Zatímco státníci ze všech konců světa už pěkných pár dnů zasílají Joeu Bidenovi a Kamale Harrisové blahopřání k vítězství v amerických prezidentských volbách a mnozí z nich už si s předpokládaným novým prezidentem i telefonovali, z Kremlu gratulace stále nepřichází.

Vladimir Putin je zkrátka opatrný a je si vědom toho, že víceméně jasný výsledek těchto voleb ještě můžou zvrátit americké soudy. Přepočítávání hlasů kupříkladu v Georgii už ostatně začalo. Co tedy mohou Rusové od Bidena očekávat?

Trump, nebo Biden: ruské reakce

Z ruského pohledu již zmíněné opatrnosti v podobných případech nikdy není dost. Ruští politici mají jistě v živé paměti situaci přesně před čtyřmi lety. Aniž bychom se zabývali dodnes trvajícím americkým podezřením z ruských hackerských útoků ve prospěch Donalda Trumpa, které by ovšem bylo třeba jednoznačně prokázat, jiná věc je zcela očividná: poslanci Státní dumy tehdy zprávě o Trumpově zvolení aplaudovali vestoje, mnozí se zřetelným přesvědčením, že do Bílého domu přichází „náš člověk“.

Jak se zdá, oficiální Rusko tuto svou chybu pochopilo a dnes už ví, že veřejně preferovat jednoho ze dvou kandidátů na základě jakýchsi efemérních „osobních vlastností“ se nevyplácí. Jak se domnívá ruská politoložka Viktorie Žuravljovová, dobré to není ani v případě, kdy Rusko podpoří pozdějšího vítěze – může tím samo vyvolat četné nepříjemné politické i psychologické ruchy do budoucna. A tak jistě právě proto šéf ruské diplomacie Sergej Lavrov pár dní před vyvrcholením těchto voleb prohlásil že „Rusko bude akceptovat vůli amerického národa, ať už bude jakákoli“.

Podstatně obšírněji se k věci vyjádřila známá jestřábí žena ruské diplomacie, oficiální mluvčí ministerstva zahraničí Marie Zacharovová. V jejím vyjádření možná zazněla tichá a nenápadná podpora Donalda Trumpa, když řekla, že „americký systém sčítání hlasů je tak složitý a archaický, že se v něm vyznají jen velice kvalifikovaní právníci“. Připomněla také, že podle názoru expertů se výsledky voleb obvykle nejdřív zabývají americká média (čehož jsme ostatně nyní svědky). Ta přicházejí s vlastními prognózami a posléze hodnotí, jak jim jejich předpovědi vyšly. „My ale vycházíme z toho, že z hlediska amerického zákonodárství je velmi důležitým datem 14. prosinec, kdy formálně hlasuje sbor volitelů. Poté by se 6. ledna 2021 mělo konat zasedání nově zvoleného Kongresu…, které potvrdí výsledek sčítání hlasů volitelů pro každý stát zvlášť,“ řekla Marie Zacharovová rozhlasové stanici Echo Moskvy.

Za důležitý moment mluvčí ruské diplomacie považuje i souhlas poraženého kandidáta s výsledkem voleb a připomněla, že Hillary Clintonová to v roce 2016 udělala hned. „Teď ovšem nic takového nevidíme, a to pro nás znamená, že se musíme držet logiky amerických zákonů,“ shrnuje Zacharovová a stejně jako její šéf Sergej Lavrov konstatuje, že Rusko je připraveno s novým americkým prezidentem spolupracovat, ať už se jím stane kdokoli.

Za zmínku jistě stojí i názor dalšího hodně frekventovaného mluvčího, totiž prezidentského, jímž je Dmitrij Peskov. Ten krátce před americkými volbami zopakoval v Rusku velmi rozšířený názor, že „prakticky každé americké volby posledních let doprovází razantní protiruská rétorika“. To je sice v zásadě pravda, ale pan Peskov i další reprezentanti vrcholné ruské politické scény by se možná konečně měli zamyslet nad tím, proč tomu tak je…

A sám Putin? V den svých osmašedesátých narozenin 7. října v rozhovoru pro ruskou státní televizi Rossija poznamenal, že američtí demokraté, jež Biden představuje, „vyznávají jisté všeobecné hodnoty, jež respektujeme i u nás“. Jinak je ovšem všeobecně známo, že ruský prezident sleduje Bidena s velkou ostražitostí a daleko více po chuti by mu bylo, kdyby i v dalších čtyřech letech v Bílém domě byl domácím pánem Donald Trump.

Joe Biden a jeho sovětská zkušenost

Podívejme se tedy i na Joea Bidena jakožto hlavního aktéra všech těchto událostí. Ten má se Sovětským svazem a Ruskem zkušenosti už téměř padesátileté. Roku 1973 největší zemi světa navštívil poprvé a v této době byl podle vlastních slov nadšeným příznivcem vzájemné sovětsko-americké redukce jaderných arzenálů a o zlepšení (tentokrát už) rusko-amerických vztahů usiloval i o čtvrtstoletí později jako viceprezident Baracka Obamy. V posledních letech je ovšem znám spíše svou protiruskou rétorikou.

