Ivan Hlas bude letos slavit významné jubileum, jak se říká. Je pozitivní, ale ne ve všem. „Nejvíc mě zaráží, jak technika předběhla lidi. Nějak jsme se nedokázali vyrovnat s tím, jaké možnosti máme. Vidím to, kdykoli se ocitnu na sociálních sítích. Vždycky jsem si říkal, že každý má svůj názor a podle svých rozumových možností jej vyjadřuje. Ale nikdy předtím jsem se nesetkal s takovou zlobou, hnusem a nevzdělaností jako teď,“ říká v rozhovoru pro FORUM 24+ písničkář.

Rozčarování písničkáře, jenž letos oslaví sedmdesátiny a na Nový rok se stal pradědečkem (i to se rockerům stává), je naštěstí jen malým ostrůvkem smutku v jinak pohodovém povídání, během něhož „hanspaulský bard“ vzpomíná především na okolnosti vzniku filmu Šakalí léta, od jehož premiéry uplynulo na sklonku minulého roku přesně třicet let.

„A pak mi jednoho dne volá kamarád Petr Šabach a povídá: ,Prosím tě, pojď se mnou, nějaký šílenci chtějí z mé povídky udělat celovečerní muzikál. Pojď jim to rozmluvit.‘ Sešli jsme se v hospodě u Písecké brány, ale ti mlaďoši, Jarchovský s Hřebejkem, byli tak zaťatý, že přemluvili oni nás. Petr v jednu chvíli řekl: ,Dobře, ale tu látku vám dám pod podmínkou, že hudbu bude dělat tady Ivan.‘ Trochu se zarazili, nakonec stejně proběhl konkurz na skladatele, ale já v předstihu, už s vědomím toho, o čem má ten film být, napsal písničku Sladkých patnáct a na to konto jsem tu muziku dostal,“ vypráví písničkář.

Ivan jedním dechem přiznává, že mu projekt totálně změnil život. „Upřímně, neznám lepší reklamu, než je film s vaší muzikou, to se nedá okecat. V roce 1993 jsem dostal hudební cenu za zpěváka roku a poprvé jsem si ověřil, že sláva není jenom krásná. To když mi volali různí nejmenovaní zpěváci, jestli si fakt myslím, že jsem nejlepší zpěvák,“ říká.

Rozhovor se nevyhýbá ani vzpomínce na bezútěšná osmdesátá léta a osvětluje důvod, proč Ivan hned po sametové revoluci nastoupil do protialkoholní léčebny, jakkoli nikdy nebyl závislý na alkoholu. „Já tam šel hlavně z morálních důvodů, jako gesto, myslel jsem si, že když se mění společnost, tak by se člověk měl změnit taky. Myslel jsem to i jako výzvu pro ostatní kamarády, ale po mně se už nikdo neodhodlal. A tak jsem léčebnu, jelikož jsem do ní nastoupil dobrovolně, po měsíci opustil. Rovnou do hospody jsem nešel, asi až za čtrnáct dní, ale bylo to v klidu,“ vysvětluje.

Na závěr se písničkář vyznává z toho, jak by měl vypadat jeho narozeninový koncert: „To ještě nevím, ale kdyby to mělo být spravedlivé, věšeli bychom za sebe na pódiu velký obraz mé ženy Kateřiny. Bez ní bych se té sedmdesátky nikdy nedožil,“ říká Ivan Hlas.

Celý rozhovor, doplněný vzpomínkou režiséra Jana Hřebejka, si můžete přečíst v časopise FORUM 24+, který je od čtvrtka 11. ledna v prodeji.