Toto rčení, kterým Židé tradičně ukončují Seder, si mohli od roku 1995 opakovat i zaměstnanci americké ambasády v Izraeli. Ta byla až do letošního roku v Tel-Avivu, který je mezinárodně uznávaným hlavním městem tohoto státu. Nicméně už v roce 1995 schválil americký kongres zákon, který za hlavní město Izraele uznal Jeruzalém a zároveň upravoval podmínky pro přestěhování americké ambasády tamtéž. Prezident mohl ale stěhování svým rozhodnutím vždy o půl roku odložit, což se také až doteď vždy stalo. Prezident Trump se ale i přes varování mnohých rozhodl již dále nevyčkávat a přesun schválil. 

Prvotní poměrně mírné reakce arabských států spíše potvrzovaly, že k žádnému výraznému narušení rovnováhy v oblasti nedojde. Protesty samotných Palestinců naopak mohou být náznakem toho, že to tak jednoduché nebude. Netanyahuova sázka na republikány, kterou stvrdil svým projevem v americkém kongresu, kde bezprecedentně útočil na prezidenta Obamu kvůli jaderné dohodě s Iránem, se může přes krátkodobý zisk nakonec Izraeli nevyplatit. Je třeba říci rovnou, že je to velká škoda a nevynucená chyba. 

Podpora Izraele byla pro americkou politiku od šedesátých let s výjimkou krátké krize v roce 1975 týkající se Sinaje konstantou. Obě velké politické strany vnímaly demokratický židovský stát utopený v moři arabských království a diktatur jako přirozeného spojence. Kontroverze týkající se například nelegálních osad na Západním břehu a některých dalších izraelských kroků však toto bezpodmínečné přátelství začaly nahlodávat. Přesun ambasády do Jeruzaléma a vlna násilí, kterou, zdá se, vyvolá, může tyto výhrady proměnit ve vlnu odporu v určitých politických kruzích. 

Netanyahu se rozhodl vsadit vše na konzervativní a věřící část republikánské strany. Prezidenta Obamu vnímal jako spojence nespolehlivého. Jenže v americkém systému střídání u vesla se to může krutě vymstít. Slavnostního otevření se nezúčastnil jediný člen kongresu za demokraty. To je pro Izrael mrazivý náznak toho, co se může stát, až se demokraté dostanou opět k moci. Vzhledem k tomu, že přežití Izraele je podmíněno i setrvalou podporou demokratického světa a Evropská unie má v tomto případě přes některé oprávněné výhrady k Izraeli postoj spíše macešský, jsou Spojené státy pro Izrael klíčovým partnerem. Nejde tedy o to, jestli demokraté získají některou z komor kongresu již teď v listopadu, či zda prezident Trump obhájí svůj mandát v roce 2020. Jednou ke střídání stráží dojde a pro Izrael to může být kruté probuzení ze snu. 

I když částečně může být na vině i to, že demokraté momentálně odmítají vše, co dělá prezident Trump stejně vehementně, jako republikáni odmítali vše, co prosazoval prezident Obama, rozhodně nejde o hlavní důvod a v tom je ten problém. Americké volby v roce 2016 potvrdily, že izolacionismus je na vzestupu jak mezi voliči republikánů, tak voliči demokratů. Podpora Izraele mezi republikány vychází částečně z tzv. křesťanské pravice, jelikož mnozí věří, že druhý příchod Ježíše Krista může nastat jedině až se židé vrátí do své domoviny. Mezi demokraty žádný takový faktor není. 

Pokud se Izraeli nepodaří přesvědčit Američany, že stojí o mírovou dohodu s Palestinci, rozhodně nemůže od demokratů čekat bezvýhradnou podporu. Ostatní arabské státy sice ve víru vlastních vnitřních potíží Palestince téměř opustily, ale to v současném zápase nemusí hrát vůbec žádnou roli. Dosud to byli totiž oni, kdo trval na zjevně nesplnitelných podmínkách pro uzavření trvalého míru, především na obnovení hranic z roku 1967 a návratu Palestinců vyhnaných v letech 1948 a 1949 a jejich potomků na území Izraele. 

Netanyahu a jeho extrémně nacionalistická vláda teď možnost míru symbolicky odmítli. Američtí demokraté mohou být v silném pokušení se ve prospěch Izraele přestat angažovat. To je škoda především proto, že tato změna postoje by nebyla vedená rozumnějším postojem samotných Palestinců, ale naopak Netanyahuovou hrou vabank. Izrael tak za pár let může být v daleko horší pozici, než je dnes. Přesun ambasády do Jeruzaléma za tyto potíže rozhodně nestojí.