Andrej Babiš se svým ANO prolomil jedno ze zbývajících tabu české polistopadové politiky (byť už bylo jednou nalomeno): začal lákat komunisty k vládní moci. Navíc také společně se svými věrnými pokročil v omlouvání doposud nepřijatelného chování v dobách komunismu ve stylu „taková byla doba, každý něco dělal“. O jeho osobním zapletení se s StB nemluvě. To vše je pochopitelně špatné, ne-li rovnou nechutné. Jakkoliv to může znít cynicky, jeho námluvy s KSČM, a zvláště pak s jejími voliči, ale mohou mít i jisté pozitivní efekty. A to i přesto, že krátkodobě tím může zamíchat rozepře ANO a KSČM kvůli pendrekáři Zdeňku Ondráčkovi a jeho krátkému angažmá v čele sněmovní komise pro kontrolu GIBS.
Rudá pořád nebledne
Vezmu to od konce. Jestli byla k něčemu celá ta neuvěřitelnost s Ondráčkem dobrá, tak ke dvěma věcem. Jednak se připomnělo, že komunisté jsou pořád… komunisté. Od nehorázných slov jejich šéfa Vojtěcha Filipa o demonstracích v roce 1989 až po nechutné výlevy o „demokratické žumpě“ od samotného Ondráčka. Pokud se tedy někdo nechal ukolébat rádoby konstruktivním, umírněným vystupováním KSČM v poslední době, realita se mu opět ukázala ve své jasně rudé barvě.
Zároveň vznikl rozkol mezi ANO a komunisty, který by mohl oddálit nebezpečí jejich podílu na moci. Nic není zadarmo, takže i za „pouhou“ podporu či toleranci vlády by komunisté jistě něco chtěli (a dostali). Předzvěstí byl nápad se zdaněním církevních náhrad. Zároveň je ale možné, že rozepře se postupně zahladí. Komunisty možná nakonec ještě posílí, pokud si je ANO bude muset nějak udobřit. Respektive pokud komunisté budou žádat a nakonec dostanou víc. To se ukáže již v následujících dnech.
Důležitější na koketování Andreje Babiše s komunisty ale budou dlouhodobé výsledky. V uplynulých sněmovních volbách se potvrdilo to, co naznačily už ty předloňské krajské: ANO po prvotním luxování pravého středu politického spektra začalo lovit na levici, spíše – ale nejen – u sociálních demokratů. V krajských volbách to KSČM ještě tolik nepocítila (celorepublikově dostala 10,54 %), v těch sněmovních už ale ano (7,76 %). A tento trend potvrzují i některé současné průzkumy veřejného mínění (6,5 % – Kantar TNS pro ČT z 4. 3.). Sice nejde exaktně určit, že všichni utekli k ANO, mnohé ale napovídá i nedávný průzkum STEM obliby politiků: zhruba polovina příznivců komunistů hodnotila Andreje Babiše pozitivně.
Babiš jako Mitterand?
Otázka zní: Jak může tento lov skončit? Může komunisty dál oslabovat, až konečně skončí na politickém smetišti dějin? Může se Andreji Babišovi podařit je marginalizovat podobně, jak to udělal François Mitterand v osmdesátých letech, když je přizval do francouzské vlády? To by samozřejmě bylo pozitivní a možná by to byla jediná zásluha Andreje Babiše, kterou by mu uznali i jeho nejzarytější odpůrci.
I kdyby se to podařilo, nebylo by to zadarmo a bez vedlejších účinků. Tím hlavním by byla infiltrace komunistických myšlenek do postojů jiných stran, protože kupci tohoto zboží mezi voliči zůstávají. A nemusí jít o tak viditelné věci, jako je znárodňování, cenzurování médií (i když…) či zavírání politických odpůrců. Plíživé pronikání komunistických manýr do politického a společenského mainstreamu ostatně sledujeme už delší dobu:
Podnikatelé a živnostníci jsou jako celek – neboli společenská třída – škůdci a zloději. Hospodářství se má opírat o velkoprůmysl, v obchodech, pokud možno nějak napojených na stát, mají mít přednost „národní“ výrobky. Všechno možné v každodenním životě je třeba kontrolovat, regulovat či rovnou zakazovat. Západ je proradný a zkažený. Kdo zastává jiné názory než ty hromadně uznávané, je často ostrakizován. A v neposlední řadě čelíme již zmiňovanému relativizování donedávna ještě zcela nepřijatelných činů z komunistické minulosti, jako byla spolupráce s StB či členství v represivních složkách minulého režimu.
Sečteno a podtrženo, příchod Andreje Babiše na politickou scénu měl vliv i na komunisty. Jedná se o největší změnu jejich pozice v polistopadové éře, kdy až na několik výkyvů jen lehce oscilovali kolem svého a zůstávali v pozadí. Babiš je marginalizoval, a zároveň přivinul k moci a dal jim příležitost o sobě vědět. Co z toho nakonec převáží?
