HISTORIE / „Dost bylo roboty, dost bylo roboty!“ provolává rozlícený dav sedláků a mává okovanými holemi i kosami. Mají hlad, jsou vyčerpaní a hlavně naštvaní. Kde je ten slíbený Zlatý patent, o němž všichni tolik mluví? Nic naplat, musí si svobodu vydobýt sami. Klidně i násilím.

Dopadl jak sedláci u Chlumce. Úsloví, které o někom říká, že skončil prachbídně a bez sebemenší šance na úspěch, přežívá dodnes. Zrodilo se přitom už v 70. letech 18. století, v dobách vlády Marie Terezie a Josefa II., v těžkých dobách nejen pro sedláky, ale všechny poddané.

Lidé jedli kořínky, piliny i zdechliny

Vypálené sýpky s osivem a neudržované ornice. Konec sedmileté války v roce 1763 znovu ukázal, že na válečné konflikty nejvíce doplácejí obyčejní lidé. I počasí si se sedláky krutě hrálo. Jeden rok řádily silné deště, pak zase celé jaro pokrýval pole sníh, po oblevě přišly záplavy a po nich pro změnu nastoupilo sužující sucho. Na polích se krčila osamělá stébla obilí, jeho ceny prudce stoupaly. Lidé neměli co jíst.

Mezi lety 1770 a 1772 vypukl v českých zemích tak ukrutný hladomor, že jej podle některých odhadů nepřežilo až půl milionu lidí, tedy zhruba deset až patnáct procent z celkové populace. „Zástupy hladových žebráků táhly ves od vsi, často na cestě zmírajíce hlady,“ popisoval hladové zoufalství profesor František Komárek. Nešťastníci vkládali do úst vše, co se dalo – trávu, kořínky, slupky ze žaludů, chleba s pilinami, někdy i zdechliny.

První semínka vzdoru

Lid nesoužil jen hlad, ale i úmorná robota. Co na tom, že robotní patent v té době ukládal poddaným robotní povinnost maximálně na tři dny v týdnu, když to vrchnost stejně nedodržovala? Podstatnou část své sklizně, byť třeba mizerné, navíc museli sedláci odevzdávat svým pánům. Mezi poddanými to vřelo. První známky nevolnické vzpoury se začaly objevovat na Bruntálsku a Náchodsku v lednu roku 1775.

Dále čtěte

Kupte si knihu Bohumila Doležala: Jak ubránit normální svět

Česká republika i celý svět prošly v předchozích letech mnoha turbulentními změnami. Jen pár měsíců po vzniku vlády Petra Fialy…

Šlechtě se je vždy podařilo potlačit, ale pocity křivdy a nespokojenosti v lidech udusit nedokázala. V únoru toho roku se na Náchodsku zrodilo takzvané selské guberno, které se snažilo tvrdé podmínky roboty zmírnit. Do čela se postavil rychtář Antonín Nývlt, těšící se mezi lidmi velké vážnosti. Snažil se hledat nenásilná řešení, jednal za sedláky s vrchností a mírnil naštvaný lid. Nenávist vzbouřenců ke svým pánům ale byla příliš silná.

Uvěřili krásným povídačkám

Umoření a usoužení lidé se začali chytat jakékoliv naděje, že se jim bude žít snadněji. A brzy se mezi nimi začala šířit  skvělá zpráva – vídeňský dvůr vydal patent, který ruší robotu a dává nevolníkům svobodu! S napětím čekali, kdy se tak doopravdy stane. Jenže se nedělo nic. „Vrchnost nám schválně patent zatajuje!“ rozzuřili se sedláci a rozhodli se vzít situaci do vlastních rukou. 

Jak už to tak bývá, na každém šprochu pravdy trochu. Těsně před povstáním, na podzim roku 1774, spatřil světlo světa dvorský dekret, který nabádal vrchnosti, aby urychlily přípravu nových urbářů, tedy soupisů povinností poddaných vůči vrchnosti. Tento dekret se zřejmě dostal do rukou poddaných na panství Teplice a odtud dále do severovýchodního koutu Čech. Tady se zřejmě pak v představách poddaných stal oním Zlatým, vysněným patentem, který jim měl přinést svobodu.

„Ti vzbouření lidé mluvili, že jakés písmo zlatem psané mají a to že má býti od samého císaře pána, v němžto se dává plnost svobody, což jedni druhým, když odcházeli, jako za heslo nechávali. Kdo ale to psaní má aneb je viděl, to žádný povědít neuměl,“ vypráví rychtář a český spisovatel František Jan Vavák.

Kradli, jedli, pili a pustošili

Nakonec se marné sny a fámy staly rozbuškou, která vyprovokovala na Hradecku v březnu roku 1775 otevřenou vzpouru českých sedláků. Vyzbrojili se okovanými holemi, kosami a odhodlaně vyrazili si svou svobodu vydobýt sami. Hrnuli se krajem a cestou pustošili vše, co se dalo. Nic nebylo před jejich vztekem a zoufalstvím v bezpečí.

