V současnosti nejoblíbenější česká politická strana je příkladem tzv. strany – obchodní firmy. Tak politologie popisuje politicko-podnikatelské projekty posledních let. Co tento koncept znamená a jak se „politická divize Agrofertu“ chová v praxi?

Vzestup a úspěch ANO Andreje Babiše provází už několik let intenzivní a mnohdy emotivní debaty. Běžně se v nich objevují výrazy jako „strana oligarchy“ nebo „politická divize Agrofertu“.[1] Taková hodnocení odkazuje k pojímání politické strany vystavěné na firemní bázi a úzkému sepětí s podnikatelskou sférou. Politická věda pro takové formace používá výraz strana – obchodní firma či zkráceně strana-firma. Je takové označení pro Babišovo ANO odpovídající? A jak je to s ANO z hlediska původu, organizačního modelu a vnitřního fungování?

Političtí podnikatelé a strany-firmy

Nejprve je dobré zmínit několik základních rysů strany-firmy, která je nejnovějším vývojovým stupněm politických stran v západním světě. Strany-firmy při svém vzniku často využívají firemní zázemí, což platí i pro jejich nejznámější případ, stranu Vzhůru Itálie Silvia Berlusconiho, kde k tomu posloužili manažeři a struktury holdingu Fininvest. Další možností je vytvoření samostatné stranické organizace konstruované na bázi obchodních principů. Strany-firmy tím v sobě propojují svět politiky a byznysu. Nemají tak mnoho společného s tradiční představou politických stran coby společenských institucí spojujících občany a stát. Svou podstatou se orientují na obchodní strategii a jejich program často na zakázku tvoří konzultanti a experti za použití metod průzkumu trhu. Snaží se přitom nabídnout co nejatraktivnější „politický produkt“ a k voliči přistupují jako ke konzumentovi. Logickým důsledkem této strategie je ideologická vágnost a flexibilita takových stran.

Klíčovým hybatelem strany-firmy je politický podnikatel, který ve svých rukou koncentruje rozhodování podstatných záležitostí. Základem jeho postavení zpravidla bývají zdroje, jež má k dispozici. Provází to marginalizace vlivu řadových členů, respektive středních a nižších stranických reprezentantů. Pro tyto strany je dále typická snaha o zajištění snadného přístupu do médií, případně tendence média přímo kontrolovat. V zakladatelské fázi jde charakterem o protestní formace, kterým poskytuje příležitost nespokojenost voličů a kompromitace stávajících stranických elit. Příznačně vzestup Berlusconiho Vzhůru Itálie se odehrál během kolapsu italského stranického systému v první polovině devadesátých let 20. století.

Původ: Jak se zrodilo ANO?

Prvním výrazným průkopníkem strany-firmy v českém prostředí byly Věci veřejné, které uspěly ve volbách roku 2010. Svým charakterem představovaly politickou odnož bezpečnostní agentury ABL, kterou spoluvlastnil lídr strany Vít Bárta.[2] Andrej Babiš volební výsledek Věcí veřejných tehdy komentoval s viditelným zájmem: „Vypadá to, že se poměrně rychle dá v Česku vybudovat úspěšná strana“.[3] V době zakládání ANO se už ale Babiš od Bártovy strany hlasitě distancoval, protože se politicky rychle zdiskreditovala.

Začátek Babišova vstupu do politiky spadal do doby, kdy postupně ztrácela důvěru veřejnosti čím dál více nepopulárnější vláda Petra Nečase. Budoucí otec-zakladatel ANO v první polovině roku 2011 intenzivně vystupoval v médiích, pro které byl rozhořčeně vystupující miliardář a jeho řeči o českém Palermu atraktivní. Za symbolický i faktický moment zrodu ANO se dá považovat populární talk show Jana Krause vysílaná 23. září 2011, ve které za vstřícné asistence moderátora (jenž se poté stal jedním z jeho podporovatelů) Andrej Babiš představil svou iniciativu „Občanské fórum proti korupci, nekompetentnosti politiků a za vymahatelnost práva“. Nově se rodící formace přijala název Akce nespokojených občanů (ANO 2011), přičemž se označila za hnutí (ve snaze vyhnout se tomu, že bude vnímána jen jako jedna z mnoha nových stran).

