Rusko a Čína využívají projekty jaderné energetiky k budování sfér energetické závislosti. To není jen problém Evropy, řeší to i Spojené státy. Rusko a Čína mohou využít nástroje státní podpory a dávat zdánlivě nejlepší nabídky. Za to se ale platí, a to nejen penězi.

Mantrou prokremelského prezidenta Miloše Zemana je, že jaderné bloky by u nás měl stavět ten, kdo bude mít nejlepší finanční a technickou nabídku. Problém je v tom, že jde také o strategickou bezpečnost. Východní mocnosti používají jadernou energetiku jako nástroj, jak si podmanit jiné země, aniž by tam musela šlápnout noha jejich vojáka. Je to jen jiná a méně nápadná forma okupace.

Server Defenseone.com uvádí příklad stavby ruské jaderné elektrárny v Turecku. Prezident Vladimir Putin a turecký prezident Tayyip Erdogan se na počátku dubna zúčastnili přes videokonferenci z Ankary slavnostního prvního lití betonu pro 1. blok jaderné elektrárny Akkuyu. První turecká jaderná elektrárna podle tamní vlády pomůže uspokojit rychle rostoucí poptávku země po elektřině a zvýšit její energetickou nezávislost. „Ve skutečnosti může projekt učinit Ankaru mnohem zranitelnější vůči vlivu Kremlu, neboť elektrárnu bude stavět, vlastnit a provozovat Rusko,“ komentuje to server.

„Reaktor Akkuyu ukazuje, jak Rusko – a nyní i Čína – využívají vývoz energie k budování vlivu v zahraničí. Rusko se o podobné projekty uchází prostřednictvím své státní jaderné společnosti Rosatom podle modelu, který financuje výstavbu jaderných elektráren, poskytuje vyškolený personál na jejich provoz a pronajímá je zpět klientské zemi. Kremelské dotace umožňují Rosatomu nabídnout náklady o 20 až 50 procent nižší než konkurence, zatímco mezivládní půjčky mohou pomoci získat země, které by jinak mohly mít potíže s placením takových projektů. To Rusku umožnilo zajistit 60 procent nedávného celosvětového prodeje jaderných reaktorů; Rosatom má v současné době 35 reaktorů v 11 zemích, které jsou ve výstavbě nebo mají uzavřenou smlouvu.“

Článek dále popisuje, jak obchodní model Rosatomu sice snižuje náklady zákazníků, ale „předává Rusku vliv, který sahá daleko za hranice energetického sektoru“. „V Maďarsku se vztah mezi vládou Viktora Orbána a Kremlem stal vřelejším poté, co Moskva vstoupila do financování rozšíření jaderné elektrárny, která bude dodávat 40 procent elektrické energie v zemi. Ruská kontrola hlavních zdrojů elektřiny i přítomnost ruského technického a bezpečnostního personálu v areálu jaderného projektu dává Moskvě páku na bezpečnostní a zahraničněpolitická rozhodnutí země.“

Stejně tak postupuje Čína, kterou by také zajímala možnost u nás stavět: „Čínská vláda považuje jadernou energii za potenciálně mocnou součást své iniciativy Pás a cesta, jejímž cílem je ekonomicky a politicky integrovat Čínu s Evropou, Afrikou a zbytkem Asie prostřednictvím velkých infrastrukturních projektů – například rozvojem jaderné energie v energeticky závislých zemích. Čínské firmy budují jaderné elektrárny v Rumunsku, Pákistánu a Velké Británii, další se mají stavět v Argentině a Íránu – a seznam projektů by se mohl podstatně rozšířit. Předseda Čínské národní jaderné spolupráce, čínského prodejce jaderných materiálů, označil 41 zemí podél Pásu a stezky za potenciální místa pro projekty jaderné energetiky.“

Pro společnosti ze Západu včetně amerických, které nemají takové finanční a politické injekce od svých vlád, je obtížné za takového stavu věcí konkurovat. Pro normální vlády by samozřejmě mělo být prioritou i to, že se nestanou závislé na zemích s diktátorskými režimy, které se snaží na oplátku získat ústupky třeba v zahraniční politice. Pak se taková „pomoc“ a „výhody“ mohou najednou z dlouhodobějšího hlediska stát velkou nevýhodou. Zažili jsme to ostatně u nás už před únorem 1948, kdy nám SSSR v době sucha dodal obilí (koupili jsme si ho, nebyl to dar), ale museli jsme odmítnout Marshallův plán na ekonomickou obnovu. Rok jsme si mohli péct chleba, ale čtyřicet let jsme se propadali do zaostalosti.

Nikdo nepochybuje o tom, že Rusové reaktory stavět umějí. Pochybnosti máme o všem ostatním. Otázkou také je, jestli ty reaktory skutečně potřebujeme. Vstupní náklady na stavbu jsou obrovské, zisk nejistý. Není divu, že budovatelé tak touží po státních zárukách. Rozvíjejí se malé modulární reaktory, alternativou je plyn (a nemusí být ruský), obnovitelné zdroje budujeme v závěsu za Německem a Velkou Británií. Alternativa „velké jaderné bloky nebo nic“ je falešná konstrukce.

Je jasné, že politickým silám, které by naopak závislost na Číně a Rusku přivítaly, protože z toho mají zisk různého druhu, takové věci nevadí.