Dorazí Brňák na Tenerife, ubytuje se v hotelu přesně o patro nad námi, vyleze na terasu, kouří (což se v celém hotelu nesmí) a – netuše, že rozumíme – mudruje (lepší brněnštinou, než to umím já zapsat): „Kurňa, to byl n-gr, ne? Nebo že by měl takovou černou košelu? Ne, to musel bejt n-gr, přece sem ho viděl, né?“

(Vykloní se přes terasu, aby se o tom přesvědčil.)

„Jo, jasan, je to tak. Je to n-gr. Teda ten je černej jak… já nevím co, ty vogo. Normálně toho kdybych potkal po setmění, tak ho nepotkám, poňvač ho neuvidím, ty vogo. Eště do něj vrazím a rozbiju si nos. Ten se teda opalovat nemusí, ten to má přímo v rodě. Ty jo. To teda jo. Co tady dělá, ty vogo, když se nemusí opalovat…“

V tomto okamžiku K. vyleze na balkóně na židli (to je OK, jsme v prvním patře pár metrů nad zemí) a dírou mezi tyčkami zábradlí Brňákova balkonu prostrčí plechovku místního piva.

Řekne: „Dáš si se mnou? Ty seš z Moravy, já sem z Čech. Sme kamarádi, ne?“

Brňák na půl vteřiny oněmí, pak si plechovku vezme, otevře ji a lokne si.

„Týýý jo, ty vogo, ty mluvíš česky? Ty seš teda borec, ty vogo! Nemáš tam eště jednu? Já jen kdyby náhodou… Týýý jo, ty se nemusíš opalovat, co? Ty to máš v genech! Chceš cigáro? Nekecej – fakt ne? Ty nekouříš? Dobře děláš. Už takhle máš černý plíce, co?“

Pak byli den a půl nejlepší kamarádi a pak Brňák odjel, nahrazen jsa hlasitě souložící ruskou dvojicí. Tak nevím, asi nám bylo líp s bodrým Brňákem.