Devadesáté narozeniny někdejšího generálního tajemníka ÚV KSSS a prvního a posledního prezidenta SSSR povedou k mnoha vážným úvahám. Jak chtěl reformovat režim, který se reformovat nedal. Jak ho v Rusku lidé nenávidí a Západ ho vidí mnohem lépe. Co v něm zůstalo z někdejšího přesvědčeného komunisty. Toho bude hodně. Snad se k tomu dá přidat jeden moment, který sám líčí. Jak chtěl bojovat v Sovětském svazu s alkoholismem a jak to dopadlo.

Ve svých pamětech Můj život – Vzpomínky a zamyšlení píše o začátku své dráhy v křesle šéfa sovětských komunistů:

„K mým prvním krokům patřila také protialkoholová kampaň, která měla velkou odezvu a vážné následky v celé společnosti. Dodnes se mnozí podivují nad tím, jak mohl Gorbačov začít svou práci ve funkci generálního tajemníka přijetím tohoto rozhodnutí.

Už jsem tento dotaz zodpověděl. Ale povím to ještě jednou. Věc se měla následovně. Ještě za Brežněvova života přijalo politbyro rozhodnutí o rozpracování protialkoholového programu. Upozorňuji čtenáře: ‘programu‘ (!), a ne ‘kampaně” (!). Práce nad ním pokračovala i za Andropova. Na politbyru i na vládě se o něm mluvilo a zadávaly se úkoly. A tak to bylo i za Černěnka.

Na počátku perestrojky bylo rozpracování hotové a bylo s ním seznámeno politbyro. Tomu předcházela spolupráce se 200 pracovními kolektivy a zcela otevřeně se o tom hovořilo na schůzích pracujících.

Chtěl bych najít ty papíry. Ony někde jsou. Jejich význam si dobře pamatuji: to se nezapomíná. Obyvatelstvo se vyslovilo za bezodkladná a rozhodná opatření v boji s alkoholismem. Lidé se podivovali: proč s tím vláda něco nedělá? Vždyť alkoholismus má vliv na všechno – na morálku, průmysl, rozpad rodin, výchovu dětí a další a další. Ty dokumenty nešly číst v klidu. Některé regiony měly v úmyslu přijmout tzv. suchý zákon.

V počátečních letech sovětské vlády byl ‚suchý zákon‘, přijatý carským Ruskem, ‚dočasně‘ pozastaven: bylo třeba peněz. Energicky se k tomuto problému postavil Chruščov: zvýšil ceny alkoholu a omezil jeho prodej. Ale postupně šlo vše do ztracena.

Problém ale časem narostl do obřích rozměrů. V zemi bylo na počátku protialkoholové kampaně pět milionů alkoholiků. Roční škody v národním hospodářství způsobené pijáctvím byly 80 až 100 miliard rublů. V přepočtu se ročně vypilo 10,6 litru alkoholu na jednoho obyvatele včetně kojenců! Pro srovnání v roce 1914, kdy byl zaveden ‘suchý zákon‘, se vypilo 1,8 litru, a po skončení Velké vlastenecké války 2 litry.

Andrej Gromyko mi kdysi vyprávěl o svém rozhovoru na alkoholové téma s Leonidem Brežněvem. Vraceli se spolu autem z příměstské rezidence Zavidovo, řídil Brežněv. Gromyko, který dostal informaci, jaký je stav ve společnosti ve vztahu k alkoholu, sdělil, že pijáctví dosáhlo katastrofálních rozměrů a že ovlivňuje ve špatném slova smyslu celou společnost. Řekl to tak, aby to vyznělo jako: co se s tím bude dělat?!

Brežněv dlouho mlčel a pak řekl: ‘Víš, Andreji, ruský člověk se bez toho nemůže obejít.‘

Je těžké popsat přesné příčiny tak strašného pití v té době. Je jich mnoho. Tradice, nelehké životní podmínky milionů obyvatel, nedostatek kultury, válečné následky, tyranská společenská atmosféra. Špatnou roli sehrálo i vedení, které dalo štědrou daň. A ve společnosti se pití tolerovalo. Brežněv, který dlouho nesouhlasil s rozpracováním alkoholového tématu, nakonec dal zelenou.

Ptali se: kdo byl tak iniciativní? Zlí jazykové tvrdily, že to byla aktivita těch členů politbyra, kteří už dávno ‘přepili svou míru‘. To jsou ale výmysly. Tentokrát šla iniciativa zdola. Do stranických a státních orgánů docházely dopisy, především od matek a manželek. Dotazy kladli literáti, i lékaři navrhovali přijetí ‘suchého zákona‘.

Diskuse na politbyru byla ostřejší. Návrh ‘suchého zákona‘ byl zamítnut. Přijatá rozhodnutí ale postupně snižovala výrobu tvrdých nápojů, zvyšovala výrobu suchých vín a piva a nahrazovala obraty a příjmy do rozpočtu z prodeje alkoholu jinými zdroji.

Z počátku společnost tato rozhodnutí souhlasně přijala, s malou výjimkou těch, pro které byla nepřijatelná. Ale jak se kampaň šířila, docházelo ke zmatkům, které se změnily v podrážděnost, zlost a hořkost. Proč? Co se stalo?

Řekl bych to asi tak: při přijímání rozhodnutí se projevil realismus a zodpovědnost, ale způsobem realizace byl zničen dobrý úmysl. Protialkoholová kampaň ještě jednou ukázala, že víra ve všemocnost stranických metod a administrativní hněv jsou schopny zahubit jakoukoliv záležitost.

Pod nátlakem shora se zavíraly obchody, podniky a někde dokonce zničili vinohrady. Snižovala se i produkce suchých vín. Drahé zařízení na výrobu piva, pořízené v Československu, rezavělo. A co bylo hlavní – došlo k neskutečnému nárůstu pálení samohonky.

Z prodeje mizel cukr a jeho nedostatek vyvolal problém u cukrářských výrobků. Lidé stáli mnohahodinové fronty, aby získali malou láhev na nějakou oslavu. Všichni nadávali nejen na vedení, ale hlavně na generálního tajemníka, který byl tradičně zodpovědný za vše. A tak jsem získal přezdívku ‘tajemník minerálky‘.

A tady je anekdota z té doby: Stojí fronta na vodku. Je dlouhá víc než kilometr. Všichni nadávají na vedení a hlavně na generálního tajemníka ÚV KSSS. Jeden rozezlený muž řekne:

‘Já teď půjdu do Kremlu a zabiju ho.‘

‘No, tak běž,‘ zasmějí se z řady.

Jde tedy do Kremlu. Za hodinu se vrací. Řada se posunula, ale k pultu je ještě daleko.

‘Tak co, podařilo se ti ho zabít?‘ ptají se.

‘Ne. Tam je ještě delší fronta.‘

Co k tomu říci? Ne každému připadá tato anekdota vtipná. Ale Rusové tento druh humoru mají rádi.“

Tolik Gorbačov. (Knihu vydalo nakladatelství Ikar v roce 2013, přeložila Jana Nevšímalová.) Mohli bychom tu připomenout již legendární výrok bývalého ruského premiéra Černomyrdina: „Mysleli jsme to dobře a dopadlo to jako vždycky.“