Ivan Medek, legendární hlas Hlasu Ameriky a kancléř prezidenta Václava Havla, by se dnes dožil 95 let. Ačkoliv navždy odešel v roce 2010, je přesto živější než jeho dnešní děsivě tragikomický nástupce na Hradě.

Jak se Ivan Medek dostal ze socialistického normalizovaného Československa do exilu, vzpomínala loni na podzim v České televizi jeho manželka Helena Medková: „Byl v redakci Supraphonu a po podpisu Charty odtamtud okamžitě vyletěl. Byl bez práce, což tehdy nešlo, protože každý musel mít v legitimaci zaměstnání, aby nebyl odsouzen za příživnictví. Ta Charta, když ji dnes člověk čte, je velmi decentní a zdvořile napsaná. Jen připomíná režimu, že své vlastní závazky nenaplňuje. To není protirežimní, pobuřující.“

Pro komunisty to ale pobuřující bylo, jak paní Helena dál vzpomínala: „Došlo k akci Asanace, režim se rozhodl proklamovaných nepřátel zbavit. Chtěli jim život natolik zošklivit, aby se sami rozhodli emigrovat. Po jednom výslechu chtěli Ivana odvézt domů, dali ho na zadní sedadlo, zavázali mu oči a vyklopili ho v lese. Dali mu ránu na solar plexus a odjeli. To bylo jaro 1978 a potom v srpnu emigroval.“

Heleně Medkové se pak povedlo se za ním na Západ dostat: „Přičichli jsme k oblastem, o kterých jsme neměli potuchy. Co je to emigrace, co je to azyl, uprchlík, nemít peníze, nemít práci, být nezaměstnaný a závidět člověku na ulici, že jde do práce. Nás to ale oba srovnalo, oba jsme byli stejní začátečníci, ten rozdíl, který byl v Čechách markantní, se tam úplně setřel.“

Zbytek už známe. „Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň.“ Jako chartista a člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných se uchytil ve vídeňské pobočce Hlasu Ameriky a pomohl zdejším demokratům, aby jejich hlas bylo slyšet ve světě a také oklikou přes Vídeň zase doma. 

V roce 1993 mu zavolal tehdejší prezident Václav Havel a jeho kancléřem byl pak Ivan Medek až do roku 1998. 

Dnes na Hradě vysedává Vratislav Mynář, budovatel rybníků zřízených načerno, který nedostal ani bezpečnostní prověrku, osoba zapletená do různých zajímavých kšeftíků. Stejně jako v jiných případech, tak ani tady nemůže být kontrast dvou epoch větší. Místo osobnosti řídí prezidentovu kancelář arogantní papaláš, kterému by neměli svěřit ani péči o sokolovnu v malém městě.

Je to zajímavé, Ivan Medek působí v povědomí lidí, jako by byl stále naživu, zatímco Mynář je naftalínem obalená zombie, která vylézá z nějakého hradního sklepení na příležitostný ples upírů, který pořádá jeho pán pro jim podobné. No každý to má, jak si to v životě zařídil.