Bohuslav Sobotka ve snaze zabránit poklesu preferencí otočil kormidlem ČSSD prudce doleva. Proti marketingovému populismu „všetci kradnú“ oligarchy Andreje Babiše a zájmům Agrofertu ovšem nenabízí nic jiného, než staré socialistické recepty, přibližující ČSSD programově na úroveň KSČM. Pokud je myslí vážně, významně si tím omezuje koaliční potenciál.

Předseda ČSSD ve snaze utlumit vnitrostranickou kritiku, způsobenou slabým výsledkem podzimních voleb, přešel do ofenzívy. Jelikož z analýz vyplývá, že programově amorfní hnutí ANO začíná lovit voliče v levicovém spektru, rozhodl se k manévru, který má tento odliv zastavit.

Z taktického hlediska se tento krok dá pochopit. Snaha zdůraznit programové rozdíly mezi ČSSD a protestním antisystémovým hnutím ANO, hájícím zájmy zejména velkých korporací a princip profízlované společnosti, je legitimní. Je správné vymezit se vůči populistickým útokům na politický systém, podle kterých je programové pravolevé zaměření překonané, a o všem rozhoduje jednoduchý a prázdný marketing.

Otázka však zní, jestli sociální demokraté s touto iniciativou nepřicházejí příliš pozdě, zda je reálná a věrohodná, a zda se strana smiřuje s tím, že takový program prosadí pouze ve spolupráci s komunisty. Ostatně jejich předseda Vojtěch Filip si na adresu Sobotkových daňových návrhů postěžoval: „Je to jen opisování programu od KSČM. Uráží mě to, protože jsme takový návrh podali i ve Sněmovně, ale nedostalo se na něj. Nevěřím tomu, že to chce ČSSD uskutečnit.“

[ctete]88923[/ctete]

Co Sobotka nabízí?

Zvýšení daní. Předseda ČSSD hovoří o „daňové revoluci“, ačkoli žádoucí je spíše stabilní ekonomické prostředí. Místo jednoduchého daňového systému hodlá výrazně prohloubit progresivní zdanění ve stylu „bohatým brát, chudým dávat“, které povede k dalšímu odlivu vysoce kvalifikované pracovní síly do zahraničí. Daně z příjmů jsou přitom u nás v porovnání s EU i díky vysokým daňovým slevám nízké, a lidé s nižšími příjmy je neplatí. Navrhované vyšší zdanění velkých firem sice vypadá líbivě, ale způsobí zdražení jejich služeb a vyvádění peněz mimo hranice České republiky.

Zvyšování mezd. Sobotka hovoří o „důstojných platech“ ve státní a soukromé sféře, což v překladu znamená jejich rázné navyšování. ČSSD jen prokazuje, že je pod silným vlivem radikálních odborů v čele s ambiciózním Josefem Středulou, který by nejraději nařizoval soukromým firmám, jak mají zvyšovat mzdy bez ohledu na jejich ekonomické výsledky, a prosazuje silnější vliv zaměstnanců na jejich rozhodování. Sobotka chce pokračovat ve skokovém zvyšování minimální mzdy, místo aby vláda zaměstnavatelům náklady práce, jedny z nejvyšších v Evropě, snížila.

Zkrácení pracovní doby. ČSSD hodlá prosadit zkrácení pracovní doby, což může podlomit ekonomický vývoj většiny firem. Daně nejbohatším zvyšovali a pracovní dobu zkracovali francouzští socialisté v čele s nejméně populárním prezidentem historie Hollandem. Kandidát Republikánů Fillon, který má největší šanci Hollanda v příštím roce nahradit, naopak avizuje snížení daní a prodloužení pracovní doby s cílem oživit zaostávající francouzskou ekonomiku.

Zvýšení odvodů živnostníkům. Podle ČSSD by se měly srovnat odvody živnostníků a zaměstnanců, což neznamená nic jiného, než významné zvýšení odvodové zátěže pro živnostníky. Jde jen o pokračování útoku Jana Mládka na malé podnikatele, „parazitující“ na sociálním systému. Bez ohledu na zcela rozdílný status obou forem zaměstnání.