Babiš dlouho uváděl, že chce být pouze manažerem hnutí a že místo v jeho čele přenechá někomu jinému. Tuto omezenou roli zdůvodňoval svým špatným profilem.[4] Média totiž okamžitě s jeho vstupem do politiky začala komentovat jeho kontroverzní podnikatelskou pověst, předlistopadové členství v komunistické straně a podezření, že byl tajným spolupracovníkem StB. Důsledkem byla Babišova snaha přesvědčit k přímému osobnímu angažmá v čele ANO nějakou veřejně známou osobnost. Na ustavujícím sněmu ANO začátkem srpna 2012 se ale nechal zvolit předsedou, což veřejně komentoval tak, že je „nesmysl hledat nějakou cvičenou loutku“.[5] Narážel tím na Bártovy stále zkompromitovanější Věci veřejné, jejichž hlavní tváří pro veřejnost byl dlouho známý novinář Radek John.

I potom Babiš nicméně odmítal kandidovat v parlamentních volbách a veřejně tvrdil, že volebním lídrem by měl být někdo jiný. Názor změnil až v červnu 2013, což zjevně ovlivnila čerstvá zkušenost s vnitrostranickým disentem a potřeba držet běh věcí pevně v rukou.

Organizační model a vnitřní fungování: Budujeme další divizi Agrofertu?

ANO od počátku vznikalo jako přísně centralizovaná formace.  Jeho organizačním zárodkem se na podzim 2011 stala malá skupina lidí kolem Babiše v pražské centrále Agrofertu. Pro budování struktur byla přitom použita cesta „shora“ – místní struktury vytvářeli takzvaní koordinátoři vybraní pražským centrem. Na koordinátory byly při výběru aplikovány personalistické firemní metody a procházeli vstupním psychologickým testem. Psychologickému testování se podrobili také kandidáti strany pro volby do Senátu na podzim 2012.

Prověřování ale nezabránilo „deviantnímu chování“ některých koordinátorů. Při vytváření krajských a okresních organizací strany na přelomu let 2012–2013 se do čela některých z nich prosadili lidé, kteří vnímali ANO nejenom jako osobní projekt Andreje Babiše, ale také jako příležitost pro uplatnění vlastních, někdy dost idealistických představ. Už ustavující sněm v srpnu 2012 provázely disonance. Neprošla například jedna z Babišem navrhovaných kandidátek na senátorku a ani volba vedení neproběhla úplně hladce. Vedle samozřejmé volby Babiše předsedou sice prošli oba jím preferovaní místopředsedové, ale nebyli zvoleni všichni navržení členové předsednictva, tedy širšího vedení ANO.

Ustavující sněm tak signalizoval, že z Agrofertu řízený vznik územních struktur ANO není zcela pod kontrolou. Potvrdilo se to na dalším sněmu v březnu 2013, kde Babiše překvapil výsledek volby vedení: Sám byl sice drtivou většinou opět potvrzen ve funkci, většinu z pěti místopředsednických pozic ale obsadili představitelé krajských organizací nespojení s Agrofertem. Nezvolení loajálního Jaroslava Faltýnka místopředsedou vyvolalo už na sněmu Babišovu velmi podrážděnou reakci.[6] Následoval jeho konflikt s místopředsedy, kteří se snažili získat vliv na řízení ANO. Babiš je ovšem ignoroval, a to i v citlivých záležitostech, jako byl výběr tváří pro billboardy v rámci připravované masivní kampaně strany. Babiš svůj postoj podle nespokojenců zdůvodňoval slovy „Já platím, já rozhoduji“.[7]

Babiš měl ve sporu s místopředsedy výhodu díky stanovám ANO, které koncentrovaly většinu moci do jeho rukou. Spor tak rychle skončil rezignací oponentů na stranické funkce. Vedení strany v klíčových měsících před parlamentními volbami tedy bylo plně v rukou Babiše a poloneformálního okruhu lidí kolem něho. Tvořili ho najatí volební experti a členové předsednictva. Právě zde se rozhodovalo o obsazení volitelných míst na kandidátkách pro parlamentní volby, což byl další nástroj, jak si zajistit poslušnost.

