Že vládci velkých říší moc nestrádají, aspoň ne hmotně, to se dá předpokládat. Stejně tak legendární zakladatelé významných firem. Jak to ale bylo s předvojem pracujících?
Časopis Time vydal v roce 2015 seznam nejbohatších lidí v dějinách lidstva. Spolu s Džingischánem, Billem Gatesem a Rockefellerem se v něm objevil také Josif Stalin. Jenže dá se opravdu spočítat, jak byl vůdce sovětského státu bohatý?
Stalina nemůžeme posuzovat jako nějakého běžného státníka z demokratické země. V jeho případě, jak už to u některých diktátorů bývá, se osobní bohatství nedá oddělovat od země, který vedl. Generalissimus, jak si pak nechal říkat, měl plnou podporu státu, který mu platil údržbu a provoz mnoha rezidencí. Stejně tak mu hradil služby lékařů, kuchařů a služebných. Stalin nejspíš ani nevěděl, kolik toho bylo ze státní pokladny za něj vynaloženo.
Kromě toho sebou ani nenosil žádné velké peníze a neměl představu, kolik co vlastně stojí. Jednou se generalissimus setkal ve venkovském domě v Borjomi se svými gruzínskými známými. Ti mu řekli, že mají finanční potíže. Stalin je podělil nějakými penězi a bylo to dohromady asi tři sta rublů. Jak řekla jeho dcera Světlana Alilujevová, její otec si myslel, že sto rublů má hodnotu jako před revolucí a že je to velká suma peněz.
„Když mi dal dva nebo tři tisíce, myslel si, že mi dává milion.“
Vypadalo to, že k jeho osobnímu majetku patří vlastně jen pár dýmek, obleků a párů bot. Na druhu stranu neustále na nějakou daču zval členy politbyra, aby si tam také užili. Říkal jim, že jsou všichni přece komunisté.
Josif Vissarionovič ovšem také pravidelně dostával plat. Zpočátku to bylo třikrát méně, než byla průměrná mzda v zemi. Ke konci jeho vlády už to ale bylo asi 10 tisíc rublů. Totéž brali jen přední vědci, akademici a profesoři. Stalin peníze skladoval v balíčcích na stole a nebylo je za co vydávat. Když nepočítáme stranický příspěvek ve výši 300 rublů.
Na dače se Stalin mohl věnovat svým zálibám. Měl rád západní filmy, v čemž se podobal severokorejským diktátorům. Přátele a známé pak nutil, aby s ním filmy sledovali dlouho do noci, třeba až do čtyř do rána. Možná trpěli, ale rozhodně méně než lidé v nějakém lágru, kterých nechal zřídit poměrně dost. Tropil i různé žertíky, třeba někomu dal nepozorovaně do kapsy rajče a nešťastný soudruh si pak na něj sedl. Měl rád zahradničení a hrál biliár. Četl si o historii velkých říší, římské, byzantské, ruské a mezopotámské. Inspirace všeho druhu měl tedy dost.
Stalin jel v roce 1945 na konferenci do Postupimi, což bylo z Moskvy 1923 kilometrů. Jenže v Polsku a Německu nebyla širokorochodná železnice jako v SSSR. Jen kvůli této jedné cestě se rozchod kolejí musel zvětšit. Jeho zabezpečený vlak měl salónní vagony, vagon pro ochranku, pro personál, restaurační vůz a jeden vagon sloužící jako garáž pro dvě limuzíny Packard. Bezpečnostních důstojníků bylo osmdesát. Na dvou podvozcích byly protiletecké zbraně.Trasu střežilo na každém kilometru šest až patnáct lidí.
To už se prodraží. Pravda, kromě svého platu Stalin pravidelně dostával honoráře za své psaní a jeho knihy byly publikovány i v zahraničí, ale přes velkou oblibu jeho geniáních myšlenek by si asi jen jako autor na to všechno nevydělal.
