Barack Obama FOTO: Pixabay
FOTO: Pixabay
KOMENTÁŘ / Evropské i americké zpravodajské zdroje potvrdily dokončení první dodávky řádově stovek íránských balistických raket Rusku. To hodlá střely s relativně krátkým doletem použít v přífrontových oblastech, aby takto uvolněné vlastní rakety Iskander-M o to intenzivněji nasadilo ve větší hloubce proti ukrajinskému zázemí. Nejedná se přitom o jednorázovou dodávku z Íránu, ale o začátek široce pojaté dlouhodobé spolupráce obou revizionistických mocností.
První íránská dodávka balistických raket Moskvě byla dokončena. Stalo se tak navzdory takřka rok trvajícím varováním představitelů USA i evropských zemí, aby si to Teherán laskavě rozmyslel. Zaříkávání ovšem má na rozhodování íránských fundamentalistů zhruba stejný účinek jako úpěnlivé výzvy k uspořádání svobodných voleb na záměry venezuelských komunistů. Tedy veškerý žádný. Íránské zastoupení při OSN navíc dodávku drze popřelo, stejně jako dodnes popírá i předchozí prokázanou vojenskou podporu Ruska proti Ukrajině.
Íránská dodávka realizovaná navzdory západním námitkám představuje výraznou eskalaci dosavadního angažmá Teheránu v ruské agresi proti Ukrajině. Fundamentalistický režim již dodal Rusku stovky „sebevražedných dronů“ Šáhid, které agresor nasadil pod vlastním označením Geraň-2. Írán rovněž postavil v Tatarstánu ve městě Alabuga u Kazaně továrnu vyrábějící zmíněnou zbraň. Ta je určena k saturačním masovým útokům na ukrajinskou protivzdušnou obranu kombinovaným s nasazením účinnějších prostředků (leteckých střel s plochou dráhou letu, balistických raket) proti klíčovým cílům.
Zatímco šáhidy/geraně na sebe přitahují pozornost ukrajinské protivzdušné obrany a zatímco se doufá, že proti nim budou nasazeny drahé západní protiletadlové prostředky, jejichž zásoby se tenčí, hlavní jsou útoky jinými typy zbraní. Pořizovací cenu šáhidu přezdívaného „létající moped“ lze přitom srovnat s ojetým automobilem.
Avšak nyní už Írán neposkytuje „pouze“ vražednou clonu pro účinnější útoky ruskými zbraněmi. Poslední pomoc Moskvě umožní také intenzivnější napadání cílů ležících stovky kilometrů za frontou jejími vlastními zbraněmi, od nichž část dosavadních úkolů převezmou íránské protějšky.
Co Írán dodal?
Do Ruska dorazil zbrusu nový íránský systém Fahd 360, který lze stručně charakterizovat jako lokální napodobeninu základního modelu amerického systému HIMARS, ovšem s vyššími výkony. Střela letící čtyřnásobnou rychlostí zvuku s pomocí satelitního navedení zasahuje hlavicí o hmotnosti 150 kilogramů cíle ve vzdálenosti až 120 kilometrů, s uváděnou kruhovou odchylkou do 30 metrů. Odpalovací zařízení může přepravovat až šest střel.
Kromě toho byl dodán i jiný, zatím nedostatečně identifikovaný systém krátkého doletu. Podle některých zpráv by mohlo jít o relativně novou balistickou raketu Ababil. Jedná se o menší střelu s bojovou hlavicí o hmotnosti 45 kilogramů a dostřelem 86 kilometrů.
Pokud by se nakonec ukázalo, že kromě Fahdu 360 postupně přijdou také modernější velké taktické rakety, jako Fateh-110 , ukrajinským velitelům by nepochybně přibyly další vrásky. Nicméně věřím, že zprávy o „íránském HIMARSu na steroidech“ samy o sobě k úpornému bolení hlavy úplně stačí.
Íránský raketový program byl dlouho samozvanými experty zpochybňován a zesměšňován, případně rovnou odepisován jako údajná „dezinformační hra“. Ruské nákupy íránské raketové techniky nicméně ukazují, že i když dlouholeté snahy revolučních gard o vývoj balistických raket dlouhého doletu mohou trpět přetrvávajícími nedostatky, podobně jako v případě zbraňových systémů ze Severní Koreje není povznesený výsměch namístě.
Jestliže probíhá válka, i méně kvalitní zbraň je vždy mnohem lepší než vůbec žádná zbraň. A přesně k tomuto závěru reálně míří delirantní debata o potenciální technologické převaze odzbrojené Evropy nad jejími nepřáteli.
Nesmrtelná „zásluha“ Baracka Obamy
V důsledku pochybných diplomatických operací, jimiž chtěl bývalý americký prezident Barack Obama zajistit svůj plánovaný „politický odkaz“ na Blízkém východě, došlo k předprogramovanému rozkladu systému mezinárodních sankcí založeného rezolucí 2231 Rady bezpečnosti OSN. V souvislosti s tématem tohoto článku se jeví jako klíčové, že již v říjnu loňského roku skončila platnost mezinárodních omezení pro vývoz íránských vojenských raket.
Stručně řečeno, Obamova administrativa se před lety rozhodla, že vše, kromě pochybně omezeného jaderného programu, má být Íránu nakonec povoleno. Tedy včetně obchodování s pokročilými raketovými systémy, které mohou skončit v rukou dalších nebezpečných režimů po celém světě a jejichž prodej přinese Teheránu dodatečné finanční prostředky do vojenského rozpočtu.
Výsledky údajně geniálních obamovských kalkulací právě sledujeme na vlastní oči. Jsou stejně málo potěšující jako vzpomínky na utahování si ze severokorejské a íránské raketové hrozby, jehož bylo v českém veřejném prostoru plno během kampaně proti radaru v Brdech.
Dnes ovšem čelíme situaci, kdy evropský kontinent skutečně ohrožují rakety celé koalice „darebáckých států“, přičemž možnosti obrany proti nim, dokonce i s dávno plánovanými kapacitami v Polsku a Rumunsku a novinkami plánovanými pro Německo zůstaly zcela nedostatečné.
Podle dostupných zpráv Západ prý zvažuje „další sankce“ proti Íránu za jeho nejnovější podporu ruské agrese na Ukrajině. Mezi nimi jsou údajně také posílené sankce proti státní letecké společnosti Iran Air. Pokud je tohle pravda, jedná se o zcela nestrategickou odpověď a rozhodně nelze očekávat, že se fanatici v Teheránu kvůli ní vzdají dojednaného přístupu k ruským vojenským technologiím.
Faktem je, že všechna „důrazná varování“ darebáckých států selhávají a systémy sankcí je nedokážou odrazovat od jejich agresivní politiky.
Západ se spolu se spojenci tak jako tak bude muset znova vyzbrojit. V lepším případě proto, aby konečně dosáhl věrohodného odstrašování agresorů. V horším proto, aby obstál v širším ozbrojeném konfliktu, který se kvůli dlouholetému appeasementu stal takřka nevyhnutelným.
