Předseda Pirátské strany Ivan Bartoš před několika dny prohlásil, že až opadne současná zdravotní krize související s covidem, chtěl by se sejít s prezidentem Milošem Zemanem a mimo jiné s ním probrat to, jak hlava státu bude postupovat po letošních sněmovních volbách. Takový záměr zní naprosto logicky a neměl by budit žádné senzace zvlášť v kontextu Zemanova počínání a jeho pojetí prezidentské funkce, ovšem pro některé to byl hotový červený hadr na býka.
Šéf Pirátů Bartoš prohlásil: „Určitě bych se s ním chtěl pobavit i o tom, jak on si představuje, kam by Česká republika měla jít v té krizi tohoto roku s deficitním rozpočtem a zda stále platí, že vítěz voleb je pověřen sestavováním vlády, nebo se vracíme k původnímu konceptu, který byl zažitý, hledání většiny v poslanecké sněmovně a 101, protože role prezidenta je důležitá.“
U komunistů tahle snaha vyjasnit si, co od prezidenta můžeme po volbách očekávat, vyvolala hotové pozdvižení. Jaroslav Kojzar v Haló novinách napsal: „To tady ještě nebylo. Za celou historii Československa a ani v havlovsko-klausovské polistopadové České republice. Všechno je ovšem prvně. Tentokrát jde o to, že předseda jedné politické strany tři čtvrtě roku před volbami, aniž by věděl, jak ty vzdálené volby vůbec dopadnou, avizoval, že se rozhodl jít za prezidentem a zeptat se ho, koho že pověří sestavením vlády. To tady opravdu ještě nebylo.“
Kojzar má pravdu, před letošními volbami se dějí věci. Prezident Miloš Zeman je například vyhlásil mnohem dříve, než bývá obvyklé: To tady ještě nebylo, mohl by i v tomto případě vykřikovat Jaroslav Kojzar (a opravdu, něco podobného tady skutečně minimálně od roku 1996 nebylo). Předlistopadový komentátor Rudého práva se však zaměřuje na šéfa Pirátů Bartoše, což jistě není náhoda.
„Avizovaný záměr předsedy Pirátů Ivana Bartoše přerostl hranice normálnosti. Dokonce v době koronaviru, kdy všichni by měli mít jiné starosti, než je pirátská touha vládnout. Přitom to zaznělo od strany, která za nic nezodpovídá a jen jako pověstné zvířátko mungo – pamatujete jistě z krizových šedesátých let – z dálky útočí, kouše a pak se zase schová, aby stálým obtěžováním udolala mnohem silnějšího protivníka. Nezbývá, než se zeptat: Jak vlastně Bartošův záměr hodnotit? Jako pouhopouhý dotaz, který má právě jeho zviditelnit? Nebo dotaz, po němž musí logicky následovat ultimátum? Nebo jde o ultimátum samo? Je od věci za oním dotazem slyšet: Když nebudete jmenovat mne, pak začne boj? Máme se tedy »těšit« na český impeachment, když se Miloš Zeman nebude chtít podřídit?“ spekuluje a perlí Jaroslav Kojzar.
Užitečná audience
Pro Kojzara jsou zjevně šedesátá léta doba, která je mu bližší než ta současná a kterou dnešek poměřuje, a v tom je možná ten problém. Prezident není všemocný vládce naší země a neměl by si dělat cokoliv, co se mu zamane.
Není zkrátka možné, aby po jedněch volbách jejich vítěze automaticky jmenoval předsedou vlády a po druhých dělal všelijaké obezličky a vymýšlel si kdovíjaké podmínky pro jmenování premiérem. A to vše podle toho, jaký je zrovna jeho vztah ke konkrétnímu vítězi voleb a jak to celé zapadá do jeho mocenských hrátek.
Snaha ujasnit si situaci, kterou vyvíjí Ivan Bartoš, je proto zcela na místě a lze jenom uvítat, že s ní předseda Pirátské strany přišel. Prskání Kojzara ani urážky, které směřuje na adresu šéfa Pirátů, na tom nic nemění. Tvrdí, že Bartoš, „který před několika lety byl pouhé nic a pomoc hledal u kohokoli, touží být nejmocnějším mužem ve státě“.
Jaroslav Kojzar by se měl možná také objednat na audienci u prezidenta republiky Miloše Zemana. Třeba by mu došlo, jak je to v této zemi s touhou po moci a kdože to vlastně prahne být nejmocnějším mužem ve státě. A nejde jen o současného hradního pána. Ono těch adeptů je samozřejmě víc, nebo si snad někdo myslí, že Andrej Babiš opravdu nejvíc ze všeho touží po klidné penzi a po tom, aby někde krmil holuby?
