Je možné vytvořit psychologický portrét člověka, se kterým se odborník nikdy nesetkal? Některé případy ukazují, že do značné míry za jistých okolností lze. Takový pokus učinil na zakázku americký psycholog Henry Murray za druhé světové války v případě Adolfa Hitlera. Podle něj byl tento brutální tyran schizofrenik, který se chtěl pomstít za své dětství, za roky, kdy musel potlačovat svou zuřivost.
Jak dospěl Murray k tomuto závěru, když se nikdy s Hitlerem osobně nesetkal? V roce 1943 americký úřad US Office of Strategic Services, předchůdce CIA, pověřil Murrayho, aby studoval Hitlerovu osobnost. Šlo o to, aby bylo možno předvídat jeho chování. Výsledkem byla 229stránková zpráva s názvem Analýza osobnosti Adolfa Hitlera. Murray popsal Hitlera jako paranoidní „naprostou trosku“, člověka, který je „neschopný normálních lidských vztahů“. „Je navždy nemožné doufat v jakékoli jeho milosrdenství nebo humánní zacházení.“
Kořeny deformované osobnosti viděl psycholog v Hitlerových pocitech méněcennosti, což mělo příčiny především v jeho vzhledu malého, křehkého a nemocného člověka. Odmítal chodit do školy, protože se styděl, že je ve srovnání se spolužáky chudý. „Nikdy nevykonával žádnou manuální práci, nikdy se nezabýval atletikou a byl odmítnut jako navždy nevhodný k odvodu v rakouské armádě,“ píše Murray. Hitler si to kompenzoval uctíváním „hrubé síly, fyzické síly, nemilosrdné nadvlády a vojenského dobývání“. To se promítalo i do jeho sexuality a sklonech k masochismu.
Z hlediska tehdejšího psychoanalytického přístupu Murray soudil, že Adolf pociťoval lásku k matce a nenávist k otci. V tomto případě se lze opřít o to, že otec byl znám jako tvrdý muž, který rodině vládl „s tyranskou krutostí a nespravedlností.“ Sex byl Hitler neschopen prožívat normálním způsobem. Protože nemohl prokazovat mužskou sílu před ženou, byl nucen si to vynahrazovat projevováním nepřekonatelné moci před muži celého světa, soudil psycholog.
Ačkoliv veřejnost Hitlera díky pečlivě udržovanému obrazu vnímala jako ocelového Vůdce, trpěl často nerozhodností a pod tlakem se hroutil, a to i na vrcholu své moci. Murray se domníval, že Hitler musí mít noční můry a „má dlouhá období, kdy ho opustí energie, důvěra a moc rozhodovat“. Opisovala se tady jakási dráha od emočního výbuchu přes melancholii k novému ráznému rozhodnutí. Trpěl také posedlostí z „nečistoty“. Za nečistý považoval sexuální akt (jako dvanáctiletý chlapec byl Hitler přistižen při nějakém sexuálním experimentu s malou holčičkou) a přenesl to pak na ideu nečistoty rasy a byl posedlý Židy.
Židé byli navíc snadným terčem, protože tito lidé podle Hitlera „nebojují s pěstmi a zbraněmi“. Tak se jim dala přičítat vina za cokoli, včetně katastrofických následků Versailleské smlouvy.
Antisemitská propaganda také spojovala Židy s několika věcmi, které Hitler nenáviděl: obchod, materialismus, demokracie, kapitalismus a komunismus. Chtěl tedy Židy zbavit jejich bohatství a moci.
Murray poznamenal, že o Hitlerovi bylo známo, že jeho stisk ruky je slabý a jeho dlaň vlhká a byl nepříjemný při společenské konverzaci.
Tolik americký psycholog, který ovšem Hitlera nemohl osobně zkoumat.
Odpovídá tento obraz, vytvořený ještě za Hitlerova života na dálku přes oceán, skutečnosti? Dnes máme možnost čerpat z dalších svědectví. Z knihy Norimberský deník amerického psychologa v armádní službě G. M. Gilberta, který hovořil se souzenými nacistickými válečnými zločinci, plyne, že Hitler byl velmi sugestivní člověk. Zachovával si nad lidmi osobní moc i tehdy, když přicházely válečné katastrofy, podléhali mu, i když poznali, že některá jeho rozhodnutí byla špatná. Ještě v Norimberku se mnoho z nich nedokázalo Hitlera zřeknout a to ani po odhalení jeho zločinů.
V pamětech Hitlerova hlavního architekta Alberta Speera máme dost materiálu o tom, jak se Hitler choval. Potvrzuje se tady Vůdcův sklon střídat nálady, jeho víra ve vyvolení prozřetelností, ignorování reality. Také jeho vztah k ženám Speer popisuje podle vlastního pozorování jako divný. Dokázal se ženám dvořit, být roztomilý a povídal si s pomocným ženským personálem. Jindy ale ukazoval značnou necitlivost. Evě Braunové, která mu byla velmi oddána a která nikdy nesměla vystupovat na veřejnosti jako jeho partnerka, říkal před ostatními „husičko“. I v její přítomnosti líčil negativní ženské vlastnosti. Zjevně byla vůči tomu velmi odolná, což muselo Hitlerovi vyhovovat.
Některé výrazné Hitlerovy rysy tedy Murray dokázal odhadnout a rekonstruovat. V této praxi vytváření psychologických portrétů (což by bylo asi přesnější označení než diagnóza), se pokračuje nepochybně i dnes. Sotva asi bylo náhodou, že při jednom setkání kancléřky Angely Merkelové, o které je známo, že se bojí psů, najednou do místnosti vběhl Putinův velký pes. Na takových epizodkách jistě světové dějiny nestojí, ale znalost protivníka patří k mocenskému umění.
Informací je dnes o každém, kdo veřejně vystupuje, nesčetně. Jde jen o to, oddělit zrno od plev, dostat se pod oficiální masku. To platí u Napoleona, Hitlera a Stalina stejně jako pro Babiše, Zemana, Klause a pro hejtmana a šéfa na dílně.
