Izraelsko-palestinské vztahy jsou napjaté již po desetiletí. Stěží by se na světě našla oblast, o kterou by se vedly déle trvající spory než o pásmo Gazy. Situace se však v posledních letech poněkud uklidnila. Administrativě Donalda Trumpa se podařilo přimět Izrael a čtveřici arabských států k podepsání tzv. Abraham Accords, které situaci na Blízkém východě alespoň trochu uklidnily. Relativní klid však panoval pouze do začátku května, kdy se mezi Izraelem a Hamásem, teroristickou organizací, která pásmo Gazy ovládá, rozhořel konflikt, který si do 21. května vyžádal již přes 200 obětí.

Konflikt začal demonstracemi palestinské menšiny ve východním Jeruzalémě proti rozhodnutí izraelského nejvyššího soudu o vystěhování šesti palestinských rodin z jejich bytů v Sheikh Jarrah, jedné z převážně palestinských jeruzalémských čtvrtí. Demonstrace byly rovněž reakcí na izraelskou policii, která v týdnech před demonstracemi několikrát provokativně rozehnala shromáždění Palestinců u mešity Al-Aqsa – jednoho z nejposvátnějších míst islámské víry.

Právě izraelská policie ale protesty tvrdě potlačila a hned několik Palestinců skončilo s těžkými zraněními v nemocnici. Hamás následně poslal Izraeli ultimátum: pokud z okolí mešity a čtvrti Sheikh Jarrah nestáhne veškeré obrněné a policejní jednotky, může očekávat odezvu. Na tyto výhružky Izrael nereagoval. Pravděpodobně neočekával, že Hamás bude svá výhružná slova skutečně schopen naplnit. V tom se ale mýlil. 10. května z pásma Gazy vyletěla salva raket, která v Izraeli zničila několik budov. Jednalo se o první raketový útok Hamásu za několik let.

Odezva ze strany Izraele na sebe nenechala dlouho čekat, hned ten den opětoval palbu. Tato salva si však již vyžádala dvě lidské oběti. V následujících dnech výměna raket pokračovala. Spolu s ní došlo k eskalaci situace v Jeruzalémě, kde Palestinci uspořádali hned několik demonstrací, které izraelská policie opět tvrdě potlačila. Několik demonstrantů dokonce přišlo o život. Situaci dále vyostřila Sýrie, která dle Izraele na jeho území vypálila hned několik raket. Přidal se i Libanon. Jeho šest raket však do Izraele nedoletělo a vybouchlo ještě na jeho území. Takto vyeskalovanou situaci naštěstí 21. května alespoň částečně uklidnil Izrael, který po naléhání svých západních spojenců jednostranně vyhlásil příměří, ke kterému se Hamás následně přidal.

Raketové systémy blízko nemocnic či škol

Obě strany samozřejmě z vyvolání konfliktu obviňují tu druhou. Zatímco Hamás a kritici Benjamina Netanjahua vidí vinu především v jeho postojích vůči palestinské menšině, izraelská vláda ze situace viní Hamás a islámské džihádisty. Politika izraelské vlády svou roli ve vyvolání konfliktu bezesporu sehrála. Krajně pravicové postoje vládnoucí strany Likud a jejího vůdce, premiéra Netanjahua, v posledních letech posílily řadu proti-islámských hnutí. Netanjahu před několika lety prohlásil, že „Izrael je demokratický stát, ve kterém má každý stejná práva, avšak je národním státem nikoliv všech svých občanů, ale pouze Židů“. Právě eskalaci vztahů mezi palestinskou menšinou a zbytkem Izraelců lze do značné míry vnímat jako původce protestů, které k celé situaci vedly.

I přesto si Izrael zaslouží mezinárodní podporu. Proč? Především z toho důvodu, že na rozdíl od Hamásu nepoužívá své obyvatele jako živé štíty. Důvod nepoměrně vysokého počtu palestinských obětí je totiž způsoben především tím, že Hamás své raketové systémy umístil blízko nemocnic či škol. Izraelské protiútoky, které na tyto systémy cílily, tak bohužel rovněž zasáhly i okolí. Zda je míření na vojenské cíle, které jsou umístěny v civilních zónách, od Izraele opodstatnitelné, je na důkladné zvážení. Je však jasné, že cíleně umístit raketové systémy do civilních prostor je válečný zločin. Důvodem, proč si Izrael podporu zaslouží, je i to, že to je Hamás, který i po uzavření příměří přiléval olej do ohně, když vyhlásil 21. května „Den hněvu“ a vyzval Palestince žijící v Jeruzalémě k demonstracím.

Mezinárodní podpora by však neměla být bezpodmínečná. Určitě by neměla podporovat Izrael v konfliktu, ve kterém má již tak po vojenské stránce citelně navrch, nýbrž ho směřovat k hledání dlouhodobého východiska, které je nutné už jen kvůli utrpení palestinské menšiny. To je ale kvůli křehké rovnováze na Blízkém východě v nedohlednu a je velmi nepravděpodobné, že se jedná o poslední podobný konflikt. Jak se totiž nechal slyšet americký šéf diplomacie Antony Blinken: „Situace nebude vyřešena, dokud nebudou Palestinci a Izraelci požívat stejné míry svobody, bezpečí, prosperity a demokracie.“ Tomu ale brání jednak politika izraelské vlády, ale hlavně teroristické jednání Hamásu, který dlouhodobě stupňuje napětí a své obyvatele využívá jako lidské štíty.