Připomeňme si genezi vztahu v tuto chvíli řádně zvoleného nového amerického prezidenta Joea Bidena k Rusku. V létě 1979 se v SSSR ocitl jako člen americké senátorské delegace, která měla jednat o sovětsko-americké smlouvě START II, předpokládající vyvážené snížení strategických jaderných arzenálů obou stran. V rozhovoru pro list New York Times ze 30. srpna 1979 jako šéf senátního podvýboru pro evropské záležitosti zdůraznil, že sovětská strana tehdy možná vůbec poprvé vyjádřila ochotu vyjít Američanům vstříc a jaderný arzenál razantně zredukovat. Celou tehdejší schůzku se sovětskou stranou popsal během setkání se studenty Moskevské státní univerzity v roce 2011 takto:

„Já sám byl tehdy horlivým stoupencem smlouvy START II, ale řada senátorů její text vůbec neznala a stavěla se k ní skepticky. Devět z nich pak se mnou přijelo do Ruska. Posadili jsme se ke kremelskému jednacímu stolu přímo naproti Leonidu Brežněvovi. Ten měl po levé ruce ministra obrany Ustinova, po pravé pak předsedu Rady ministrů Kosygina. Je třeba připomenout, že to byly docela jiné časy. Jasně si vybavuji, že Brežněvův zdravotní stav byl mnohem horší, než jsme si mysleli. Najednou vstal, omluvil se, vedení rozhovorů svěřil Kosyginovi a odešel. Předseda tehdejší sovětské vlády Kosygin pak pronesl slova, která do smrti nezapomenu: »Senátore, dokud naše rokování ještě nezačalo, domluvme se na tom, že vy nedůvěřujete nám a my zase nedůvěřujeme vám. Obě strany pro to mají pádné důvody.« Přesně takhle to tehdy řekl.“

V roce 2001 už Biden stál v čele senátního zahraničního výboru. Jedno z prvních slyšení, které uspořádal v této funkci, bylo celé věnováno situaci národnostních menšin v Rusku, přičemž zvláštní pozornost senátorů se soustředila na Čečensko, kde rok předtím skončila aktivní fáze tzv. druhé čečenské války. Ve svém úvodním slovu tehdy Biden opět zdůraznil důležitost amerických vztahů s Ruskem: „Celých těch devětadvacet let, co zasedám v Senátu, jsem neustále opakoval, že v oblasti mezinárodní politiky není nic důležitějšího než naše vztahy s Ruskem. Po rozpadu Sovětského svazu se tu mnohé změnilo, ale já jsem přesvědčen, že mimořádná váha rusko-amerických vztahů zůstává zachována.“

Rusko jako hrozba

V březnu 2014 však už Joe Biden ostře odsoudil ruskou anexi Krymu a vyslovil se pro zavedení tvrdých sankcí proti Kremlu. Svůj postoj na jaře téhož roku zcela jasně zformuloval během setkání s tehdejším polským premiérem Donaldem Tuskem ve Varšavě: „13 z 15 členských zemí RB OSN vnímá tzv. referendum na Krymu jako nelegální: Dokonce i Čína se rozhodla ho nepodpořit a hlasování se zdržela, takže Rusko zůstalo samo a svou agresorskou podstatu obnažilo před celým světem. Pokud hodlá dál kráčet právě touto cestou, je nabíledni, že jeho politická a ekonomická izolace jen zesílí. Však se ze strany EU i USA už brzy dočká dalších sankcí.“

Od propuknutí ukrajinské krize Biden svou protikremelskou rétoriku nikdy nezměkčil, ba naopak: nejenže volal po dalších protiruských sankcích, ale už tehdy Rusko označil za hlavní hrozbu pro USA na celé mezinárodní aréně. A aby se to nepletlo, počátkem roku 2017 na Světovém ekonomickém fóru v Davosu otevřeně Rusko obvinil z vměšování do amerických prezidentských voleb: „V epoše prezidenta Putina Rusko sahá po jakémkoli šikovném nástroji, aby negovalo veškeré úspěchy evropského projektu, aby nahmatalo případné třecí plochy mezi západními zeměmi a dokázalo znovu nastolit politiku sfér vlivu… Musíme proto očekávat další pokusy Ruska o ovlivňování světových demokratických procesů. Můžu vás ujistit, že něco takového přijde znovu. A důvod tohoto počínání bude opět jasný: destrukce mezinárodního liberálního řádu.“

Ve svém letošním říjnovém interview pro televizi CBS během vrcholící předvolební prezidentské kampaně v USA byl Joe Biden ještě příkřejší: „Pokud přemítám o největší hrozbě pro naši bezpečnost a naše spojenecké svazky, je takovou hrozbou pro Ameriku Rusko. Zároveň si myslím, že největším soupeřem je pro nás Čína. A v závislosti na tom, jak si budeme počínat, se nakonec ukáže, zda jsme jen těmi soupeři, či zda budeme donuceni k tvrdší konfrontaci s použitím síly.“

Že takovýto vývoj Bidenových názorů na Sovětský svaz a poté na Putinovo Rusko současný Kreml nadchnout nemohl a nadále nemůže, je zajisté nad slunce jasnější.

Libor Dvořák je rusista, moderátor a komentátor Českého rozhlasu Plus.