrani chtějí realizovat svůj sen o postzápadním světě, aktuální konflikty nejsou jen nějakým soupeřením o nová území a vliv.
Vládnoucí politické a intelektuální elity Ruska, Číny a Íránu jsou přesvědčeny o vlastní nadřazenosti a pohrdají jinými státy a národy. Je to zápas o svobodu a lidskou důstojnost tváří v tvář fanatismu toužícímu po zotročení celých národů.
