NÁZOR/ „Zvyk tolerance a přizpůsobení dělá z lidí dobytek. Tak to bylo – tak to bude. V Rusku je to dědičné. Všichni jsou spokojeni. Změnit se umíme jen z brutální nutnosti.“ Tato slova pronesl známý ruský spisovatel Boris Strugackij. Co si z toho můžeme jako poučení vzít dnes?

Důležitá obchodní zpráva o zrušení sankcí proti ruskému podnikateli Olegu Tinkovovi ve Velké Británii nebyla podle mého názoru dostatečně hluboce analyzována. Snad jen povrchně. Abychom pochopili, co se stalo, pokusím se použít metodu „pěti proč“.

Proč Spojené království zrušilo sankce proti O. Tinkovovi?

Protože O. Tinkov především odsoudil ruskou agresivní válku na Ukrajině. Odebrání ruského občanství a daňového rezidentství je v tomto případě druhotné.

Proč O. Tinkov odsoudil válku?
Protože si to mohl dovolit.
Proč si to O. Tinkov mohl dovolit?

Protože O. Tinkov je podnikatel, který vytvořil několik podniků od nuly, včetně projektů finančních technologií, sám se rozhodoval a vyhodnocoval rizika.
Proč je podnikatelem?

Protože jeho aktivity, byť s určitými náklady, odpovídají spíše kritériím podnikání než vydělávání peněz a britské úřady v nich nespatřují chování Putinova stoupence.
Proč mu uvěřili?
Za prvé proto, že to dělal na vlastní pěst. Za druhé proto, že při tomto rozhodnutí na sebe vzal rizika, která se projevila v likvidačním zákroku ruských úřadů na jeho hlavní aktiva v Rusku. Za třetí, britské orgány mohly být ovlivněny také přímluvou známého a uznávaného britského podnikatele Richarda Bransona. Nepřeceňoval bych ani vliv dalších garantů jeho bezúhonnosti, jakými jsou Michail Chodorkovskij a Alexej Navalnyj.

Zde bychom snad mohli skončit, kdyby tato událost nevyvolala oprávněné obavy a neoprávněné naděje. Vznikla diskuse, a to s použitím místních idiomatických výrazů, jak v oblasti trestního práva, tak souvisejících právních systémů.

Оleg Tinkov v této diskusi nikoho nezajímá. Většina Rusů ho prostě nezná nebo je jim ve všech směrech nepříjemný. Za to, že je chytrý, úspěšný a bohatý. To už je v Rusku stigma samo o sobě.

Pokud jde o menšinu Rusů a Západ, zaujmou je dvě věci.

Jako podnikatel dosáhl velkých úspěchů prakticky jenom v Rusku.

A jako ruský podnikatel je v USA již podruhé obviněn ze závažných trestných činů, přičemž jeden z nich vyřešil zaplacením poměrně vysoké pokuty ve výši 509 milionů dolarů. Má poměrně specifické názory na mnoho aspektů života. Rusko podle něj potřebuje cara. A když se na něj obrátila matka těžce nemocného dítěte, a to i s žádostí o nemateriální pomoc, okamžitě jí doporučil, aby se obrátila na cara. Ačkoli ze své smutné zkušenosti ví, co to vážná nemoc je. Zkrátka, zjevně nevypadá jako hrdina naší doby.

Případ Tinkova je však nyní optikou, kterou se na sebe všichni dívají. A to z různých stran.

А. Tinkov – obchod – moc.

В. Tinko – obchod – opozice.

С. Tinkov – podnikání – Západ.

Osa A.

Jedná se o precedent. Zrušení sankcí proti významnému ruskému podnikateli. Nikoli obvinění, ale sankce jako politický mechanismus. Sankce byly zrušeny výměnou za to, že splní minimální požadavky Západu. Přitom splnit i tak jednoduché požadavky, jako je odsouzení agresivních ruských akcí, není pro ruského podnikatele v zahraničí snadný úkol. Ale morální krok byl nakonec učiněn.

To samozřejmě velmi zajímá všechny, na které dopadly sankce, i ty, které tato perspektiva teprve čeká.

Ale.

Za prvé, většina zainteresovaných jen velmi podmíněně odpovídá pojmu „podnikatel“. To, co dělají lidé z ruského seznamu Forbesu a jim podobní, lze jen těžko nazvat podnikáním. Nejde tam prakticky o nic jiného než o vydělávání peněz na správě majetku získaného v rámci polokriminální privatizace a škrtání v rozpočtu. To není podnikání, ale podnikatelské schéma a náměty. Není tam žádná kreativita, inovace, rizika, konkurenceschopnost, majetkové záruky, sociální odpovědnost. Tito lidé, kteří soustředili na světové poměry obrovské masy peněz, se proslavili především velikostí svých jachet a šíleným luxusem svých sídel.