Prověrky a dokončení centralizace moci

Snahu mít novou stranu pod kontrolou dobře odrážejí pasáže stanov věnované členství v ANO z roku 2013. Zájemce o členství musel mimo jiného přiložit k přihlášce vlastní životopis a čestná prohlášení o bezdlužnosti a čistém trestním rejstříku. Dále musel podstoupit čekatelskou lhůtu. Přijetí každého jednotlivého člena muselo schválit předsednictvo strany. Výsledkem této náročné procedury bylo, že přes velký zájem o vstup mělo ANO na začátku roku 2015 jen asi 2500 členů. Přísná selektivita výběru se neuplatňovala jen u zájemců o členství. Například před komunálními volbami roku 2014 proběhlo komplexní prověřování kandidátů za ANO do zastupitelstev obcí, které řídila hlavní manažerka strany. Její tým nejprve zjistil z veřejných zdrojů vše dostupné o minulosti kandidátů a poté následovaly osobní pohovory s nimi. Na základě těchto prověrek, které svým rozsahem a zaměřením nemají v českých stranách po roce 1989 obdobu (mají ovšem analogie v éře komunistického režimu), provedlo ANO velké změny v pořadí kandidátů na některých kandidátkách, řadu kandidátů z voleb zcela vyloučilo a několik kompletních kandidátek bylo dokonce zrušeno.[8]

Podmínky pro členství se dále zpřísnily vlivem změn stanov, které byly schváleny na sněmu v únoru 2015. Zájemce má například nově místo čestného prohlášení o beztrestnosti předložit rovnou výpis z rejstříku trestů. ANO se ovšem také snaží kontrolovat také už přijaté členy. Jasně to vyjadřuje požadavek stanov, aby členové oznámili, že je proti nim vedeno „jakékoliv řízení, zejména trestní, přestupkové či exekuční“. Tedy i přestupkové řízení kvůli špatnému parkování by měl člen straně hlásit. Tak široce koncipovaný kontrolní mechanismus nemá žádná jiná česká strana.

ANO se také může velmi jednoduše nepohodlného člena zbavit, o čemž rozhoduje, stejně jako u přijetí, předsednictvo strany. Stanovy sice předpokládají zapojení příslušné územní organizace člena, ta ale poskytuje pouze nezávazné stanovisko. Účinnost vyloučení je okamžitá. V praxi je tento mechanismus běžně uplatňován, například v létě 2015 předsednictvo bleskově vyloučilo zastupitele a radní ANO z Českých Budějovic nebo Ústí nad Labem kvůli jejich postojům v komunálních záležitostech. U stran-firem běžný minimální význam řadových členů tak u ANO doplňuje důkladné kádrování, které vytváří specifický systém preventivní a následné ochrany před „nežádoucími lidmi“.

Režie sněmu ANO v roce 2015 jinak odrážela zkušenost z „nezvládnutého“ průběhu předchozího sněmu před dvěma lety. Babiš jako jediný kandidát na předsedu obdržel v tajné volbě všechny platné (!) hlasy a tedy stoprocentní podporu delegátů. Předseda také veřejně oznámil, že si přeje, aby prvním místopředsedou byl loajální Faltýnek, načež se původní protikandidáti své kandidatury vzdali. Podobně měl lídrův názor zásadní vliv u řadových místopředsedů. Sněm probíhal téměř bez jakékoliv diskuse, a to včetně změny stanov, která posílila už tak silnou pozici předsedy. Jeho ničím neomezená možnost jednat jménem hnutí byla doplněna o jeho nezastupitelnost při politických jednáních. Atmosféra sněmu spíše než vrcholné setkání politické strany připomínala valnou hromadu firmy s dominantním akcionářem.

Sněm roku 2015 se dá považovat za dovršení centralizace ANO kolem osoby lídra. Takto koncipovaná organizace je svou podstatou nástroj politického podnikatele. Její vnitřní mechanismy jsou nastaveny tak, aby co nejefektivněji eliminovaly případnou neloajalitu nižších stranických článků.

Téměř neomezené zdroje

Pro strany-firmy jsou podstatné lídrem zajištěné zdroje. Babiš při zakládání ANO veřejně proklamoval, že do celého projektu je rozhodnutý dát tolik, „kolik bude potřeba,“[9] a skutečně také představoval klíčového donora strany (respektive to byly firmy Agrofertu). Výhoda téměř neomezených zdrojů se projevila při volební kampani roku 2013, do které ANO podle údajů ve výroční finanční zprávě investovalo 120 milionů korun. Pro srovnání: Sociální demokracie dala do volební kampaně „jen“ 87 milionů a další strany ještě méně.

