Izraelský premiér Benjamin Netanjahu FOTO: MathKnight / CC BY-SA 4.0 / Wikimedia Commons
FOTO: MathKnight / CC BY-SA 4.0 / Wikimedia Commons
KOMENTÁŘ / Po léta zastánci teheránského fundamentalistického režimu na Západě šířili představu, že případné nálety na Írán „by byly začátkem 3. světové války“, takže k nim nikdy nesmí dojít. Před víkendem nicméně Izrael v odvetu za íránský raketový útok nálety provedl – a kupodivu se konec světa nedostavuje. Naopak je zjevná řada příznivých dopadů na mezinárodní prostředí.
Izrael nasadil stovku bojových letounů, aby rozvrátil protivzdušnou obranu v západním Íránu a v Teheránu. Zaútočil i na íránské průmyslové kapacity související zejména s výrobou balistických raket a bojových dronů.
Útok se vyhnul íránským jaderným a ropným zařízením. Nedotkl se ani vojenských základen, včetně objektů raketových sil Revolučních gard. Přesto však akce přinesla významné oslabení schopností Íránu samotného i jeho spojenců.
Íránci se snaží bagatelizovat dopady útoku poukazem na fakt, že transportní a odpalovací zařízení (TEL) z Ruska nakoupených systémů protivzdušné obrany S-300 útok přežila. Avšak bez zničených pátracích a naváděcích radarů, včetně zařízení zneškodněných na území Sýrie, jsou samotné TELy víceméně k ničemu.
Teherán bude muset obnovit své radarové kapacity. Avšak jediný způsob, jakým to může udělat, je nakoupit úplně nové radary v Rusku. A to kvůli vysokým ztrátám působeným Ukrajinci nemusí být dvakrát ochotno objednávky plnit. Kalininův strojírenský závod v Jekatěrinburgu, součást koncernu Almaz-Antej, je dostatečně vytížen dodávkami systémů PVO pro ruské ozbrojené síly a kdokoliv přinese další požadavky, bude si muset počkat.
Než íránský režim v řádu let obnoví protivzdušnou obranu, bude vůči případným dalším útokům zranitelnější než ve vztahu k tomu, který proběhl o víkendu. Čili zůstane téměř bezbranný.
Samozřejmě že na jeho území se ještě nacházejí další, tučnější terče než ty, které již byly zničeny. A bezbrannost vůči případné druhé vlně izraelských náletů by měla být za normálních okolností dostatečným varováním proti pokusům mstít se za utrpěné ponížení íránských imperiálních ambicí.
Stále však mohou být ve hře teheránští radikálové ochotní tvrdit, že „Velký Satan“, tedy Bidenovy USA, údajně nedovolí „malému Satanovi“ čili Izraeli rozsáhlejší útok než ten, který jsme mohli sledovat z pátku na sobotu.
Tito lidé se zjevně mýlí, protože USA na Izrael ani zdaleka nemají tak velký vliv, jak si Írán a jeho fanouškové po celém světě chtějí myslet.
Karbonizujte koksohydráty! Termujte nukleáty! Akcelerujte moderáty!
Íránské vedení může napříště svým pravidelným i proxy jednotkám vydávat libovolné šílené rozkazy, včetně právě zmíněných. Schopnost je plnit bude však výrazně omezena skutečností, že Írán po zničení závodu na výrobu pohonných hmot v Chodžiru nedisponuje a nejméně ještě rok nebude disponovat schopností vyrábět balistické rakety využívající pevné pohonné hmoty. Nové provozy zajišťující řádné promíchávání komponent pro palivová zrna raketových motorů bude muset Teherán s velkými náklady dovézt ze zahraničí, nejpravděpodobněji z Číny.
Ovšem většina modernějších modelů v íránském arzenálu používá pevná paliva dosud vyráběná v Chodžiru, s výjimkou muzeálních vývojových verzí sovětských raket SCUD (SS-1 „Scud“ | Missile Threat) a nejstarších vlastních raket řady Šaháb. Navíc nepřesné prostředky používající kapalné pohonné hmoty vyžadují dlouhou předstartovní přípravu, která je činí v této fázi zranitelnými protiútoky nepřátelského letectva nebo raketových sil v kombinaci se satelitním průzkumem.