Pokud si to zanalyzujete, zjistíte, že jen hrstka Rusů vytvořila konkurenceschopné a světově proslulé velké podniky. Jsou to Pavel Durov, Arkadij Volož, zesnulý Valentin Gaponcev, Eugen Kasperskij a několik desítek dalších. Abstrahuji od jejich osobností, ale výčet nebude dlouho pokračovat. A přesto neměli žádný počáteční kapitál.

Skutečnost, že nejbohatší Rusové nebyli schopni vytvořit nic konkurenceschopného, není sama o sobě zločinem. Lze v této souvislosti připomenout francouzského spisovatele a cestovatele Astolpha de Custine, který Rusko dobře poznal: „Nevyčítám Rusům, že jsou takoví, jací jsou, odsuzuji u nich předstírání, že se tváří jako my. Jsou sice stále nevzdělaní – ale tento stav nám alespoň umožňuje doufat v to nejlepší; horší je, že jsou neustále pohlceni touhou napodobovat jiné národy, avšak napodobují je přesně jako opice, čímž ohlupují objekt napodobování.“

Vyvstává však další otázka.

Za druhé, proč tedy nechrání svůj podnik? Tinkovův případ tuto možnost potvrdil. Nikdo však nespěchá, aby toho využil. Všichni se totiž třesou. Bojí se říci jen pár slov na veřejnosti. Všichni si uvědomují škody ze sankcí na podnikání, stejně jako A. Usmanov nebo A. Melničenko, ale pokračují…
Přitom vůbec nejsou zbabělí.

– V procesu polokriminálního a kriminálního přerozdělování majetku se nezachvěli.

– Nebojí se, stejně jako Ališer Usmanov, Andrej Melničenko a další, klamat soudy a média a tvrdit, že nemají žádné blízké vztahy s Putinem.

– Nebáli se 8. března 2022, den před uvalením sankcí, převést majetek na své manželky a financovat bydlení svých rodičů na Azurovém pobřeží.

– Nebojí se prát špinavé peníze. Stejně jako Usmanov a Michail Fridman, z čehož jsou na Západě obviňováni.

– Nebojí se podílet na tvorbě válečného rozpočtu a financování žoldnéřů, jak jsme zjistili ve vyšetřováních „Projekt“ a „Důležité příběhy“.

A to i přesto, že většina z nich má své podniky bezpečně chráněné v zahraničních jurisdikcích, které nejsou přístupné ani Tverského, ani Basmannyho „spravedlnosti“.

V historii ruského podnikání se jen v několika málo případech největší podnikatelé odvážili bránit své podniky. Příběh Jukosu je dobře znám.

Jiný podobný příběh Sergeje Pugačova však příliš známý není. Vůbec se ho nesnažím představit v lepším světle, než ve skutečnosti je. Ale jeho příběh považuji v kontextu tohoto článku za nesmírně zajímavý. Pugačov vlastnil v Petrohradě loděnice. Výsledky tohoto podnikání nekomentuji. Po průběhu „vstávání z kolen“ měl Vladimir Putin nápad konsolidovat aktiva vojensko-průmyslového komplexu.

Zájmy podnikatelů Vadima Fedorova a Olega Demčenka v leteckém průmyslu utrpěly a věc se dostala k Pugačovovi. Bylo mu nabídnuto, aby loděnice předal ruské státní loďařské korporaci OSK za miliardu dolarů. Jde však o to, že v té době měl na místě loděnic developerský projekt v hodnotě nejméně 10 miliard dolarů. Jelikož jsem byl zasvěcený do tohoto projektu a osobně jsem jeho plány viděl v kanceláři S. Pugačova, mohu tuto skutečnost potvrdit. Pugačov tuto cenu samozřejmě zpochybnil. Nynější šéf Rosněftu a tehdejší místopředseda ruské vlády Igor Sečin uvedl argument, který byl z hlediska kremelské organizované zločinecké skupiny nezpochybnitelný: „Víme, za kolik jste je koupili, tady máte miliardu a stát potřebuje stavět lodě.“ (Upřesnění – válečné lodě.)

