Komplikované vztahy s Ruskem, které se datují od sestřelení ruského letounu nad syrsko-tureckou hranicí, donutily Turecko hledat nové strategické spojence. Z tohoto důvodu je návštěva prezidenta Erdogana v Saúdské Arábii, která dnes pokračuje jednáním o prohloubení vzájemné hospodářské i vojenské spolupráce, logickým krokem.
Už na včerejším jednání se obě země dohodly na vytvoření společené rady pro strategickou spolupráci. Dnes by měla jednání pokračovat a na pořadu dne je situace v Sýrii a boj proti terorismu, který by měl být koordinován v rámci koalice 34 islámských států.
Otázkou zůstává, jak chtějí obě země bojovat proti terorismu, když se čím dál víc ukazuje, že jsou naopak součástí problému, který chtějí údajně řešit. Oba státy jsou považovány za sunnitské velmoci a je zjevné, že to je tím pravým důvodem, proč vystupují proti režimu Bašára Asada, který se naopak snaží všemi prostředky fundamentalistický sunnismus v Sýrii potlačit.
Protiteroristická rétorika, která jednání Erdogana a krále Salmána doprovází, ale vzbuzuje oprávněné pochybnosti a znalce místních poměrů pak dokonce nutí povytáhnout nikoli jedno, ale obě obočí.
Turecko se v listopadu sestřelením ruského letounu dostalo do obtížné situace s Ruskem, a proto je nyní nuceno snižovat energetickou závislost na dodávkách z Ruska a hledat nové zdroje.
Velení NATO sice navenek Turecko podpořilo, ale nejvyšší vojenští představitelé Aliance neskrývají své rozčarování nad chováním Turecka. Nejde přitom o nic překvapivého. Turecko už v roce 1974 využilo svého členství v NATO ke krytí svého dobrodružství na Kypru, jehož část obsadilo a v roce 1983 se část Kypru kontrolovaná Tureckem prohlásila za Severokyperskou tureckou republiku. Nad dalšími obdobnými kroky NATO dlouhodobě zavíralo oči, byla to daň, kterou Západ platil za spojenectví s Tureckem.
Naposledy pak Turecko využilo války s Islámským státem k vystupňování genocidy Kurdů. Většina jím provedených náletů, deklarovaných jako boj proti Islámskému státu, směřovala proti Kurdům, kteří v dané oblasti představují naopak jedinou pozemní sílu schopnou účinně čelit rozpínavosti Daeše.
Stalo se pomalu veřejným tajemstvím, že celou dobu “boje proti IS” Turecko s Islámským státem čile obchodovalo a nitky této cynické spolupráce zřejmě vedou až k členům rodiny prezidenta Erdogana. Několik dní zpátky přinesla světová média rovněž zprávu o vraždě tureckého novináře Nadžího Džírfa, kritizujícího Islámský stát. Kritizovat IS se v Turecku jednoduše nevyplácí.
Stejné rozpaky budí i další deklarovaný “bojovník proti terorismu”, Saúdská Arábie, která je stejně jako Turecko podezírána z využívání IS k vlastním cílům. Ostatně mezi ideologií Islámského státu a saúdského wahhábismu existuje nepřehlédnutelná podobnost. Její autokratický režim je proslulý porušováním lidských práv, středověkými barbarskými tresty a sunnitským fundamentalismem, díky kterému je dlouhodbě považována za kolébku islámského terorismu. Na tomto místě by bylo dobré si připomenout, že osnovatelé a realizátoři útoku z 11. září 2001 pocházeli až na pár výjimek právě ze Saúdské Arábie. Stejně jako v případě Turecka, které využívá jako krytí ke svým kontroverzním krokům NATO, spoléhá se Saúdská Arábie na dobré vztahy s USA. Úzké vazby mezi rodinným klanem Bushů a saúdskou královskou rodinou považují mnozí za pravý důvod, proč nebyla Bushova válka s terorismem logicky směřována do země, odkud byl útok na Dvojčata připraven. Podle listu The Independent představuje největší hrozbu pro Západ právě Saúdská Arábie.
Problematickou spolupráci Západu s Tureckem a Saúdskou Arábií trefně okomentovala Tereza Spencer poznámkou, že s takovými spojenci, jakou jsou Turecko a Saúdská Arábie, Západ žádné další nepřátele vlastně ani nepotřebuje.