Pokud se ajatolláhové rozhodnou pro další raketový útok proti Izraeli, mohou tak učinit pouze za cenu toho, že na dlouhou dobu oslabí svůj raketový arzenál, bez šance nahradit, co spotřebovali.
A nejde jen o ně. O dodávky íránských raket přijdou i všichni ostatní odběratelé po celém světě. Izrael přirozeně nejvíce zajímá libanonský Hizballáh, jehož masivní raketový útok se tímto oficiálně stal mimořádně nepravděpodobným. Ovšem Spojené státy a další země spoléhající na námořní obchod budou v prvé řadě sledovat dopad na schopnosti jemenských Húsíů prostřednictvím „vlastních“ raket (jejichž klíčové komponenty jsou ve skutečnosti íránského původu) napadat mezinárodní lodní dopravu v Rudém moři.
A pro obyvatele Ukrajiny je zase bezesporu dobrou zprávou, že Moskva nějakou dobu nebude schopna nakupovat z Íránu balistické rakety ani bojové drony, což jí způsobí nemalé problémy při plánování dalších útoků na ukrajinská města.
Chcete-li závěr přeložit do jazyka, jemuž by rozuměli dokonce i v Bidenově Bílém domě, víkendové izraelské nálety na Írán místo toho, aby vyvolaly „nekontrolovaný globální konflikt“, byly ve skutečnosti „deeskalační“.
Rozbombardovaný propagandistický narativ
Vzápětí po náletech vystoupil s prohlášením hlavní politik izraelské opozice Ja’ir Lapid. Důrazně vyjádřil nespokojenost nad rozsahem odvety a namítl, že příležitost podle něj měla být využita lépe, aby režim ajatolláhů za raketový útok na Izrael zaplatil mnohem vyšší cenu.
Podobné projevy izraelských politiků ovšem ukázkově destruují příběhy vyprávěné chcimírskými „analytiky“ situace na Blízkém východě. Podle nich je totiž „fašista“ Netanjahu jedinou příčinou války mezi Izraelem a Íránem (kterou stále rozdělují na sadu údajně vzájemně nezávislých ozbrojených konfliktů) a zároveň i jedinou překážkou ukončení bojů.
Trik fanoušků íránského terorismu spočívá mimo jiné v popření jakýchkoliv kolektivně chápaných bezpečnostních zájmů státu Izrael a v jejich záměně za „Netanjahuovu zvůli“.
Pokusy představit Netanjahua coby „svévolného jestřába“ ovšem nepostrádají morbidní komiku. Izraelskému premiérovi můžete právem vyčítat leccos, včetně absolutní neúcty k právnímu řádu a závislosti na ultrapravicových extrémistech v jeho vládě. Avšak tvrdit o politikovi, který zásadní rozhodnutí vždy co nejvíce odkládá a soustavně se vyhýbá rizikům, že prý představuje jakéhosi „jestřába“, je trochu podobné pokusům vydávat Andreje Babiše za efektivního lídra.
Netanjahu ovšem nemá zájem ukončit operaci v Gaze, dokud Hamás nepřistoupí na trvanlivé urovnání, které by nezbytně zahrnulo odstavení Íránem sponzorovaných islamistů od moci. V tomto bodě se nicméně jeho zájem nijak výrazně neliší od zájmů většiny Izraelců.
Podobně je tomu i s Netanjahuovými postoji k celému komplexnímu konfliktu s Íránem. I zde nějakým způsobem interpretuje šířeji chápané izraelské bezpečnostní zájmy, které zahrnují co největší oslabení íránské hrozby.
A kdyby místo Netanjahua vládu řídil Lapid, rozhodně by dnes nebylo po válce. Je to opoziční politik, nikoliv premiér, kdo v kauze vojenské odpovědi na íránský útok zastává opravdu „jestřábí“ politiku – takovou, o níž se chcimírským komentátorům ani nesnilo.