Pugačov si dovolil protestovat a za krátkou dobu se ocitl v zahraničí bez ruského byznysu. Kreml jej okradl o všechno. V této epizodě je všechno, stejně jako v knize o podvodníku a zloději Ostapu Benderovi.

Jedná se o typickou neschopnost ruských podniků přemístit tyto loděnice k realizaci dvou megaprojektů. Ve hře je přitom přestavba obrovských území v centru města a výstavba moderní loděnice.

Klíčovým faktorem zde nebyly obrovské zisky, a dokonce ani nevyčerpatelné vyhlídky na okrádání rozpočtu, ale perspektiva ztráty stávajících, byť primitivních technologických možností vojenského loďařství, což jim bylo naprosto jasné. Zkušenosti z výstavby loděnice Zvezda na Dálném východě to jen potvrdily. Přes veškerou snahu tento projekt v podstatě ztroskotal. V Rusku nejsou podnikatelé, kteří by byli schopni takové projekty realizovat.

Za třetí, nemluvíme o podnikatelích, ale o Putinových předácích a jeho týmu. A odpověď na otázku, koho a čeho se bojí, vypadá jednoznačně. Jako ve slavném filmu Místo akce neměnit.

A. Usmanov, A. Melničenko, M. Fridman a další nemohou říci nic proti válce ne proto, že by se báli o své obchody, ale jen proto, že se více bojí práva (evropského a amerického) než svých přátel, kremelských gangsterů.

V tomto ohledu vypadají ostatní dvě optické osy mnohem kratší.

Osa B

Tinkov – byznys – opozice.

Tinkovova podpora ze strany ruské opozice v tomto smyslu vypadá dvojsečně. Podpora a záruka Chodorkovského je samozřejmě stejně hodnotná jako záruka Richarda Bransona. Není a nemůže tam být žádný podtext.

Nejdůležitější je však osa C

Tinkov – byznys – Západ.

Západ by podle mého názoru měl centralizovat úsilí o delegitimizaci majetku Vladimira Putina a jeho předáků. Zatím však jednotlivé země provádějí vlastní nezávislá vyšetřování.

V souladu s vyhlášeným tribunálem pro zločiny Ruska proti Ukrajině je třeba ustavit skupinu pro tuto problematiku, podobně jako tomu bylo v případě norimberských procesů s německými podnikateli. Zejména proto, že Krupp ani jeho kolegové neměli ve svých firmách podíly Hitlera nebo jeho blízkých spolupracovníků.

Možná by bylo užitečné vytvořit databázi velkých ruských podnikatelů pod konvenčním pojmenováním „Semafor“, která by se skládala ze tří sekcí.
Zelená by byli podnikatelé, kteří sice nejsou Putinovými nastrčenými osobami, ale podílejí se na jeho zločinech, a to jak na válečných zločinech a zločinech proti lidskosti, tak na korupci a praní špinavých peněz. Těch je mimochodem málo.

Žlutá jsou podnikatelé, pro které není dostatek důkazů nebo jejich podpora agresivní války na Ukrajině není dostatečně objasněna.

Červená jsou lidé, proti nimž existují důkazy, vyšetřují se trestné případy atd.

Důležité bude také omezení toku ruských peněz do ruské politiky.

Po známém rozhovoru českého prezidenta Petra Pavla na Rádiu Svoboda proběhla zajímavá diskuse v pořadu „Pastuchovské čtvrtky“. Právník a politolog Vladimir Pastuchov jako právník a politolog parafrázoval argumenty proputinovského novináře Alexeje Venediktova zcela jednoduše: „Ruský mozek je zločinný.“

Ruské peníze investované do ruské politiky jsou hlavní překážkou smysluplných reforem v Ruské federaci, které nespočívají ve změně kremelských dekorací a charakterů, ale v budování státu zdola, od regionů a jednotlivců.

Ruské peníze, které v současnosti podporují válku, jsou do značné míry důsledkem toho, že v 90. letech nebyly provedeny potřebné reformy, které by znemožnily polokriminální privatizaci majetků bez investic a technologií, pouze na základě mandátů z Moskvy. Kdyby taková možnost tehdy neexistovala, vlastnická struktura by se vyvíjela jinak.

V tomto rámci nemůže Západ nepochopit význam delegitimizace majetku těchto darebáků. Také v zájmu svých daňových poplatníků, kteří nebudou muset ze svých daní platit obnovu Ukrajiny. Zabavené majetky putinovských oligarchů by se proto měly použít k obnově postruských států zničených Putinem a jeho spolupracujícími bandity.

Autor je ruský podnikatel žijící v České republice.