Raketový útok, ilustrační foto FOTO: Generální štáb ukrajinské armády / se souhlasem
FOTO: Generální štáb ukrajinské armády / se souhlasem
ANALÝZA / Zájemci o (i jen populární) historii 2. světové války dobře znají příběh československého vojenského průmyslu. Díky němu patřila ČSR ve 30. letech k předním světovým exportérům zbraní. Pak ovšem padl do rukou Hitlerovi a umožnil mu rychle navýšit kapacitu k vedení vlastní dobyvačné války.
Po dvou předchozích etapách plánování pomoci Ukrajině Evropa uznává, že nedokáže zabezpečit dostatek zbraní pro ukrajinské obránce. Bude tedy přispívat na budování vlastního ukrajinského obranného průmyslu.
Dvě zmíněné etapy podpory vypovídají dosti o stavu, v jakém se dnes Evropa nachází. Nejprve do bruselských návrhů pomoci intervenovali Francouzi s plánem využít ukrajinských objednávek k zajištění odbytu pro vlastní obranný průmysl. A když se záhy ukázalo, že evropský průmysl ani zdaleka neumí včas dodat Kyjevu slíbený milion dělostřeleckých granátů, nastal čas improvizovaných nákupů za hranicemi kontinentu – taková je například česká iniciativa.
Nakupování v rozvojovém světě ovšem nemusí vést k získání ani průměrně kvalitního zboží. Zmíněný plán – místo pořizování drahých a současně nespolehlivých dělostřeleckých granátů na světovém Jihu vyrobit munici přímo na Ukrajině – se zdánlivě nabízí sám od sebe. Má však i svá ale, která zřejmě nebyla vzata v úvahu. Podobně, jako při plánování předchozích fází.
Za prvé už neplatí, co na počátku války. Celé území Ukrajiny je nyní bojištěm, zdaleka nejen východní část. I Lvov na západě, daleko od fronty, se občas stává terčem ruského napadání střelami s plochou dráhou letu. Takže každý průmyslový závod na Ukrajině, byť na teritoriu kdysi považovaném za „hluboké zázemí“, může být Rusy napaden a zničen.
Za druhé, co platí pro průmysl, platí stejně pro energetiku a další infrastrukturu nezbytnou k udržení průmyslového provozu v chodu. Tedy kromě toho, že je nezbytné u každého závodu řešit zvlášť protivzdušnou a protiraketovou obranu, zodolnění objektu nejlépe výstavbou v chráněných podzemních prostorách, a tak dále, je třeba jej vybavit i náhradními elektrogenerátory, vlastním zdrojem vody, postavit rozsáhlé sklady pro předzásobení s ohledem na možné narušení dopravy materiálů a součástek akcemi nepřítele, a mnoho dalšího.
Dopadne to s továrnami na granáty lépe než s továrnou na TNT?
Předválečné americké plány pro výrobu munice zahrnovaly smlouvy s továrnou na východě Ukrajiny, protože poslední výrobce trhaviny TNT na území USA zanikl v době prezidentování Ronalda Reagana. Krátce po spuštění invaze se závodu zmocnili Rusové – a ti kupodivu nasmlouvané kontrakty neplní. V současnosti tak Američané soupeří s Evropany o trhavinu vyráběnou v zatím jediné zbylé evropské továrně v Polsku.
Rozhodnutí místo rozjezdu evropských obranně průmyslových kapacit vsadit raději na ukrajinské představuje de facto přiznání, že se mobilizace evropské průmyslové základny proti ruské válečné ekonomice nezdařila. Pokud však Evropa nalije miliardy eur do ukrajinských podniků, místo aby rychle stavěla vlastní, mělo by být takové počínání přinejmenším součástí dobře promyšlené širší strategie.
Nedivím se, že Ukrajinci jsou s podobným vývojem spokojeni. Mimo jiné ho považují za signál, že Evropa bude mít dobrý důvod pohlídat si osud svých investic. Jinak řečeno, bude se držet scénáře ukrajinského vítězství nad Ruskem.
Avšak i když je bruselská byrokracie zkušená v přidělování miliard na to či ono, nemusí to nutně svědčit o kvalitě celkového záměru. Ani vybudování ukrajinské průmyslové kapacity pro vedení války za současných parametrů nezajistí, že válka skončí tak, jak by si Zelenskyj přál.
Stále ještě Kyjev nemůže použít západní střely k útokům na cíle hluboko v Rusku. Stále se ještě vyhýbá pořádné mobilizaci. Stále ještě drží zhruba 75 % území původně obsazeného v Kurské oblasti v bláhové naději, že se bude hodit během poválečných jednání – s nimiž Moskva nebude souhlasit, dokud tuto kapsu nezlikviduje.
Mezitím ale okupanti útočí na Pokrovsk, kde se nachází jediný ukrajinský zdroj koksovatelného uhlí. Produkce oceli – vedle zemědělství jediné dosud fungující odvětví ukrajinské ekonomiky – se bez koksu z Pokrovska může propadnout přinejmenším o polovinu. A ještě stále platí, že produkce oceli je základem jakékoliv masové válečné výroby…
Zelenskyj má vlastní plán vítězství, který může nebo nemusí být realistický. Brusel však žádný podobný plán ani celkovou strategii nezpracoval. A tak se také docela dobře může stát, že se pustí do budování obranného průmyslu, který kvůli porážce či Trumpově zradě nakonec připadne Rusům – a bude použit proti nám.
Setrvačnost je matkou katastrofy
Pokud nadcházející americké prezidentské volby vyhraje Donald Trump, je velmi pravděpodobné, že to bude začátek konce Severoatlantické aliance. V tom případě by Evropská unie a její sotva vznikající obranné struktury měly převzít západní podporu bránící se Ukrajiny, která by s Trumpem ze strany USA také skončila.
Připraven však není v zásadě nikdo a na nic. Nejen po stránce vlastních obranně průmyslových kapacit nebo schopnosti dodat Kyjevu dostatek zbraní. Problém je ještě mnohem hlubší. Spočívá v neschopnosti a zřejmě i strachu opustit zaběhaná myšlenková schémata.
Evropská unie nemá žádnou vlastní bezpečnostní koncepci, žádnou strategii, žádnou konkrétní představu o tom, co chce ve válce na Ukrajině dosáhnout. Netuší, jaký model zajištění bezpečnosti kontinentu by preferovala, pokud to nebude ten současný, ani kudy se k němu blížit a jak ho případně dosáhnout.
Otevřeme-li oficiální evropský strategický dokument týkající se ruské invaze na Ukrajinu, který má zahrnovat prognózy do roku 2035, dočkáme se nemilého překvapení.
Studie pracuje se čtyřmi scénáři dalšího vývoje, který může být pro EU více nebo méně příznivý – avšak všechny sjednocuje představa, že NATO „zůstane pilířem evropské bezpečnosti“. S takovými prognózami operuje dokument v době, kdy existuje zhruba 50% pravděpodobnost, že příštím americkým prezidentem se stane proruský Trump, a jistě větší než 50% pravděpodobnost, že tento politik roli NATO coby pilíře evropské bezpečnosti úplně odpíská.
Optimismus ovšem není strategie. A čtenářům deníku FORUM 24 netřeba připomínat, co o něm napsal Kundera v románu Žert.