Babišova vstupní finanční investice nešla pouze do ANO, ale také do vytvoření vlastních mediálních zdrojů. První vlaštovkou byl zpravodajský web Česká pozice, který vznikl už v roce 2010 (ale financování Babišem přiznal až po volbách 2013). Mnohem nákladnějším Babišovým projektem byl bezplatný týdeník „5+2“, jehož vydávání s mnoha desítkami regionálních mutací nově zřízenou mediální divizí Agrofertu se rozběhlo během jara a léta 2012. V týdeníku původně dominovaly PR informace o místních firmách Agrofertu, zpravodajství z daného regionu s velkým podílem sportu a jako doplněk několik málo celostátních a zahraničních zpráv. Propagace ANO byla zpočátku spíše řídká, což se ovšem změnilo před volbami 2013. Poslední předvolební číslo například mělo na titulní straně velkou fotografii Babiše s jeho výzvou jít k volbám a obsahovalo dvoustránkový rozhovor s ním.[10]

Babiš dále v létě 2013 koupil mediální skupinu Mafra, čímž se stal jedním z nejvýznamnějších hráčů na českém mediálním trhu. Efekt tohoto kroku byl ovšem krátkodobě sporný, protože v citlivém období před předčasnými parlamentními volbami vyvolal obavy o nezávislost tisku. Tyto obavy ještě zvýšila Babišova neobratná snaha tlačit redakci jedné z nových akvizic, Lidových novin, aby více informovala o akcích ANO.[11] S odstupem času dokonce lídr ANO označil koupi Mafry za chybu – měl prý „raději koupit Blesk“.[12] Opět jde o dobrou ukázku jeho myšlení, ve kterém bylo klíčové získání nástroje, který má co nejefektivněji podpořit jeho aktivity.

Díky zázemí Agrofertu ANO dále dokázalo obejít zákaz politické reklamy v soukromém televizním vysílání, což straně poskytlo velkou výhodu vůči politické konkurenci. Jedna z drůbežářských firem Agrofertu před volbami masově nasadila televizní spot, v němž vystupoval Babiš jako usměvavý prodejce, od kterého si kuře kupuje Jaromír Jágr. Rada pro reklamu zamítla stížnosti na nedovolenost reklamy a potvrdila Babišovo (stále opakované) tvrzení, že není politik, protože ještě nezastává žádnou veřejnou funkci (!?).

Volby 2013: plně profesionalizovaná kampaň

Už zmíněnou roli najatých expertů a chápání voličů jako konzumentů, kterým je potřeba stranickou značku co nejlépe „prodat“, je dobré rozebrat v kontextu voleb 2013, pro které byla charakteristická maximální profesionalizace kampaně ANO.[13] Až do jara 2013 se v průzkumech veřejného mínění Babišova strana pohybovala na nulové podpoře a měla nedobudovanou a navíc čerstvým vnitřním konfliktem oslabenou územní strukturu. Na podzim 2012 její kandidáti zcela propadli ve volbách do Senátu. V souběžně konaných krajských volbách ANO z obavy před blamáží ani nekandidovalo.

Pro přípravu na sněmovní volby, které měly původně proběhnout na jaře 2014, proto Babiš najal několik volebních expertů. Začal také spolupracovat s velmi drahou americkou agenturou PSB, která v minulosti pracovala například pro starostu New Yorku Michaela Bloomberga, Tonyho Blaira či Hillary Clintonovou. V době vyhlášení předčasných voleb postrádalo ANO jakýkoliv propracovanější program a používalo jen heslovité teze, které čerpaly z Babišových výroků a prohlášení. Body volebního programu byly proto představovány narychlo a manifest dokončili najatí experti až několik týdnů před volbami. Výsledkem spěchu byla občasná zmatenost a program proto až do voleb procházel změnami. Příčinou změn někdy byla i zjištění sociologických výzkumů PSB, že obsah některých programových bodů odrazuje voliče. Ukazuje to na až bezbřehou programovou pružnost ANO.

Spolupráce s volebními experty a agenturou PSB pokračovala i po volbách 2013, což souviselo nejen s evropskými, komunálními a senátními volbami v roce 2014, ale i s orientací lídra strany na permanentní kampaň. Souběžně probíhalo dobudování profesionálního zázemí ANO, do kterého přešli někteří z původně jen přechodně najatých expertů.

