Ivan Trojan ve filmu svého bratra Ondřeje hraje postavu naprosto odlišnou od toho, kým se sám cítí být. Přesto v podstatě neváhal a na roli Bouráka kývl i proto, že to byla možnost hrát ve filmu, který bude dělat společně s bratrem. V rozhovoru pro červnové číslo Revue FORUM mluvíme nejen o novém snímku, ale i o více než pětadvaceti letech v Dejvickém divadle nebo o chvíli, která rozhodla o tom, že se herec Ivan Trojan začal vyjadřovat k politice. Ukázku si můžete přečíst na stránkách deníku FORUM 24.

Jaké bylo hrát Bouráka?

Náročné. Nejsem tanečník, nejsem opravář aut, nejsem založením nevěrník, takže jsem v podstatě bez předpokladů pro takovouto roli.

Bavilo vás to i přes tyto protiklady? Byla to spíš práce, nebo i zábava?

Byla to práce, aby to pak mohla být zábava. Většinou to tak mám. Natáčení je vždycky rozvleklé. To, co ve filmu vypadá, že jde pěkně za sebou, že to frčí, reálně takto neprobíhá. Často se čeká na všechno možné. Nevycházelo nám počasí, takže tenhle film byl opravdu hodně o čekání.

Jak dlouho jste točili?

Na jaře 2019 se točilo několik dní, kterých jsem se nemohl zúčastnit, protože jsem s Agnieszkou Hollandovou točil Šarlatána. Pak se točilo v září a v říjnu a taková spíše taneční dotáčka byla v lednu 2020.

Jaké to bylo točit s vaším bratrem Ondřejem?

Bylo to zvláštní. My jsme spolu mockrát nepracovali, hrál jsem pouze menší roli ve filmu Želary. Tam bylo ale na všechno víc času a od té doby jsem měl zafixováno, že pracovat s bráchou je v pohodě. V případě Bouráka jsem už při přípravách zjistil, že to bude trošku jiné. Ondřej je producent, režisér, je ve znamení Kozoroha, čili ví, jak má svět fungovat, navíc je to můj starší bratr. Jako herec jsem měl jen málo trumfů v ruce. Zpočátku jsme trošku naráželi na to, abychom si vymezili, co kdo může a co nemůže.

Takže jste se taky hádali?

Jasně! Hádali jsme se, ale převážně o věc, a byly to hádky, v nichž cílem nás obou bylo, aby vznikl dobrý film. 

Říkal jste, že nejste žádný tanečník, ale v této roli působíte, jako by vaším největším koníčkem byl právě tanec.

Poprosil jsem bráchu o to, abych mohl začít s přípravami dřív. Tančit moc neumím, mám nějaké základy z DAMU, ale v žádné roli jsem nebyl nucen tančit nějak výrazně. A tak jsem se připravoval s Markem Zelinkou, který je čtenářům znám jako vítěz StarDance. Jedná se o takového multifunkčního člověka, který studoval pohyb, spolupracuji s ním i v Dejvickém divadle. Trénoval jsem půl roku.

Rozhodoval jste se dlouho, jestli podpoříte demonstraci Milionu chvilek?

Ne. Když jsem načítal knihu Vládneme, nerušit! od Erika Taberyho, uvědomil jsem si, že v 90. letech jsem byl velkým fanouškem všeho, co se dělo, a mnoho věcí jsem odpouštěl a neviděl. Když Karel Kryl říkal, že nejdeme úplně správnou cestou, při vší úctě k němu jsem si myslel, že je to nevhodné. Díky opoziční smlouvě jsem si uvědomil, že není možné na čtyři roky někomu svěřit správu věcí veřejných a pak už si ničeho nevšímat. Rostlo to ve mně až k tomu, co se děje kolem této vlády a volby prezidenta. Uvědomil jsem si, že se musím veřejně vyjádřit, protože cítím odpovědnost za stát, za to, o co jsme v roce 1989 bojovali. Je to i zodpovědnost vůči dětem.

Radil jste se o tom s kolegy z divadla?

My si o tom samozřejmě povídáme a jsme na stejné lodi. Udělali jsme představení Zítra to spustíme podle jednoaktovky Václava Havla, kde si ve druhé polovině povídáme s hosty a diváky. Toto představení hrajeme asi šestkrát do roka a besedy se stáčejí k aktuálním tématům. Když jedeme na zájezdy, děláme různé debaty, například se studenty. Cítíme potřebu prolomit tu situaci. Rádi za lidmi přijedeme a budeme si s nimi povídat. Je pravda, že z osmdesáti procent přijdou diváci, které trápí totéž, co trápí nás. Ale občas se najdou i ti, kteří nesouhlasí, bavíme se spolu a respektujeme se. Já cítím potřebu něco dělat.

Určitě jste ale dostal spoustu reakcí v tom smyslu, že jako herec se nemáte k politice vyjadřovat, ne?

Jistě. To je právě ta pokřivenost. Vyjadřovat se je naší povinností. Nemlčet je naší povinností. My volíme své zástupce a oni jsou nám odpovědní za to, co dělají. To je základní demokratický princip. Já možná nerozumím politice jako někteří jiní, ale díky své profesi mám schopnost rozlišit, jestli je to ještě politika, nebo politikaření. Jestli nám někdo něco nalhává nebo jestli vyloženě lže. Pak se můžu ozvat. Nebo se dokonce musím ozvat. A povinností toho, kdo je zvolen, je vysvětlit to. Vymezoval jsem se vůči lhaní premiéra. On tvrdil, že nepůjde do politiky, protože má komunistickou minulost, tu estébáckou zamlčel. Lhal o Čapím hnízdě. Podle mě takový člověk premiérem být nemůže.

Mají podle vás demonstrace smysl?

Ano. Milionu chvilek se podařilo některé návrhy a nápady Andreje Babiše a Miloše Zemana brzdit. Plná Letná je pro ně varováním. Ostražitost je ale pořád namístě, vidíme příklady z Polska i Maďarska – a i od nás. Nesmí se vrátit to, co tady bylo před rokem 1989. To já prostě nechci dopustit.

Celý rozhovor čtěte v Revue FORUM. Ptejte se v trafikách nebo objednávejte ZDE.