V posledních letech pravděpodobně vůbec nejdiskutovanější téma na světě. I proto, že se týká prakticky všech. A když se týká všech, je přirozené, že všichni na něj mají svůj názor. A je (jim) jedno, jestli je podložený argumenty; racionalita není zrovna to, co byste v diskuzích o migrační krizi hledali. Toto téma, podobně jako jistá další specifická témata, se potýká s jedním zásadním problémem, jehož vyřešení by mohlo vést až ke smíření táborů a skutečnému konsenzu. Jenže to by se musel zásadně změnit přístup diskutujících k tomu, co vlastně diskuze je.

Každý občas podlehneme emocím a chováme se afektovaně. Zpravidla toho později litujeme, ale jsou témata, která pro nás mají natolik citlivý charakter, že už je v nás ona emocionální tendence hluboce zakořeněná a nelze s ní bojovat. Souvisí to s naším egem, proti němuž se my samotní jen velmi těžko umíme stavět do opozice. Téma uprchlíků hluboce rozdělilo svět vesměs na dva nesmiřitelné tábory. Vzájemně se označují pejorativně jako „sluníčkáři“ a „rasisti“. Jsou to extrémní pojmy, ale je zvykem – zvlášť na internetu – že vášnivé diskuze pod tlakem emocionality mají tendence dříve či později sklouznout k extrémům.

„Sluníčkáři“ jsou v této diskuzní bublině ti, kteří se ztotožňují s globalizací, zpravidla se ale, spíš než za uprchlíky, staví do opozice „rasistům“. To jsou naopak ti, které lze označit jako nacionalisty a v diskuzích se staví většinou proti uprchlíkům, s čímž často jde ruku v ruce i přísně nihilistický postoj vůči islámu (aniž by si řada z nich uvědomovala, že korelace neimplikuje kauzalitu, a tak vzrůstající intenzita teroristických útoků nesouvisí nutně s uprchlickou krizí). Dostanou-li se oba tábory do konfrontace, zpravidla to nedopadá dobře.

Přitom už principem diskuze je racionální průběh. Měla by probíhat vzájemným poskytováním racionálních argumentů, snahou je racionálně vyvracet, a končit by měla ideálně nalezením shody, v horším případě důstojným ukončením diskuze jako neřešitelné (jak se konec konců děje třeba u témat ryze filozofického charakteru). Celou diskuzi by však měl provázet hluboký respekt jedné strany vůči druhé, a zde veškeré diskuze o migrační krizi fatálně naráží; oba tábory totiž do diskuzí vstupují už z podstaty s despektem a odporem vůči opozičnímu názoru. Není tak divu, že většina těchto debat končí urážkami a argumentačními fauly; uprchlíci jsou téma natolik komplikované, že individuálními kognitivními zkratkami vznikl v organické společnosti ryzí dualismus. Jen málokdy narazíte na někoho, kdo si v této věci zachovává striktně racionální postoj a dokáže se udržet ve středním proudu.

Temperament těchto diskuzí a vzrůstající počet uprchlíků v Evropě (a také počet teroristických útoků) ukotvují v obou táborech jejich názory natolik, až se jejich stoupenci přestávají ovládat. Z původně přirozených a umírněných tendencí, tedy prosté podpory globalizace na jedné straně a nacionalistických tendencí na straně druhé (obojí je víceméně stále v mezích demokratické společnosti), se tak postupně posouvají blíže k tendencím na jedné straně multikulturním a na druhé šovinistickým. A tady začíná společnost narážet nejen v rámci diskuzí o migrační krizi, ale i v ideologickém postoji k demokracii a fungování řídících institucí jako takových – státu a nadnárodních organizací (v Evropě primárně EU).

Přitom nic není černobílé, a zvlášť ne témata natolik složitá, jako je uprchlická krize. Současná migrační vlna nemá původ před týdnem, kdy se parta uprchlíků rozhodla vydat do Evropy. Má dlouhé historické, politické i ekonomické kořeny, s jejichž interpretací mají problém i přední světoví odborníci ve svých oborech, natož pak řadový občan diskutující na internetu. A tak je také třeba k tomuto tématu v diskuzích přistupovat – nikoli jako k fundamentalistickým dogmatům, ale jako k problému složitějšímu, než by bylo jeho vyřešení pouhým vyřčením jednovětného pohledu „jsem pro“ nebo „jsem proti“. Takovým způsobem lze diskutovat o matematice nebo fyzice, v nichž obvykle lze vyjádřit dualismus ve smyslu „pravda“ nebo „nepravda“. Neexaktní témata fungují jinak.

Přesto zdravě diskutujících, tedy těch, kteří se nekloní ani k jednomu názoru, ale snaží se zachovávat si rozum bez emocí, nenajdete mnoho. Možná z pocitu povinnosti, možná proto, aby nevypadali, že nemají názor. Ale zůstávat střízlivý a nestranný v diskuzi neznamená nemít názor, může to znamenat i mít ho, prezentovat ho a pouštět se do konfrontace, ale po celou dobu si zachovávat důstojnost, snažit se o vzájemné pochopení a nevyjadřovat spoludiskutujícím svůj pocit nadřazenosti a pohrdání. Tím by se lidé začali navzájem politicky i společensky identifikovat komplexně a nikoli podle jediného prvku osobnosti, třeba názoru na uprchlickou krizi. A to se děje čím dál víc.

Úcta k pluralismu jako systému zdravého fungování názorově diferenciované společnosti je zcela základní a nepostradatelnou liberální hodnotou. Ať už chceme prosazovat národní stát, nebo pospolitost s lidmi všech ras. Bez úcty k názorům druhým, byť odlišným, se nelze divit, že se společnost v těchto dobách, kdy by se měla v boji proti islámskému fundamentalismu a skutečným hrozbám spojovat ve snaze extremismus porazit, naopak rozděluje, a její velká část sama tíhne k extremistickým náladám.