Státní paternalismus. Premiér Sobotka pochválil plány ministryně práce a sociálních věcí Michaely Marksové. Její koncepce rodinné politiky je ovšem útokem proti tradičním rodinám, zvyšuje jejich závislost na státu, a jen růst sociálních dávek by obnášel 20 miliard korun. Další miliardy z kapes daňových poplatníků by si vyžádaly jesle, mateřské školky a sociální bydlení pro každého. Nápady typu alimentů placených státem jen podporují nezodpovědnost těch rodičů, kteří nejsou ochotni plnit své závazky. Místo jejich důraznějšího vymáhání soudy a důslednějších postihů nepoctivců.

Zrychlení valorizace důchodů. ČSSD nehodlá brát na vědomí demografický vývoj s nízkou porodností a prodlužující se střední délkou života, a zamýšlí zrychlit tempo valorizace důchodů. Nezajímá ji, že v horších časech může absence strukturálních reforem, včetně důchodového systému, významně ohrozit vyplácení důchodů. Stejně tak ve zdravotnictví nehodlá jít cestou v Evropě běžného zvyšování spoluúčasti, ale pravidelným naléváním peněz do systému.

Vyhánění čerta ďáblem

Recepty sociální demokracie v boji proti hnutí ANO připomínají vyhánění čerta ďáblem. Problém s populistickými vůdci Babišova typu je přitom jiný. Vytvořil kolem sebe rozbujelý mediálně-ekonomicko-bezpečnostní komplex, představující zřetelnou konkurenční výhodu. Koaliční partneři oligarchovo působení v politice legitimizovali, dlouhodobě přehlíželi jeho každodenní konflikt zájmů, a zametali pod koberec jeho problémy, které by ještě nedávno nikomu neprošly. Tím si sami uhnětli golema, který všem přerůstá přes hlavu.

Plány sociálních demokratů jsou jako vystřižené z arzenálu těch levicových vlád, které vyvolaly hospodářské problémy zejména jižního křídla eurozóny. Idea silného „sociálního státu“ zase způsobuje zaostávání ekonomického vývoje Evropy za okolním světem a vede ke spirále zadlužování s důsledkem bolestivých reforem, které již některé země typu Řecka a Itálie přestávají zvládat.

I když vládnoucí strany nikdy nemohou splnit program na sto procent, protože jsou vázány koaličním kompromisem, mezi představami správy země jsou patrné rozdíly. Zdaleka nejde jen o otázku daní, jak se snaží vsugerovat sociální demokracie, ale o celkový pohled na fungování státní byrokracie.

Některé politické formace mají blíže k pojetí dohlížitelského paternalistického státu, tedy k bobtnající byrokratické struktuře, zasahující do života občanů doslova na každém roku. Jiné koncepty tento přístup odmítají, dávají prostor osobním aktivitám a svobodám, a nepřejí si, aby stát své občany usledoval a ureguloval k nehybnosti. Stoupenci prvního modelu dnes sedí ve vládě.

Pokud dnes premiér Sobotka tvrdí, že Babišův úspěch by znamenal ohrožení demokracie, je to pravda. Už jen proto, že by zřejmě definitivně ovládl policejně-justiční aparát, který by mu pomáhal likvidovat či zastrašovat konkurenci, a krýt jeho minulost i přítomnost. Boj o policejní reorganizaci byl přesvědčivou ukázkou, nakolik Babišovi záleží na vlivu v bezpečnostních složkách, a vrchní státní zástupci mu jdou na ruku. Zatímco Lenka Bradáčová znovu okázale předvádí zatýkání ve starých případech ROP Severozápad, o vývoji kauz Agrotec, Čapí hnízdo, nebo podezření z bankovních manipulací ministerstva financí ve prospěch Agrofertu nevíme nic.

Sobotkovo sdělení je ovšem natolik závažné, že nezbývá než se ptát, proč s tak toxickým partnerem tři roky sedí ve vládě a přihlíží tomu, jak si oligarcha nastavuje státní penězovody do svých firem. A proč tak vehementně podporuje jeho udavačské experimenty typu EET, likvidující a omezující malé podnikatele, zatímco objemem mnohem závažnější šedou ekonomiku velkých firem stát nechává téměř bez povšimnutí.

Nebezpečí z bujícího Babišistánu, těžícího z mediální normalizace, kryjící jeho minulé i současné hříchy, tedy leží někde jinde. Socialistická revoluce ho nezastaví.

[ctete]89608[/ctete]