Už dlouho je brexit, tedy, abychom byli přesnější, obavy Britů, že – když si to s referendem takhle zavařili – , budou muset chtíce nechtíce dříve či později přece jen vystoupit z Evropské unie, předmětem dohadů a obav. Mnoho set, možná tisíců narychlo vykvašených „brexitologů“ si na téhle bezprecedentní situaci už bezmála tři roky přivydělává či si vylepšuje akademickou kariéru.

Smutná pravda je, že tohle je všechno bohapustá futurologie. Existuje tolik proměnných – od rychle se střídajících tváří na britské politické scéně po reakci některých čerstvých legálních migrantů z východnějších částí EU –, že se i sebelepšímu brexitologovi může povést situaci správně predikovat vážně jen náhodou. Mě osobně vývoj situace už několikrát překvapil, a spolu se mnou i řadu povolanějších analytiků brexitu.

Mnozí stále ještě řeší, kdo za to může, totiž: komu se podařilo britskou veřejnost zblbnout natolik, že si v referendu vyvolila odchod z Unie. Byl to Boris Johnson se svým rudým doubledeckerem, na kterém bylo takhle velkými písmeny vymalováno: „Každý týden věnuje Británie 350 milionů liber na EU. Za tu částku bychom mohli vylepšit národní zdravotní službu.“, což byla, jak se ukázalo zhruba půl hodiny po vyhlášení výsledků referenda, bohapustá lež?

Byl to mediální magnát Rupert Murdoch, který před referendem masíroval čtenáře bulvárních deníků nenávistnou kampaní zaměřenou proti „migrantům“? Dobře čtyři týdny nebylo na první stránce The Sun nic jiného než „Deset důvodů, proč vystoupit z EU“ či fotografie jakýchsi podivných existencí u článku „Připraví nás o byty a o práci“.

(Murdoch, společně s dalšími sobě podobnými, zmátl veřejnost tak důkladně, že si mnozí přestali být jistí, kdo ti „migranti“ vlastně jsou. Znám řadu Čechů a Slováků, kteří, kdyby směli v referendu volit, byli by volili odchod, „aby zbavili Británii imigrantů“. Odmítali pochopit, že jediní imigranti, kterých se Británie může zbavit odchodem z Evropské unie, jsou oni sami.)

Obávám se, že na tuhle otázku nikdy nezískáme uspokojivou odpověď.

Fakt je, že mediální masáž ve spojení s výsledky referenda v určité části společnosti uvolnila dlouho potlačovanou nenávist vůči čerstvým migrantům z východnějších částí Unie – tedy konkrétně „nám Polákům“. Několik známých mi barvitě popisovalo šikanu, jakou začaly jejich děti ze dne na den zažívat ve škole, nebo nepochopitelně změněné chování sousedů, kteří s nimi až do té doby jednali slušně.

Jistě, všichni čerstvější imigranti z ascendentních zemí EU, mezi které patříme i já a můj přítel, by si co nejdřív přáli vědět, co bude s nimi – budou smět zůstat v Anglii a za jakých podmínek? Co pro to můžou udělat? To ovšem zatím stále netuší. Řečí a nařízení ohledně toho už byla spousta, ale oboje se mění skoro ze dne na den.

(Někteří z nás platili imigračním právníkům, aby jim pomohli vyplnit osmdesátistránkovou žádost o povolení k pobytu, ve které se, mimo jiné, muselo na den přesně uvést, kdy jste v uplynulých pěti letech opustili Anglii. K žádosti bylo třeba přiložit originál pasu a čekací doba, jak se proslýchalo, měla být kolem dvou let. A pak jsme se před pár měsíci dozvěděli o další hlášce úřadů, podle které bude možno o povolení k pobytu požádat mobilem, prostým zodpovězením tří otázek.)

Teď, když se pátek 29. března 2019, datum, kdy údajně skutečně dojde k brexitu, neúprosně blíží, začínají mít velký strach i místní, rození Britové, z nichž mnozí vůbec netouží se podívat do zbytku Evropy a jejichž příbuzní neemigrovali do některé ze zemí EU. Fámy – anebo to nejsou fámy? –, že v ten den vypoví službu zásobování a nejspíš přestane téct voda z kohoutku, protože vodárnám vypnou proud, už si můžete poslechnout i v rozhlase.

Jistě, všechno jsou to jen dohady brexitologů. Ale obezřetní jedinci, jako třeba přítel mé kamarádky, už zavalili byt desítkami a stovkami konzerv a lahví s pitnou vodou. Připravují se na to jako na válku.