Útokem brali vrchnostenská sídla i kanceláře, neušetřili ani fary či kostely. Ničili zařízení budov, vyjídali sklepy, hltali zásoby piva a vína. Násilím pak na vrchnosti vynucovali potvrzení o zrušení roboty. Mezi povstalci se dokonce ujalo pravidlo, že každý muž v domě, který cestou minou, s nimi musí „navštívit“ alespoň tři vrchnostenské kanceláře a teprve pak se smí vrátit domů. Část mohutného proudu povstalců vytáhla dokonce ku Praze, aby si vynutila u úřadů radikální reformu roboty. Narazili ale na vojsko, které je rozprášilo a vůdce vzpoury pozatýkalo. 

Dále čtěte

„Exotická“ brambora nejprve málem otrávila šlechtice, pak ji měli za afrodiziakum i lék

HISTORIE / Angličtí páni si v roce 1586 zvědavě prohlížejí exotickou delikatesu, která je jim slavnostně předkládána na hodovní stůl.

Vojáci je rozprášili

Jiný dav rebelujících sedláků, čítající zhruba čtyři sta hlav, zamířil 25. března i do Chlumce nad Cidlinou. Poté, co si vyřídil účty s místním pivovarem a úřednickými byty, už si brousil kosy na chlumecký zámek Karlova Koruna, patřící rodu Kinských. Perlu barokní architektury od Jana Blažeje Santiniho naštěstí zničit nestačili. Měšťané a spolu s nimi i osm přítomných vojáků se rozhodli bránit. Ulice svého města zabarikádovali a odolávali útokům tak dlouho, dokud nedorazila na pomoc armáda. Vojákům nedalo příliš práce rebely odrazit a donutit k ústupu.

Ve sněhové plískanici na břehu dnes už neexistujícího rybníka propukla honička. Vojáci zahnali povstalce do vody, kde se dva z nich utopili. Další dva zemřeli v bojích, čtyřiasedmdesát skončilo v zajetí. „Poprvé v celém povstání můžeme mluvit o náznaku selské bitvy, i když u nevyzbrojeného davu to byla spíš zoufalá odvaha nerozprchnout se při prvním útoku vojska, která zavinila toto střetnutí,“ podotýká historik Josef Petráň.

Smíme vyplenit váš zámek?

Jaké bylo překvapení, když se druhého dne, 26. března, před Chlumcem objevil ještě početnější houf vzbouřenců. K veliteli místní posádky prý dokonce poslali posla s dotazem, zda jim dovolí vyplenit zámek. „Dám vás postřílet jako psy, jestliže se hned nevrátíte,“ procedil prý velitel mezi zuby. Tentokrát se sice několik rebelů vyzbrojilo ručnicemi, ale nebylo jim to ve výsledku nic platné. Sice se jim podařilo zastřelit dva příslušníky armády, avšak útok se po pouhých několika výstřelech rozpadl a profesionální vojáci vzbouřence bez problémů obklíčili.

Na bojišti zůstalo ležet pět mrtvých sedláků, v rybníku se utopili další tři. A spolu s nimi i poslední zbytky selských bouří. Přes dvě stě rebelů putovalo pak přímo do žaláře. Vojáci ale neměli pro tolik rukou dostatek pout. A tak se traduje, že jim na cestu za mříže uřezali knoflíky od kalhot – ponížení sedláci si je museli přidržovat a nemohli tak ruce používat k žádným případným neplechám.

Potupný výprask karabáčem

Povstání bylo potlačeno, selské guberno zaniklo. Bez sebemenšího odporu byl zajat i jeho vůdce Antonín Nývlt, který u soudu vyfasoval tři léta nucených prací. Sedm lidí bylo popraveno jako exemplární případy za zločiny proti církevnímu majetku. Většina vzbouřenců si vysloužila pouze nucené práce či výprask karabáčem. A to díky generálnímu pardonu, který vyhlásila v dubnu toho roku Marie Terezie pro ty vzbouřence, kteří slíbí poslušnost a vrátí se v poklidu domů.

Sedláci u Chlumce opravdu dopadli neslavně. Ale něco se jim přece jen podařilo. Mnozí venkované s nimi souzněli a ještě koncem jara a počátkem léta na mnoha panstvích propukaly robotní stávky. V srpnu toho roku proto Marie Terezie zavedla nový robotní patent, který přinesl sedlákům alespoň nějaké úlevy. A o šest let později její syn Josef II. zcela zrušil nevolnictví, tedy „tělesné poddanství neboli člověčenství“ a nahradil ho „mírným poddanstvím podle příkladu zemí rakouských“. Na úplné zrušení roboty si ale lidé v českých zemích museli ještě dlouho počkat – až do roku 1848.