Výsledky sněmovních voleb, které se uskuteční tento týden, se dozvíme až v sobotu, už teď ale můžeme s velkou pravděpodobností říct několik věcí: cesta k vládě s důvěrou bude zdlouhavá a klíčovou roli zde bude hrát prezident republiky Miloš Zeman, který udělá všechno proto, aby prosadil takovou představu vládního uspořádání, která mu bude nejbližší a která mu umožní co nejvíce uplatňovat jeho vliv ve zbytku jeho prezidentského mandátu. Jak by povolební období mohlo vypadat, kdybychom měli hlavu státu, která nade vše ctí ústavu a nevyužívá každou příležitost, jak posílit svou moc?

Předně záleží na tom, jak dopadnou samotné volby. Prezident, který by respektoval ústavu a její smysl, by samozřejmě měl vyjít z toho, kdo ve volebním klání zvítězil a kdo má největší šanci dát dohromady vládu, která by získala důvěru v poslanecké sněmovně. Důležité je přihlédnout k obojímu. Prezident nemusí automaticky jmenovat premiérem vítěze voleb, ale rozhodně by ho měl vzít v potaz.

Například pokud by koalice SPOLU vyhrála volby a zároveň by hned po vyhlášení jejich výsledů začala jednat s koalicí Pirátů a hnutí STAN a společně by deklarovaly jasnou vůli jít do vlády, prezident by v této situaci měl pověřit sestavením vlády a následně jmenovat premiérem bez nějakých větších okolků Petra Fialu. V takovém případě je vše jasné a přehledné a není co řešit.

To samé by ale mělo platit, i pokud by koalice SPOLU volby nevyhrála a umístila se až druhá. Případně kdyby zvítězila koalice Pirátské strany a Starostů a nezávislých nebo kdyby se tato koalice ocitla až na druhém místě a koalice SPOLU dokonce až na třetím. Rozhodující by totiž mělo být to, zda obě koalice mají společně v dolní komoře 101 poslanců a jestli spolu začnou jednat o vládě a dají najevo vůli a odhodlání vstoupit do společného kabinetu.

V takovém případě bez ohledu na to, kdo by volby vyhrál, by prezident, který má na zřeteli Ústavu ČR a naši parlamentní demokracii, neměl premiérem jmenovat někoho, kdo na rozdíl od dvojice koalic nedisponuje většinou 101 poslaneckých mandátů. Pokud by se hlava státu zachovala jinak, celou záležitost by jenom zbytečně protahovala a bránila tomu, aby Česká republika co nejdříve dostala vládu s důvěrou.

Prezident a koalice

To je nakonec cíl, který naše ústava předpokládá, a prezident by měl právě svou případnou moderací povolebních jednání napomáhat tomu, aby vláda s důvěrou nastoupila co nejdříve po volbách, a nikoli prosazovat nějakou svoji vlastní konkrétní představu, jak by budoucí vládní většina a kabinet měly vypadat. Prezident Miloš Zeman přitom zrovna tohle dělá.

Dále čtěte

Víme, kolik bude Čechy stát, když Babiš zůstane premiérem

V novém čísle Týdeníku FORUM přinášíme zásadní informace o tom, jaký dopad by mohl mít střet zájmů premiéra Andreje Babiše…

V srpnovém rozhovoru pro Parlamentní listy tak mimo jiné potvrdil, co říkal už dříve: premiérem chce jmenovat předsedu strany, která samostatně získá nejvíce hlasů. Prezident Zeman v této souvislosti zdůraznil, že bude respektovat vůli voličů ve volbách. Na otázku, jak stanoví, která strana získala nejvíce hlasů, když hned pět stran kandiduje v rámci dvou koalic, odpověděl, že se bude řídit tím, kolik jednotlivé strany získají mandátů.

Co se týče dalšího postupu, pak uvedl: „Předpokládám, že jako obvykle po volbách se nejdříve v sestupném pořadí setkám s předsedy parlamentních stran. Nebudou mě zajímat koalice, ale jednotlivé strany. Za parlamentní stranu mohu považovat tu, která překročila pětiprocentní hranici. Tady vznikne absurdní situace, že díky koalicím můžeme zažít stranu, která má dva nebo tři poslance, ale tu nepokládám za parlamentní stranu a nebudu se s ní ani stýkat.“

Na tom všem je vidět, jak svévolně prezident postupuje a že mu vůbec nejde o to, abychom co nejdříve měli vládu s důvěrou, ale aby to byla taková vláda, která mu bude co nejvíce vyhovovat. Prezident ctící ústavu, právní stát a demokracii by nemohl ignorovat koalice, se kterými náš volební zákon počítá.

Mocenské pohnutky

V situaci, kdy po volbách jasně deklarovaná většina nebude, prezident by asi opravdu měl pověřit sestavením vlády vítěze voleb – ovšem bez ohledu na to, zda jde o koalici nebo samostatnou stranu. Navíc, pokud se ukáže, že vítěz voleb nedokáže dát dohromady většinu ve sněmovně, nemusí ho premiérem ani jmenovat a může hned dát šanci druhému uskupení v pořadí. Naproti tomu prezident Zeman nejenom říká, že jmenuje premiérem předsedu samostatné strany s nejvíce mandáty, ale navíc zdůrazňuje, že mu k získání důvěry ve sněmovně poskytne potřebný čas.

To, k čemu takto svévolně jednající prezident může vést, si můžeme ukázat na situaci, která nastala po volbách v roce 2010, kdy Jiří Paroubek v čele ČSSD sice vyhrál volby, ale bylo jasné, že většinu ve sněmovně nemá, protože ODS, TOP 09 a Věci veřejné byly připravené dát vládu dohromady.

Můžeme si ovšem představit scénář, kdy by prezidentem byl někdo, kdo by si za každou cenu přál, aby se Jiří Paroubek stal premiérem a vládl a kdo by ho předsedou vlády jmenoval a zároveň mu dopřál dost času a prostoru jednat o vládě s Věcmi veřejnými. A i kdyby se mu to třeba do prvního hlasování o důvěře nepodařilo, prezident by ho mohl jmenovat premiérem i napodruhé (což Miloš Zeman udělal po volbách v roce 2017 u Andreje Babiše) a tím mu poskytnout další čas na jednání.

Kdoví, možná by se Paroubkovi nakonec povedlo Věci veřejné přemluvit a k účasti na vládě zviklat. Přeci jen Věci veřejné byly v mnoha ohledech dost nevyzpytatelná partaj, takže jak by to dopadlo, nevíme, každopádně prezident by svým jednáním možná dokázal zásadním způsobem ovlivnit, kdo by nakonec sestavil vládu s důvěrou, ale za cenu toho, že by vyvinul dost silný tlak na to, jaké konkrétní řešení upřednostňuje a koho si přeje za premiéra.

Prezident, který si váží ústavy a parlamentní demokracie, takovým způsobem jednat nemůže. Stále musí brát zřetel na to, že cílem je mít co nejdříve vládu s důvěrou, a nesledovat přitom žádné své osobní a mocenské pohnutky.