GLOSA / Příznivci Jindřicha Rajchla a dalších protivládních postaviček se sami nazývají těmi jedinými správnými vlastenci, jimž leží na srdci výhradně blaho „našichlidí“, kterým se má pomáhat na rozdíl od „nepřizpůsobivých“, či snad dokonce Ukrajinců.
Pro vlastence je vlast vším. Vlast, národ a vlajka. Takže na každé demonstraci se to vlajkami hemží, stejně jako trikolorami a dalšími módními doplňky v národních barvách.
Na sobotní demonstraci jsem měl dokonce chvílemi pocit, že jsem se ocitl na nějakých šibřinkách, protože několik žen či dívek zvolilo doplňky v podobě do vlasů vetknuté mašle v národních barvách či na krk zavěšeného jakéhosi havajského věnce taktéž v červeno-modro-bílém provedení.
Mašle je jistě pěkná, stejně jako placka a další propriety, ale vlajka je zkrátka vlajka. Vlastenec se vlajkou pyšní. Demonstrace tak s trochou nadsázky připomínají sraz vlajkonošů, kdy na jednoho demonstranta připadají dvě i více vlajek.
Ovšem v sobotu se několik vlastenců zachovalo k vlajce nevlastenecky. Snad za to mohlo slunce, které pražilo do obnažených hlav, možná nějaký ten žejdlík národního pěnivého moku, ale mezi vlajkami jich několik viselo tak, jak rozhodně viset nemají – tedy červenou barvou nahoru.
Nevydržel jsem to a jednomu vlastenci rukou naznačil, že vlajku drží obráceně. Tvářil se nechápavě. „Máte ji obráceně,“ popsal jsem, co jsem předtím naznačoval. „Co?“ otázal se stále nechápavě. „Vlajku,“ ukázal jsem prstem nahoru. „Aha,“ konstatoval vlajkonoš, z jehož tváře bylo čitelné jasně patrné překvapení. Zřejmě nikdy neslyšel, že si nemůže vlajku vyvěsit libovolně.
Jen mě zarazilo, že ho ani v nejmenším nenapadlo, že dělá něco špatně, když ostatní vlajky v jeho okolí byly vyvěšeny správně. A tak jsem si osvětu ve vztahu k státním symbolům v tomto případě raději odpustil. Stejně by nepadla na úrodnou půdu.