„Nejsme politici, makáme!“

Jádro antistranické a antipolitické rétoriky ANO, které se prolínalo s antikorupčními apely, nebylo výsledkem rozhodnutí volebních expertů, ale vycházelo z vlastních Babišových výroků. Pro názornost je možné citovat z jeho výzvy při založení ANO z listopadu 2011, kde se psalo: „V Česku zaměstnávám ve svých firmách tisíce lidí, platím stovky milionů korun na daních a jsem naštvaný stejně jako vy. Naštvaný proto, že politici naši zemi od revoluce nejenže neumějí řídit, ale přihlížejí jejímu rozkrádání. Jsem naštvaný, že žijeme v nefunkčním státě“. Dále výzva jmenovitě útočila na čelné vládní i opoziční politiky. Naopak chválila „český národ, (který) má pořád obrovský potenciál. (…) a naše děti mohou žít ve společnosti, která bude svojí úrovní podobná Švédsku nebo Švýcarsku“, s tím, že je „potřeba používat při správě státu zdravý rozum.“[14] Tyto citace odráží klasickou populistickou dichotomii čistého lidu, respektive národa a zkorumpované, arogantní a neschopné politické elity.[15] Ve volbách roku 2013 se tento prvek promítl do vůbec nejčastěji používaného sloganu ANO: „Nejsme politici, makáme!“.[16]

Volební nabídka ANO postrádala jakékoliv ideologické ukotvení a řídila se aktuální poptávkou po odstranění politiků, stran a v jistém smyslu i politiky jako takové, což představuje v obvyklém pojetí strany-firmy extrém. Zdrojem této politické nabídky byl stejně jako v případě finančních a dalších zdrojů lídr ANO, který dokázal dobře vystihnout kořeny frustrace veřejnosti.

Antipolitická profilace ovšem neměla trvalý charakter. Volební úspěch a konfigurace po volbách 2013, kdy občanská pravice byla volebně zdecimována, a ve sněmovně chyběla levicová většina, daly ANO příležitost vládnout. Důsledkem byla postupná modifikace používaných apelů. Příznačně se stranický sněm v únoru 2015 konal za doprovodu drobně slovně pozměněného sloganu „Nejsme jenom politici, makáme!“ Významový posun je nepřehlédnutelný. Některé zejména protikorupční apely a důraz na vlastní kompetentnost ovšem zůstaly v prezentaci ANO zachovány.

Extrémní případ strany-firmy

Popsaný vznik, vývoj a organizační podoba ANO dovolují formulovat závěr o dovedení modelu strany-firmy do extrému, u kterého došlo k výraznému zesílení některých pro tento typ stran charakteristických rysů. Pro zrod ANO byl klíčový podnikatel, který se rozhodl vstoupit do politiky. Zformování a úspěch jeho formace by nebyly možné bez jeho finančních a materiálních zdrojů. Původ v podnikatelském prostředí a závislost na politickém podnikateli se promítly nejenom do centralizovaného organizačního modelu ANO a dominance jeho lídra, ale také vedly k využití technik cizích demokratické politice, jako bylo psychologické testování zakladatelských kádrů. Stranické územní struktury a řadoví členové byli chápáni jako servisní opora a nikoliv jako něco, co by mělo mít větší vliv na fungování strany.

Zkušenost rané fáze organizačního zrodu, kdy se v nižších stranických patrech epizodicky objevil zárodek opozice vůči lídrovi, vedla k dalšímu posílení centralizace strany a dominance lídra. Stejný účel má snaha o striktně kontrolovaný výběr nových členů a kandidátů na veřejné úřady a vytvoření robustního systému preventivní a následné ochrany „proti neloajálním“. Jádro lidí kolem politického podnikatele tvoří převážně lidé spjatí s jeho holdingem a různě zaměření volební a jiní experti. Výsledkem je naplnění lídrovy představy o firemním řízení politické organizace, jež má propracovanou volebně-profesionální orientaci.

ANO při svém vzniku nesplňovalo jeden z důležitých rysů strany-firmy, a to zajištění přístupu do médií. Tento handicap lídr rychle kompenzoval nákupem vlastních médií, přičemž patrná byla snaha o synergii ekonomických a politických aktivit. Některé kroky, zejména koupě mediální skupiny Mafra těsně před volbami 2013, ale nebyly zvládnuté z hlediska krátkodobého cíle dosáhnout co nejlepšího volebního výsledku, protože vyvolaly velmi negativní reakce. Využití zakázané komerční reklamy v televizi pro vlastní propagaci díky spojení s mateřským holdingem je opět signálem překročení určitých hranic – a současně zpochybněním rovnosti v politické soutěži.

