Jsme už zvyklí, že v Rusku a Sovětském svazu bylo vynalezeno všechno na světě, jen nepříznivé okolnosti pak zabránily realizaci.
Některé objevy, když se o nich dnes píše, působí dojmem pohádek z konspiračních serverů a je opravdu otázka, co všechno se ve skutečnosti odehrálo. Některé příběhy ale mají reálný základ.
Ve 30. letech žil v Sovětském svazu zajímavý muž jménem Robert Bartini. Byl považován za skutečného génia, pokud šlo o konstrukce letadel a také vytvořil teorii “multidimensionalního časoprostoru”, která prý byla „logickým vývojem Einsteinovy teorie“.
Jak se italský objevitel do SSSR dostal? Robert-Ludwig Bartini (1897 – 1974), syn italského barona, se totiž stal členem italské komunistické strany, ale v roce 1923 byl po uchopení moci fašisty nucen emigrovat do SSSR, kde v roce 1927 vstoupil do tamní komunistické strany. Přijal sovětské občanství a říkal si Robert Ludvigovič Bartini. Záhy začal navrhovat experimentální letadla, mezi nimi arktický dálkový průzkumný letoun, rychlostní letadlo Stal 7 a pak záhadné neviditelné letadlo.
Informace o testování tohoto letadla máme od novináře I. Višňakova, který o projektu psal v časopise Izobratěl i racionalizator. „Neobvyklost tohoto stroje byla patrná už v okamžiku, kdy motor nastartoval. Všichni zaměstnanci na tajné základně na tuto chvíli čekali s netrpělivostí. Pověsti o startu se šířily rychlostí blesku a mnoho ‚diváků‘ se nacházelo nedaleko startu.“
Po spuštění motoru se z výfuku vyvalil modrý kouř. Jak se otáčení vrtule zrychlilo, letadlo začalo mizet z pohledu. Zdálo se, že se rozpouští ve vzduchu. Ti, kteří byli blízko startu, tvrdili, že viděli, jak letadlo pojíždí po dráze a vznáší se k nebi, těm ostatním zmizelo z dohledu už na zemi.
Višňakov tvrdí, že k tomu došlo v druhé polovině třicátých let na jednom z tajných severních letišť. Existuje údajně písemný doklad, že zkušební lety neviditelného letadla skutečně probíhaly.
Letecký konstruktér V. šavrov zmiňuje let v prvním svazku své knihy Historie konstrukcí sovětských letadel. Píše, že tento stroj byl vyvinut v konstrukční kanceláři letecké akadenie pod vedením S. Kozlova v roce 1935 a to na základě jednoho z letadel Jakovlev.
Hlavním prvkem neviditelného stroje byl jeho povrch, který byl vyroben z transparentního materiálu zvaného rodoid, což bylo speciální organické sklo. Během vzletu byla také použita speciální kouřová clona z plynu namodralého odstínu, který zajistil neviditelnost letadla proti obloze.
Šavrov také píše, že průhledný trup stroje byl zevnitř pokryt vrstvou amalgámu. Podle něj se letadlo stalo neviditelným pro pozorovatele už po odlepení od země. Za letu bylo doprovázeno letadlem UT-2, které kopírovalo jeho trasu. Zkušební lety byly zaznamenány na film a ten prý nezachytil ani přibližné obrysy letadla. To vypadalo slibně, jenže další testy ukázaly, že zázračný rodoid ztrácí časem své vítané vlastnosti, tedy průhlednost. Po provedení zkoušel bylo letadlo demontováno a projekt byl pozastaven. Konstruktéři ještě navrhovali další metody, třeba použití chromovaných desek, ale nic z toho nebylo.
Proč Sovětský svaz v projektu nepokračoval? Stalin by zřejmě neviditelná letadla rád měl, ale nejspíš si od toho moc nesliboval. Může se také spekulovat o tom, že Bartini byl sice komunista, ale mohl projekt zdržovat, aby Stalin nemohl provádět vývoz světové revoluce. Faktem je, že Bartni byl v roce 1937 (nebo 1938) zatčen v rámci čistek. Byl obviněn, že je nepřítel lidu a špion fašistické Itálie.
Během války ale, stejně jako jiní odborníci, pracoval v konstrukčních kancelářích. Plnou svobodu dostal až v roce 1946 a po roce 1956 za destalinizace byl rehabilitován. V roce 1967 dostal Leninův řád. V poválečné době se dál věnoval pozoruhodným leteckým konstrukcím a k lidem, které ovlivnil, patřil i konstruktér sovětských kosmických lodí Sergej Koroljov.
Bartini měl rozhodně přece jen štěstí. Přežil dobu, kdy více než letadla spíše mizeli lidé a to navždy.
