Hlavní město SSSR by bylo pro nacistické Německo cennou symbolickou kořistí. Podle původního plánu německého velení nazvaného Tajfun by bylo východní tažení po dobytí Moskvy ukončeno.
Podle berlínského paktu z roku 1940 a podle podmínek vyjednávání mezi Německem a Japonskem by mohla japonská armáda po obsazení Moskvy zahájit útok na Dálném východě. Válka na dvou frontách by nejspíš už tak dost postižený SSSR nejspíš značně vyčerpávala. Obsazení Moskvy by navíc umožnilo nasměrovat síly na jih a obsadit kavkazská ropná pole. To by Třetí říši poskytlo ohromné materiální zdroje a výhodu ve vedení války proti spojencům. Kdyby došlo k jejich porážce v severní Africe, bylo by možné obnovit plán invaze na britské ostrovy. Všechno se tedy mohlo vyvíjet podle mnohem temnějšího scénáře, kdyby Hitlera nezaskočila legendární ruská zima roku 1941.
Co by se dělo potom? Bylo by možné na východě uskutečnit plán germanizace. Obyvatelstvo, které by přežilo a neprchlo už předtím, by bylo přesídleno a zbytek podroben otrockému režimu,. K tomu by pochopitelně patřilo i zničení všech kulturních statků. Jednu „pamětihodnost“ ale Hitler hodlal zachovat: Leninovu mumii chovanou v mauzoleu. Hitler si představoval, že Lenina nechá převézt do Berlína a bude ho tam vystavovat v muzeu vedle jiných válečných trofejí. Mauzoleum by bylo zničeno, ale ještě předtím z něj chtěl Hitler přihlížet vítězné přehlídce. Aspoň tak si to představoval v září 1941. O měsíc a půl později ale Vůdce změnil své rozhodnutí. Dokument číslo 1571/41 „O postupu při obsazení Moskvy a zacházení s jeho obyvatelstvem“ mluví o úplném zničení města a likvidaci jeho občanů. Hitlera rozzuřil sveřepý odpor Rudé armády.
Hitler by ovšem svůj plán s Leninem zřejmě nemohl uskutečnit, ani kdyby Moskvu dobyl. V říjnu 1941 bylo totiž Leninovo tělo vyzvednuto z mauzolea a převezeno do Ťumeně na Sibiři, dva a půl tisíce kilometrů východně od Moskvy. Právě proto, aby nemohlo padnout do rukou německým vojákům.
V červnu 1941 bylo Leninovo tělo uloženo do parafínu a umístěno do dřevěné rakve, která byla potom uložena do větší dřevěné bedny. Spolu s tělem byly poslány chemikálie a nástroje nezbytné pro další uchování těla. Cenný náklad byl převážen zvláštním vlakem a střežen vybranými kremelskými gardisty. Další vojáci byli rozmístěni kolem kolejí na trase vlaku. Po příjezdu na místo „exilu“ bylo tělo umístěno v budově areálu ťumeňského zemědělského institutu. Potřebné chemikálie k udržování Lenina se pak dovážely z města Omsk ležícího dalších 600 kilometrů na východ. Do Moskvy se vůdce světového proletariátu zase vrátil v dubnu 1945.
V té době už Hitlerovi moc života nezbývalo. Zřejmě si na konci uvědomil, že Sověti by s ním chtěli naložit podobně a udělat z jeho těla taky výstavní exponát. Proto poručil, aby po jeho sebevraždě bylo jeho tělo (stejně jako jeho družky Evy Braunové) spáleno. To se úplně nepovedlo, protože benzinu už v bunkru mnoho nebylo. Sověti nakonec jeho tělo nalezli, ovšem nebylo zřejmě v takovém stavu, aby se dalo nějak přijatelně vystavovat. Kromě toho Stalinovi vyhovovalo, když mohl šířit pověsti, že Hitler unikl a spojenci o tom vědí.
Dnes podle sovětských archivů víme, že ostatky Hitlera, Evy Braunové, manželů Goebbelsových a jejich dětí a generála Hanse Krebse (a Hitlerova psa) byly nalezeny a pak opakovaně pohřbívány a vyzvedávány. Nakonec dne 4. dubna 1970 příslušníci KGB exhumovali pět dřevěných beden, které se nacházely v zařízení Smerš v Magdeburgu. Ostatky byly spáleny a vhozeny do řeky Biederitz. Jediné, co se zachovalo, je zřejmě jen Hitlerova spodní čelist.
Tak pomíjí sláva světa.
(Russian7.ru, Ian Kershaw: Hitler, 1936–1945: Nemesis)