Otec-zakladatel byl klíčový nejenom z hlediska finančních, ekonomických či mediálních zdrojů, ale také při vytváření jádra politické nabídky ANO, založené na antistranických a antikorupčních apelech, slibech politické kompetence a zlepšení fungování státu. I zde se dají identifikovat zajímavá specifika, kdy apely lídra původně směřovaly k odstranění politiků a vlastně i politiky jako takové. Efekt těchto apelů na voliče výrazně zvýšil otřes provázející skandální pád středopravé Nečasovy vlády v létě 2013, který posunul dosavadní stranický systém blízko kolapsu.

Celkově dnes ANO představuje primárně nástroj politického podnikatele přizpůsobený efektivnímu působení na politickém trhu. Otevřené ovšem zůstává, zda je tato podoba do budoucna trvale udržitelná. Strany obvykle nejsou zkameněliny, ale vyvíjející se aktéři, takže výraznější politická porážka či krize strany se mohou stát impulsem například pro místní elity ANO a jejich požadavky většího vlivu na rozhodovací procesy.

Lubomír Kopeček
Autor je politolog, věnuje se hlavně stranickým a politickým systémům evropských zemí, teorii demokracie a české politice.

Článek vyšel na webu Pravý břeh.

Text je výrazně zkrácenou a redakčně upravenou verzí studie Lubomíra Kopečka „I’m Paying, So I Decide“: Czech ANO as an Extreme Form of a Business-Firm Party, která vyšla v listopadu 2016 v časopise East European Politics and Societies.

Poznámky:

[1] Například V. Dolejší, J. Šídlo, „ANO: Stropnický vs. Agrofert,“ Hospodářské noviny, 29. leden 2015 a P. Sokol, „Vítejte v druhé republice,“ Reflex, 30. leden, 2014.

[2] V. Havlík and V. Hloušek, „Dr Jekyll and Mr Hyde: The Story of the Populist Public Affairs Party in the Czech Republic,“ Perspectives on European Politics and Society 15, 2014, s. 552-570, V. Hloušek, „Věci veřejné: politické podnikání strany typu firmy,“ Czech Journal of Political Science 19, 2012, s. 322-340, O. Bureš, „Private Security Companies in the Czech Republic,“ Security Dialogue 45, 2014, s. 81-98.

[3] T. Pergler, Babiš. Příběh oligarchy. Praha: Mladá fronta, 2014, s. 131.

[4] Show Jana Krause, 23. září 2011.

[5] H. Válková and V. Dolejší, „ANO 2011 zbrojí na volby. Babiš nenašel lídra, předsedou bude sám,“ Idnes.cz, 31. červenec 2012.

[6] V. Dostál, „Peter Harvánek o hnutí ANO: je to režírovaná hra,“ Deník Referendum, 18. prosinec 2014.

[7] P. Koděra, „Exmístopředsedkyně ANO 2011,“ Ihned.cz, 27. srpen 2013.

[8] L. Kudláčková, „Babišovy kandidáty do voleb lustruje bývalá manažerka z leasingové firmy,“ Ihned.cz, 8. září 2014.

[9] V. Fejtková, „Babiš: Korupce je geneticky daná,“ Lidové noviny, 14. listopad 2011.

[10] A. Macková and L. Hrbková, „Média a volby,“ in V. Havlík a kol.: Volby do Poslanecké sněmovny 2013, Brno: Munipress, 2014, s. 77.

[11] „Nevědí, s kým mají tu čest, stěžoval si Babiš na LN. Pak se omluvil,“ Lidové noviny, 29. červen 2013.

[12] „Koupit Mafru byla chyba, měl jsem koupit Blesk, tvrdí Babiš,“ Novinky.cz, 17. října 2014.

[13] M. Gregor and A. Macková, „Předvolební kampaně 2013,“ in V. Havlík a kol.: Volby do Poslanecké sněmovny 2013, Brno: Munipress, 2014, s. 55-72.

[14] Výzva ANO 2011 (archív autora).

[15] Např. M. Canovan. Populism. New York – London: Harcourt Brace Jovanovich, 1981, C. Mudde, „In the name of Peasantry, the Proletariat, and the People,“ East European Politics and Societies 15, 2000, s. 542-563.

[16] Srovnání V. Havlík, „The Rise of Populism in the Czech Republic in the Shadow of Political and Economic Crises.“ in H. Kriesi – T. S. Pappas (eds.): European Populism in the Shadow of the Great Recession. Colchester: ECPR Press, 2015, s. 199-216.