Alena Schillerová (ANO) FOTO: ČTK / Petr Švancara
FOTO: ČTK / Petr Švancara
KOMENTÁŘ / ANO se pustilo do agresivního napadání kritiky své neúčasti na schůzce o obraně České republiky. Vymýšlí argumentační veletoče, které mají publikum přesvědčit, že schůzka, z níž se jako záškolák ulilo, vlastně nebyla důležitá. Tématu se při té příležitosti chopila obranná expertka na slovo vzatá – totiž Alena Schillerová.
Svůj příspěvek na sociální síti X začala Schillerová tvrzením, že prý premiéru Fialovi „běží půlroční výpovědní lhůta“, takže jednat s ním už netřeba.
Abychom pochopili, jak nesmírně informované je takové stanovisko, podívejme se za naši severní hranici. Ať už tam mezi vládou Občanské platformy a opozicí z PiS ve vnitropolitických záležitostech probíhají jakkoliv rozhořčené boje, v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky panuje nadstranický konsensus. Všichni se shodují, že nelze dopustit zranitelnost Polska ruskou agresí a musí se masivně investovat do výstavby ozbrojených sil. Kabinet Donalda Tuska pokračuje v krocích přijatých v době vlády svých oponentů – a pokud by došlo ke střídání u moci, nepochybně by věci fungovaly stejně.
Téma národní obrany není mezi těmi, na nichž by se hlavní polské strany štěpily. Výjimku představuje proruská ultrapravicová strana Koalicija, která ovšem v posledních volbách získala něco přes 7 procent hlasů a ve vládě se nikdy neobjevila (a doufejme ani neobjeví).
Nestalo a nestane se, že by opoziční strana PiS, která jinak do Tuskovy vlády buší hlava nehlava, začala vykládat, že premiér plánuje „zbytečné“ výdaje na obranu, se kterými oni zásadně nesouhlasí. Že se odmítají připravovat na možnou válku, protože „chtějí mír“.
Na takové slaboduché řeči v Polsku slyší málokdo. Průměrný Polák si je velmi dobře vědom toho, že existence nezávislého polského státu není žádná samozřejmost. Netrpí představou, že když se na svůj stát vykašle a bude od něj očekávat jen „prosperitu a sociální jistoty“, zůstane takový stát jaksi sám od sebe na světě a nic se s ním nestane.
Ovšem v Česku, kde třetina voličů slyší na pohádky chcimírů z ANO a další na poudačky různých odrůd proruských extrémistů, máme tradice jiné. V prvé řadě je to kapitulantství, v souladu s nímž se v případě nebezpečí pro stát nadšeně vychází vstříc tomu, kdo si na něj brousí zuby.
Alena Schillerová může publikovat jeden elaborát za druhým, aniž by změnila základní fakt, že bagatelizací tématu národní obrany ve zlomové době její strana objektivně napomáhá imperiálním dobyvačným plánům Vladimira Putina.
Co vše ANO armádě koupilo?
Slohové cvičení exministryně na téma národní obrana zmiňuje „kompletní přezbrojení“ českých dělostřelců francouzskými houfnicemi CAESAR. Armáda jich má obdržet celkem 62 kusů.
Pro srovnání: Ukrajinské ozbrojené síly provozují přinejmenším 900 různých dělostřeleckých systémů. Není to proto, že by jejich síly byly „zastaralé“, ale poněvadž v podmínkách střetu s Rusy nemohou namísto dělostřelectva spoléhat na takzvanou blízkou leteckou podporu, jak o tom v posledních dekádách uvažovali plánovači NATO. Ukrajinci berou takřka vše, co vůbec dokážou sehnat. Od polských samohybných Krabů přes staré protitankové kanóny sovětské provenience až po velmi archivní italské horské houfnice OTO Melara Mod 56.
Ukrajina také provozuje 26 jednotek houfnice CAESAR, na niž pěje chválu Alena Schillerová. Původní majitel devatenácti z nich, Dánsko, totiž zjistil, že zbraň trpí neodstranitelnými problémy s automatickým nabíjecím zařízením. Proto všechny úžasné CAESARy zdarma předal Ukrajině, která se rozhodla, že za těchto podmínek nespolehlivá děla přijme. Mezitím obdobné potíže, jaké konstatovali Dánové, u vlastních CAESARů hlásí i Maroko.
Stejně jako Ukrajina z dobrých důvodů neudržuje dělostřelecké jednotky vybavené řádově desítkami kusů vybavení, nečiní tak ani Polsko. Po plánované modernizaci a převedení starších modelů hlavňové dělostřelecké techniky do zálohy má stále mít u aktivních jednotek více než 1 000 dělostřeleckých systémů zmíněné kategorie.
Obě zmíněné země také mají ve výzbroji a pro své dělostřelecké jednotky dále nakupují nové salvové raketomety, kterých se Armáda České republiky bez náhrady zbavila v roce 2011.
Shrnuto: ANO se chlubí nákupem zcela nedostatečného počtu problematických francouzských houfnic a předstírá, že díky tomuto nákupu jsou potřeby AČR vyřešeny. To však rozhodně neodpovídá skutečnosti.
Veterán za veterána
Představte se, že byste se coby každodenní řidič veřejně chlubili výměnou staré volhy za model Ford Taunus TC. „Nový“ vůz by sice patřil do poněkud jiné třídy, pokud jde o vybavení, nicméně to, čemu se říkávalo „morální zastaralost“ a problémy s údržbou a životností, by se mu v žádném případě nemohly vyhnout, neboť by se stále jednalo o vrstevníky.
Obdobný úspěch si připsalo české ministerstvo obrany v dobách, kdy jej spravovalo ANO. Namísto 24 původně ruských/sovětských dopravních vrtulníků Mi-8/17/171 nakoupilo 10 lehčích amerických UH-1Y Venom, což je modernizace typu UH-1N Twin Huey z dob války ve Vietnamu.
Dále místo 17 těžkých bitevních vrtulníků MI-24V/Mi-35 pořídilo ANO 10 kusů lehkých amerických bitevníků UH-1Y Venom. Ty jsou zase potomky stroje AH-1 Super Cobra z dob vietnamské války.
Oba zakoupené typy amerických vrtulníků jsou v zásadě typy „výběhovými“. Jejich provoz a údržba vyjde dráž než u modernějších protějšků, jako například amerických vrtulníků Apache nebo evropských Eurocopter Tiger. S nákupem už je spojeno několik masivních pokut. Kromě toho vyšetřování podezřelých okolností nákupu ze strany Evropské komise ještě probíhá. Existuje totiž vážné podezření, že při „skvělé“ výměně ruských veteránů za americké došlo k porušení směrnice o veřejných zakázkách v oblasti obrany.
Jak vidno, ANO se má rozhodně čím pochlubit. Výčty nákupů předkládané Schillerovou mají u neseznámeného čtenáře vytvořit dojem, že díky agrofertí partaji je obranyschopnost ČR plně zajištěna a nestojí za to se kvůli ní scházet se současným premiérem.
Ovšem opak je pravdou. Velká část z toho, co na ministerstvu obrany zařídil Babišův ministr Metnar, nás bude ještě hodně mrzet.
A rozhodně nelze říci, že by armáda „díky ANO“ byla připravena na rizika spojená s ruským expanzionismem, která se nás dotknou v příštích 2–10 letech.
